U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
ASPET-INVEST s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, J. Šoupala 1597/3, IČO:
26860848. zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Moravské
Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalovanému Dr. Med. J. Z., zastoupenému JUDr.
Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova
9, o 256.666,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 84 C 411/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. června 2013, č. j. 56 Co 192/2010-341, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
11 664,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Milana Skalníka.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
ledna 2010, č. j. 84 C 411/2008-148, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
19. srpna 2010, č. j. 84 C 411/2008-195, ve výroku I. zastavil řízení co do
zaplacení 145.833,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni 256.666,60 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. pak
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25.
června 2013, č. j. 56 Co 192/2010-341, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném výroku II. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po
žalovaném zaplacení částky ve výši 256.666,60 Kč spolu s úroky z prodlení,
zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích II. a III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co bylo jeho
původní rozsudek ve věci ze dne 9. července 2010, č. j. 56 Co 192/2010-188,
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2012, č. j.
22 Cdo 125/2011-214.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti je podle jejího
názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 213 odst. 1
o. s. ř. V řízení prokázala, že na likvidaci skládky, která se nacházela na
nemovitostech ve spoluvlastnictví účastníků, vynaložila částku ve výši
690.000,- Kč. Aniž by byla otázka účelnosti nákladů v řízení před soudem
prvního stupně řešena a prokazována, odvolací soud nepovažoval tuto částku za
účelnou a přistoupil k zadání znaleckého posudku, na základě kterého rozhodl. Znalec, který byl předvolán k jednání, navíc nebyl schopen odpovědět na otázky
zástupce dovolatelky při jednání. Znalecký posudek je chybný, neboť znalec mimo
jiné opomenul náklady na ošetření a sanaci pozemku, náklady na ochranné oděvy,
práci a materiál. Odvolací soud podle jejího názoru nezohlednil množství odpadu
na skládce, ačkoliv to bylo v řízení prokázáno, dále skutečnost, že skládka se
nacházela nejen na pozemcích, ale i uvnitř budovy ve spoluvlastnictví
účastníků. Tímto postupem odvolacího soudu byla porušena podle názoru
dovolatelky zásada dvojinstančnosti řízení a právo na spravedlivý proces. Pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedl potřebné důkazy
ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů na odstranění skládky, měl
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Odkázala přitom na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za
správné. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzení vzniku nároku žalobkyně na náhradu odpovídající části nákladů
za likvidaci skládky mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud
při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. června
2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních
rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané
právní otázky. Žalobkyně v dovolání namítá, že nesprávný výklad otázky procesního práva
spočívá v aplikaci ustanovení § 213 občanského soudního řádu, která je podle
přesvědčení dovolatelky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
(kterou v dovolání cituje). V důsledku tohoto nesprávného procesního postupu
došlo k porušení „zásady dvouinstančnosti“ soudního řízení. V předmětné věci již rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2012,
č. j. 22 Cdo 125/2011-124, jímž předchozí měnící zamítavé rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zavázal odvolací
soud závazným právním názorem potud, že žalobkyně, která jako podílová
spoluvlastnice vynaložila náklady na odstranění tzv. černé skládky, má nárok
vůči žalovanému požadovat část těchto nákladů odpovídající velikosti
spoluvlastnického podílu žalovaného, nicméně toliko část účelně vynaložených
nákladů. Přísudečné rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě ohledně částky
256 666,60 Kč vyhověno, vycházelo ze zjištění, jaká částka byla žalobkyni
vynaložena na likvidaci černé skládky nominálně vynaložena. Odvolací soud
naproti tomu vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a zabýval
se posouzením odůvodněnosti vynaložených nákladů. Za tímto účelem zčásti
zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně a doplnil dokazování
znaleckým posudkem, jenž vzal za základ při úvaze o účelnosti vynaložených
nákladů na likvidaci černé skládky. V poměrech konkrétního případu pak žalobkyně tomuto postupu odvolacího soudu
vytýká, že pokud považoval za rozhodné znalecké dokazování k posouzení výše
účelně vynaložených nákladů, nebyl o tento důkaz oprávněn dokazování sám
doplnit, ale měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Postup zvolený odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením § 213 o. s. ř. a představuje porušení zásady „dvojinstančnosti“ občanského soudního řízení. Procesní postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu. Podle § 213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené
důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění
skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé
doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při
doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací
soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a
nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné
dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího
soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo
2851/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k
nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak
odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost
posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a
věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu
přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo
3323/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března
2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, uveřejněné na internetových stránkách –
www.nsoud.cz). Ostatně samotné ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř.
považuje
judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a
bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před
soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března
2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, uveřejněné na internetových stránkách –
www.nsoud.cz). Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se
dovolává dovolatelka. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz, vysvětlil, že „dvojinstančnost není
obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou
vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže
odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění
skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského
soudního řízení“, jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z
postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo
doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru
povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle
konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě
dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni
orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25,
nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka
rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013,
sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 (www.nsoud.cz) Nejvyšší soud na tato východiska
navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského
soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v
rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu
prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní
jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení
(o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním
řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi
"pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim
mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již
soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s § 220 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím
řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i
judikatura Ústavního soudu České republiky (např.
právní názor uveden například
v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01,
uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013 (www.nsoud.cz), pak
Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou
občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna
2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo
199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení)
nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit,
nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování
doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze,
zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za
účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a
odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy
neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup,
kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve
věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. prosince
2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).“
Procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zaujatému výkladu § 213 odst. 1, 4 o. s. ř. nelze v souzené věci nic vytknout. Dovolatelka v této souvislosti nepřiléhavě poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Odo 778/2006, 21 Cdo 1901/98, 33 Cdo 1079/99 a 22 Cdo
194/2003, neboť tato rozhodnutí reflektují procesní rámec dokazování odvolacím
soudem v občanském soudním řízení tak, jak se podával z úpravy obsažené v § 213
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Uvedenou novelou totiž byl rozšířen a upřesněn rozsah možností dokazování v
odvolacím řízení tak, že v § 213 se za odstavec 2 vložily nové odstavce 3 a 4,
podle nichž "K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná
skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci
nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
(4) Odvolací
soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly
provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to
neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže
ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo
zcela nedostatečné dokazování."
Zcela shodné závěry se pak prosadí i ve vztahu k dovolatelkou citovaným
rozhodnutím Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS
257/98, III. ÚS 4/97 a I. ÚS 336/99. Jestliže v této souvislosti dovolatelka ve
vazbě na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 139/98 poukazuje na skutečnost, že „změna
právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí…“, pak
dovolací soud pro úplnost dodává, že ke změně právního „náhledu“ ze strany
odvolacího soudu nedošlo. Odvolací soud byl vázán právním názorem vyjádřeným v
rušícím rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž mezi účastníky spornou zůstala
jenom otázka výše náhrady, která by měla dovolatelce – podle jejího přesvědčení
– náležet a k této otázce prováděl odvolací soud procesně korektním způsobem
dokazování. Z tohoto pohledu pak postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí
nemohlo být pro žalobkyni ani rozhodnutím překvapivým. Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí
z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho
spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla
účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k
otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako
významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit
před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález
Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod
pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl.,
pod pořadovým č. 83).
Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu –www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně
přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze
dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz). O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě, jak vyplývá z
výše uvedeného, v žádném směru nejedná nehledě na skutečnost, že vydání
překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým
dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její
případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, o které se v souzení věci
nejedná. Ostatní dovolatelkou uplatněné námitky nevystihují jediný relevantní dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci. Naznačuje-li dovolatelka nesouhlas s
obsahem znaleckého posudku v podobě nesouhlasu s jednotlivými skutkovými závěry
podávajícími se ze znaleckého posudku, nepřípustně tím zpochybňuje skutková
zjištění; kritikou skutkových závěrů však přípustnost dovolání založit nelze. Stejný závěr se prosadí i k té části dovolání, kde dovolatelka kritizuje způsob
hodnocení důkazů odvolacím soudem, jenž upřednostnil závěry zjištěné znaleckým
dokazováním. V této části se tak vedle výtky nesprávnosti skutkových zjištění
může jednat toliko o případnou vadou řízení, prostřednictvím které přípustnost
dovolání taktéž založit nelze. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. ledna 2014
Mgr.
Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu