28 Cdo 2284/2017-208
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci, se sídlem v
Olomouci, Biskupské náměstí 841/2, IČO: 60799358, zastoupené JUDr. Romanem
Chytilem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalovaným: 1)
T. D., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr.
Skaláka 1447/10, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO:
01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 202/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
19. ledna 2017, č. j. 12 Co 389/2016-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. ledna 2017,
č. j. 12 Co 389/2016-180, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III, ve znění opravného a
doplňujícího usnesení).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě trhové smlouvy ze dne 3.
5. 1930 bylo do zemských desek vloženo vlastnické právo k pozemku, parcela
bývalého pozemkového katastru, ve prospěch Metropolní kapituly v Olomouci pro
12 sídelních kanovníků při metropolním kostele sv. Václava, označených řadovými
čísly I-XII včetně. Výměrem Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 19.
6. 1950, zn. 611-19/6-1950-IX, bylo rozhodnuto o výkupu části pozemku, přičemž
v řízení nebylo prokázáno poskytnutí náhrady za odnětí pozemku. Dle zápisu ze
dne 6. 2. 1954 byl pozemek rozdělen na dvě části. V roce 1984 došlo k vytvoření
nové parcely oddělením z pozemku. V rámci digitalizace katastru nemovitostí v
roce 2002 pak byla pozemkům určena nová výměra a geometrické určení.
Rozhodnutím arcibiskupa olomouckého ze dne 30. 9. 2010 bylo 102 církevních
právnických osob, včetně Metropolní kapituly v Olomouci pro 12 sídelních
kanovníků při metropolním kostele sv. Václava v Olomouci označených řadovými
čísly I-XII včetně, sloučeno s žalobkyní. Pozemkový fond České republiky jako
prodávající a první žalovaný jako kupující uzavřeli pak dne 12. 7. 2010, poté,
co Pozemkový fond ČR zajistil sdělení katastrálního úřadu o tom, že pozemky v
k. ú. P. (dále jen „předmětné pozemky“) nejsou historickým církevním majetkem,
kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod předmětných pozemků a na jejím
základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo k předmětným
pozemkům ve prospěch prvního žalovaného.
V rovině právního posouzení věci soud prvního stupně uzavírá, že žalobkyně je v
projednávané věci aktivně legitimována k podání určovací žaloby podle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jakožto
právní nástupkyně Metropolní kapituly v Olomouci pro 12 sídelních kanovníků při
metropolním kostele sv. Václava označených řadovými čísly I-XII včetně. Pasivní
legitimace žalovaných plyne ze skutečnosti, že tito uzavřeli smlouvu o převodu
předmětných pozemků v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Byť by byl první
žalovaný při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že převodu předmětných
pozemků nebrání žádná zákonná překážka, dle soudu prvního stupně je nutno
upřednostnit ochranu vlastnického práva původního vlastníka (potažmo žalobkyně)
a žaloba na určení vlastnického práva (k jehož přechodu na základě neplatné
smlouvy dojít nemohlo) je proto důvodná.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též
jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 12 Co
389/2016-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně a i o
nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, jež vzal za prokázaná i soud
prvního stupně, shledal však v této věci mimořádné okolnosti, pro něž je – dle
jeho názoru – nutno pohlížet na převod předmětných pozemků ze státu na prvního
žalovaného jako na platný. Za takové okolnosti odvolací soud označil dobrou
víru prvního žalovaného jako nabyvatele, dále pak i skutečnost, že žalobkyně „v
průběhu doby“ své nároky neuplatňovala, resp. o nich ani nevěděla, jelikož byla
založena až v roce 2010, a dále pak odvolací soud akcentoval i princip důvěry
jednotlivce v souladnost postupu státu se zákonem, a to i zřetelem na postup
katastrálního úřadu, jenž na základě kupní smlouvy uzavřené žalovanými vložil
vlastnické právo prvního žalovaného do katastru nemovitostí. Nadto odvolací
soud, odkazuje i na skutková zjištění soudu prvního stupně, poukázal také na
skutečnost, že byla-li ke dni 29. 11. 2002 vyhlášena platnost nového
digitalizovaného operátu v celém k. ú. P. s určením nové výměry a geometrického
určení předmětných pozemků, nabyla Česká republika vlastnické právo k
předmětným pozemkům originárně na základě pozemkových úprav ve smyslu zákona č.
139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon č.
139/2002 Sb.“) a i proto Pozemkový fond České republiky mohl – dle názoru
odvolacího soudu – s pozemky nakládat bez omezení, ačkoliv jde o pozemky
představující původní církevní majetek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek hmotného
práva napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Předně dovolatelka
rozporuje závěr odvolacího soudu, že Česká republika nabyla předmětné pozemky
originárně v rámci komplexních pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb.,
namítajíc, že v dané věci k pozemkovým úpravám dle citovaného zákona nedošlo,
pročež je nepoužitelná i judikatura týkající se možných důsledků pozemkových
úprav na blokaci majetku, na níž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal.
Současně dovolatelka zastává názor, že i v případě realizace pozemkových úprav
by se blokace původního církevního majetku vztahovala i na nově (v důsledku
pozemkových úprav) vzniklé pozemky ve vlastnictví státu, případně by byla
přenesena na pozemky jiné. Kritizován je i samotný závěr odvolacího soudu o
platnosti dotčeného právního jednání, kdy dovolatelka poukazuje na to, že jej
odvolací soud založil na skutkovém stavu (že dovolatelka byla založena v roce
2010, že byla nečinná, že došlo k přetržení vazeb mezi žalobkyní a nárokovaným
majetkem, a že řádně neuplatňovala své nároky), jenž nebyl tvrzen a jenž se tak
odlišuje od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení
bylo dokazování doplněno či alespoň zopakováno a kdy odvolací soud svými závěry
překročil odvolací důvod založený na nesprávném právním posouzení věci.
Současně dovolatelka zpochybňuje, že byla založena teprve v roce 2010, neboť v
uvedeném roce došlo toliko k jejímu sloučení s jinými církevními právnickými
osobami. Neobstojí podle ní ani poukaz odvolacího soudu na to, že své nároky
neuplatňovala dříve, neboť do přijetí zákona č. 428/2012 Sb. tak činit nemohla,
jestliže i podle konstantní rozhodovací praxe nebyla oprávněna požadovat
vrácení svého historického majetku, ani se nemohla účinně domáhat určení
neplatnosti smluv, jimiž bylo s tímto majetkem protiprávně disponováno.
Jestliže pak odvolací soud mezi okolnosti mimořádné povahy řadí i skutečnost,
že smlouva byla uzavřena s Pozemkovým fondem ČR a že katastrální úřad učinil na
základě smlouvy nerespektující blokační ustanovení zápis vlastnického práva do
katastru nemovitostí, činí tak v rozporu i se závěry jím citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015. Konečně
dovolatelka namítá, že jiný právní náhled odvolacího soudu oproti soudu prvního
stupně na projednávanou věc měl být důvodem kasace prvostupňového rozhodnutí,
odkazujíc přitom i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26
Cdo 1081/2002, a jiné rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto překvapivé, v
kterémžto směru odkazuje i závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013. Proto dovolatelka navrhla, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento
dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 30. 9.
2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti
uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek
hmotného práva (zejm. právních důsledků porušení tzv. blokačního ustanovení §
29 zákona o půdě při nakládání se zemědělskými nemovitostmi, jehož původním
vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu
srov. i judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek,
jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném
do 31. 12. 2013 (k jehož aplikaci srov. i § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi, oprávněná osoba může podat soudu žalobu o
určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon č. 344/1992
Sb.“), obnova katastrálního operátu je vyhotovení nového souboru geodetických
informací ve formě grafického počítačového souboru a nového souboru popisných
informací katastrálního operátu. Lze ji provést a) novým mapováním, b)
přepracováním souboru geodetických informací, nebo c) na podkladě výsledků
pozemkových úprav.
Podle ustanovení § 15 zákona č. 344/1992 Sb. při obnově katastrálního operátu
přepracováním se převádí katastrální mapa z grafické formy do formy grafického
počítačového souboru (odstavec 1). Při obnově katastrálního operátu
přepracováním se vypočtou a do katastru zavedou výměry parcel vypočtené ze
souřadnic grafického počítačového souboru, pokud nebyly dříve určeny přesněji z
údajů zjištěných měřením v terénu (odstavec 2).
Podle ustanovení § 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a
pozemkových fondech, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pozemkovými úpravami se
ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo
dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich
hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků
půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi
související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení
životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a
zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro
obnovu katastrálního operátu a jako nezbytný podklad pro územní plánování.
Podle ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a
pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2012, pozemky ve vlastnictví
státu, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž
původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, se do doby
přijetí zákonů o tomto majetku vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve
vlastnictví státu. Tyto pozemky se nepoužijí na společná zařízení jako v
případě půdy ve vlastnictví státu (§ 9 odst. 14), lze však s nimi nakládat ve
smyslu ustanovení § 2. Omezení pro převody těchto pozemků se potom vztahuje na
pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav a tato
skutečnost se uvede v rozhodnutí vydávaném podle § 11 odst. 8 za účelem
vyznačení v katastru nemovitostí.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že
smysl ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví
primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo
být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím
a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí
zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z
rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I.
ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony,
kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Dovolací soud si je vědom toho, že nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2166/10, bylo výjimečně připuštěno prolomení blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě, avšak závěr o platnosti nakládání s majetkem
podléhajícím ustanovení § 29 zákona o půdě musí odůvodňovat okolnosti vskutku
mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí
právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu
se zákonem převedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2497/2016). Nelze přitom přehlédnout, že zmiňovaný nález Ústavního soudu ze
dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, byl vydán ještě před účinností zákona
č. 428/2012 Sb. upravujícího restituce církevního majetku a Ústavní soud v něm
poměřuje vlastnické právo České republiky vystupující v tehdy posuzované věci
jako žalobkyně, a vlastnické právo dobrověrného nabyvatele, jenž vlastnické
právo nabyl jednáním státu (srov. bod 30 nálezu). Naproti tomu v projednávané
věci je žalobkyní církevní osoba jakožto potenciálně oprávněná osoba ve vztahu
k restituci předmětných pozemků, aktivně legitimovaná na základě ustanovení §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., což dává věci povahu restituční. V souzené
věci také nebylo jakkoliv doloženo (ba ani tvrzeno), že snad pozemky nebylo lze
vydat oprávněné osobě pro jinou zákonem stanovenou překážku (k tomu srov. zejm.
§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), resp. že převedené pozemky měly by pro
potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již
by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele (k tomu srov.
např. situaci řešenou Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5374/2016).
Samotné úvahy odvolacího soudu o mimořádných okolnostech projednávané věci
odůvodňující suspendaci účinků blokačního ustanovení pak ve světle odkazované
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí. Odvolacímu soudu lze
sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se
zákonem požívá ústavněprávní ochrany (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12.
2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp.
zn. I. ÚS 2576/10), nicméně ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení § 29
zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila
názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez
dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků
ustanovení § 29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že k převodu
majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce, či skutečnost, že
na základě takto – v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis /
vklad/ vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z
toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost
převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě bez
dalšího nepostačuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejm. nález ze dne
21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17).
Argumentuje-li pak odvolací soud také přetržením vazeb církevní právnické osoby
k dotčenému nemovitému majetku a neuplatňováním restitučních nároků oprávněnou
osobou „po dlouhou dobu“, jde o okolnosti, jež nelze nikterak klást k tíži
žalobkyni, jež – jak ve svém dovolání přiléhavě uvádí – se svých nároků nemohla
dříve domáhat podle obecných předpisů a před přijetím zákona č. 428/2012 Sb.
coby zvláštního předpisu restituční povahy nebyla dříve věcně legitimována ani
ke zpochybnění převodů blokovaného církevního majetku (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 95/2011, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Ačkoliv pak s ohledem na
dlouhodobou nečinnost zákonodárce a legitimní očekávání církevních právnických
osob ve vydání zákona řešícího restituci církevního majetku Ústavní soud
výjimečně připustil i uplatnění restitučních nároků žalobou svého druhu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09), nelze hovořit o
ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07), resp. uplatnění nároku touto
cestou bylo i dle shora odkazované judikatury chápáno jako zcela výjimečné a
mimořádné a proto nelze žalobkyni vytýkat, že vyčkávala přijetí předpokládaného
restitučního zákona a své nároky uplatnila až tímto regulérním způsobem.
Konstatuje-li pak odvolací soud, že došlo „k přetržení vazeb mezi předmětným
majetkem a církevní právnickou osobou“, jež dle jeho závěru vznikla v roce 2010
a že si svých nároků nemohla být vědoma, pak dovolací soud poukazuje na
skutková zjištění soudu prvního stupně (na něž ostatně, paušálně, odkázal i
odvolací soud, aniž by v tomto směru opakoval či doplnil dokazování), z nichž
vyplývá, že v roce 2010 nebyla žalobkyně založena, nýbrž s ní bylo sloučeno 102
církevních právnických osob, mimo jiné též Metropolitní kapitula v Olomouci pro
12 sídelních kanovníků při metropolním kostele sv. Václava v Olomouci,
označených řadovými čísly I-XII včetně, a že jde o právnickou osobu, které byla
postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, odňata bez
náhrady část pozemku v k. ú. P. (a jež tedy může představovat skutečnost
zakládající důvod restituce podle § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Ovšem
ani argumentace, že došlo ke „zpřetržení vazeb“ oprávněné osoby k požadovanému
nemovitému majetku jako mimořádná okolnost odůvodňující suspendaci účinků
blokačního ustanovení zajisté neobstojí, jestliže oprávněné osoby „ztratily
kontakt s odňatým majetkem“ v rozhodné době právě v důsledku skutečností, jež
zakládají nárok na jeho vrácení dle později přijatého zvláštního předpisu
restituční povahy, jenž slouží právě ke zmírnění některých dříve způsobených
majetkových křivd. Čili jde o skutečnost pravidelnou, nikterak mimořádnou a
její zvažování popíralo by samotný smysl a účel restitučních předpisů.
K podpůrnému závěru odvolacího soudu, že druhá žalovaná nabyla předmětné
pozemky originárně v důsledku pozemkových úprav a že i proto s nimi mohl
Pozemkový fond ČR později nakládat a ve vztahu k nim je tak vyloučena aplikace
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., sluší se uvést, že rozhodovací
praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2307/2015), byl současně formulován a odůvodněn i ten
závěr, že v rámci pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech, mohly být – v intencích ustanovení § 3 odst. 5
zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (ve znění
účinném do 31. 12. 2012) – řešeny také pozemky podléhající blokačnímu
ustanovení § 29 zákona o půdě, přičemž na pozemky nově vzniklé v řízení o
komplexních pozemkových úpravách (jež měly být řešeny odděleně) je třeba
nahlížet jako na pozemky původní, uváděné v § 2 a § 6 zák. č. 428/2012 Sb.
Aniž by jakkoliv zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, odvolací
soud předpokládá, že Česká republika nabyla vlastnické právo k předmětným
pozemkům na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu vydaného v rámci takzvaných
komplexních pozemkových úprav prováděných podle zákona č. 139/2002 Sb., neboť
„předmětné pozemky byly nově vytvořeny z původní historické parcely nejen v
roce 1972 při komplexním zakládání evidence nemovitostí či v roce 1984
vytvořením nové parcely)“, nýbrž i ke dni 29. 11. 2002, kdy „byla vyhlášena
platnost nového digitalizovaného operátu v celém k. ú. P. s určením nové výměry
pozemků, včetně změny geometrického určení pozemků v roce 2003“. Podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně (na něž odvolací soud souhrnně
odkazuje) však předmětné pozemky pozemkovými úpravami podle zákona č. 139/2002
Sb. řešeny nebyly. Ke dni 29. 11. 2002 (tj. v době předcházející účinnosti
zákona č. 139/2002 Sb.) byla v k. ú. P. vyhlášena platnost nového
digitalizovaného operátu, v kteréžto souvislosti byla též nově určena výměra
předmětných pozemků. V dotčeném katastrálním území byla tedy realizována obnova
katastrálního operátu, nikoliv pozemkové úpravy. Obnovu katastrálního operátu
bylo podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního
zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2006, možné provést novým mapováním,
přepracováním souboru geodetických informací nebo na podkladě výsledků
pozemkových úprav. Ačkoliv tedy obnova katastrálního operátu může následovat
pozemkové úpravy, není s nimi nevyhnutelně spojena. V projednávané věci přitom
dle skutkových zjištění soudu prvního stupně došlo k obnově katastrálního
operátu v souvislosti s digitalizací (§ 15 zákona č. 344/1992 Sb.), nikoliv v
důsledku pozemkových úprav. Samotná obnova katastrální operátu na hmotněprávní
vztahy k nemovitostem nemá a nemůže měnit vlastnické právo k nim (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003,
uveřejněný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tedy ani podpůrný závěr odvolacího soudu o tom, že omezení státu v nakládání s
předmětnými pozemky dle ustanovení § 29 zákona o půdě zaniklo, založený na
nesprávné úvaze, že žalovaná nabyla předmětné pozemky originárně, v důsledku
pozemkových úprav dle zákona č. 139/2002 Sb., ze shora vyložených důvodů
neobstojí. Přitom i rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se blokace
historického majetku církve, jež byly předmětem pozemkových úprav –
reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn.
28 Cdo 2307/2015 – odvolací soud interpretuje nikoliv zcela přesně, dovozuje-li
snad, že omezení pro převody pozemků, představujících původní majetek církve,
by se na pozemky nově vzniklé dle schválené návrhu pozemkových úprav tak či tak
nevztahovalo, byť by snad s pozemky bylo nakládáno zcela v intencích ustanovení
§ 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, ve znění účinném do
31. 12. 2012; o takovou situaci však – jak výše vyloženo – v posuzované věci
patrně ani nejde.
I z takto uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je nejenom přípustné, ale i
důvodné (že uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné).
S ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., jež v případě
přípustného dovolání ukládá dovolacímu soudu zabývat se tím, netrpí-li řízení
zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) či jinými vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí, Nejvyšší soud současně
poukazuje i na pochybení odvolacího soudu spočívající právě i v tom, že dílem
vyšel z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně,
aniž by odvolací soud v tomto směru zopakoval či doplnil dokazování, což
představuje tzv. jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn.
25 Cdo 1024/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo
616/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3208/2013). Proto lze napadené rozhodnutí současně kvalifikovat i jako
rozhodnutí překvapivé, neboť je nebylo možné na základě zjištěného skutkového
stavu věci a postupu odvolacího soudu předvídat (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5178/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015). Naproti tomu
zbylé procesní výhrady dovolatelky nejsou opodstatněné. Namítá-li dovolatelka,
odkazujíc zde i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1081/2002, že odvolací soud mohl ve věci vydat toliko kasační rozhodnutí,
opomíjí, že tato rozhodovací praxe (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24.
9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) byla překonána zákonem č. 59/2005 Sb.
novelizujícím občanský soudní řád (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7.
2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). Důvodná pak není ani námitka, že odvolací soud
nepřípustně vybočil z mezí odvolatelem uplatněného odvolacího důvodu, jímž – ve
smyslu § 212a odst. 1 o. s. ř. – vázán není (k tomu srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007, 29 Cdo
2476/2008).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů již shora vyložených správné není
a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm
závislými nákladovými výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu