ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Ing. I. S., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému Ing. G. S., zastoupenému JUDr.
Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů
23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 33 C 251/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení
ve výši 26 540,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně
žalovaného JUDr. Jany Dvořákové Závodské.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 24. února 2011, č. j. 33 C 251/2009-119, vypořádal společné jmění
účastníků tak, že žalobkyni přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků
již splacený dluh vůči Hypoteční bance, a. s., který ke dni zániku manželství
trval, v kapitalizované výši 1.741.959,97 Kč (výrok I. rozsudku). Žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši
772.878,32 Kč (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci nabyli za trvání manželství
budovu č. p. 578 a pozemek parc. č. 1401 v katastrálním území L. (dále jen
,,předmětné nemovitosti“). Tyto nemovitosti byly financovány převážně z
hypotéčního úvěru u Hypotéční banky, a.s. Následně účastníci ještě za trvání
manželství uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů, na základě které
se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí žalobkyně a ve prospěch
žalovaného bylo na předmětných nemovitostech zřízeno věcné břemeno bezplatného
doživotního užívání. Za dobu trvání manželství bylo po zúžení společného jmění
manželů vynaloženo na úvěr ze společných prostředků celkem 46.283,40 Kč. Po
právní moci rozsudku o rozvodu zaplatila žalobkyně na splátkách hypotéčního
úvěru dohromady 1.667.000,-Kč a žalovaný 74.960,-Kč. Soud prvního stupně byl
toho názoru, že hypotéční úvěr je společným závazkem účastníků i po okamžiku
zúžení společného jmění ohledně předmětných nemovitostí. Je navíc neudržitelné,
aby byla žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu za zrušení věcného
břemene a on neměl žádný závazek z úvěru na předmětné nemovitosti.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 39 Co 398/2011-140, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku ve
výši 98.101,70 Kč (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II. rozsudku). Soud prvního stupně podle jeho názoru pochybil, když žalobkyni
přikázal dluh ze smlouvy o úvěru, který byl v době rozhodování soudu žalobkyní
již splacen. Odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozsudku na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, a uzavřel, že
částky, které žalobkyně vynaložila na splátkách úvěru po zániku společného
jmění manželů, představují investice na její výlučný majetek a není možné je
zohlednit při vypořádání společného jmění manželů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost na základě dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka měla za to, že odvolací soud pochybil, pokud vycházel z rozsudku
Nejvyššího soudu, který byl vydán více než dva a půl roku po právní moci
rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Podle dovolatelky tím bylo zasaženo do
právní jistoty účastníků a do zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Dovolatelka uvedla, že nevypořádáním závazku ze smlouvy o úvěru v dohodě o
zúžení společného jmění manželů projevili účastníci úmysl ponechat závazek z
úvěru ve společném jmění manželů. Postup odvolacího soudu spočívající v
zohlednění judikatury Nejvyššího soudu vydané několik let po uzavření dohody o
zúžení společného jmění manželů považuje dovolatelka za ,,přepjatě
formalistický a v rozporu s principem spravedlnosti“. Odvolací soud podle
dovolatelky nezohlednil zvláštní okolnosti případu a založil stav hrubě
porušující dobré mravy. Odvolací soud opomněl zohlednit skutečnost, že ve
prospěch žalovaného bylo zřízeno věcné břemeno, které vyvážilo vlastnictví
žalobkyně k předmětným nemovitostem a které bylo za náhradu zrušeno. Navrhla,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
uvedl, že vzhledem k tomu, že soud není v řízení o vypořádání společného jmění
manželů vázán návrhy účastníků, není přiléhavá argumentace žalobkyně o
předvídatelnosti a právní jistotě rozhodnutí. Otázka zřízení věcného břemene
nemá pro posouzení věci žádný význam, protože byla řešena v samostatném soudním
sporu, který byl ukončen pravomocným rozsudkem tak, že bylo věcné břemeno za
náhradu zrušeno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v části rozsudku napadené dovoláním posoudil odvolací
soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně. Dovolání
je tudíž v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 149 odst. 2 věta druhá obč. zák.
každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. V předmětné věci se – z hlediska dovolacího přezkumu – žalobkyně
domáhala toho, aby v řízení o vypořádání společného jmění manželů byly
zohledněny platby, které po zániku společného jmění manželů vynaložila na
úhradu hypotéčního úvěru, tvořícího součást společného jmění manželů, za
situace, kdy za finanční prostředky z tohoto úvěru získané byly pořízeny
předmětné nemovitosti. Ohledně nich bylo za trvání manželství zúženo společné
jmění manželů tak, že tyto nemovitosti se staly výlučným vlastnictvím
žalobkyně. Odvolací soud k těmto platbám při vypořádání společného
jmění manželů nepřihlédl s odkazem na právní závěry vyslovené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, uveřejněném
v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 24, str. 906-907. V uvedeném rozhodnutí
dovolací soud mimo jiné vyložil, že bylo-li společné jmění manželů (dále též
jen „SJM“) zúženo o nemovitost, kterou manželé nabyli též z prostředků
získaných půjčkou (úvěrem), která byla součástí SJM, nelze v rámci vypořádání
SJM započíst výši dluhu z půjčky (úvěru) ve prospěch vypořádacího podílu toho
účastníka, který se stal výlučným vlastníkem nemovitosti a který také bude úvěr
splácet (pokud se účastníci nedohodli jinak). Na tom nic nemění skutečnost, že
ve vztahu k bance, která úvěr poskytla, vystupují jako dlužníci nadále všechny
osoby, kterým byl úvěr poskytnut. To platí i pro příslušenství tohoto dluhu. V daném směru dovolací soud vysvětlil, že v případě, kdy je ze SJM
vyloučena nemovitost, pořízená i za pomoci úvěru, který byl součástí SJM,
peněžní částky vynaložené na splácení tohoto úvěru po nabytí účinnosti dohody o
zúžení SJM za trvání manželů představují investici ze SJM na výlučný majetek
toho z manželů, jenž je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Není pak ovšem
důvodu pro to, aby nesplacená část úvěru vynaloženého na pořízení věcí ve
výlučném vlastnictví byla započtena ve prospěch toho z manželů, který je
vlastníkem těchto věcí; i do budoucna totiž půjde o investice, které tento
manžel vynaloží ze svého na svůj výlučný majetek, který nebyl předmětem
soudního vypořádání společného jmění manželů. Není proto důvod, aby taková
částka byla do závěrečného vypořádání společného jmění manželů zahrnuta. Jinak
řečeno, od okamžiku, kdy předmětné nemovitosti byly dohodou o zúžení SJM vyňaty
ze SJM a staly se výlučným majetkem jednoho z manželů, představují další
splátky úvěru investici ze SJM, vynaloženou na výlučný majetek (za předpokladu,
že v dohodě o zúžení nebylo sjednáno něco jiného). To, co tento manžel zaplatí
na splátkách hypotéčního úvěru po zániku SJM, tak představuje jeho náklad na
jeho výlučný majetek, a nemůže tak být předmětem zápočtu při vypořádání. Dovolatelka v dovolání správnost tohoto názoru co do právního posouzení
nezpochybňuje a ani dovolací soud neshledal důvodu se od vyslovených názorů
odchýlit.
Dovolatelka však namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou
spočívající v nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí, které považuje za překvapivé. To spatřuje v tom, že odvolací soud aplikoval právní názory vyslovené dovolacím
soudem v jeho rozhodnutí z roku 2009 na právní vztahy účastníků odvíjející se
od smlouvy o zúžení SJM uzavřené v roce 2004. Protože jí právní názor
dovolacího soud v době uzavření dohody o zúžení SJM nebyl znám, nemohla tomu
přizpůsobit ani obsah dohody o zúžení společného jmění manželů. V důsledku
aplikace názoru dovolacího soudu se tak obsah dohody o zúžení společného jmění
promítl do následného uspořádání právních vztahů účastníků způsobem, který
považuje za nespravedlivý, jestliže se jí nedostane od žalovaného ničeho na
úhradu splátek poukázaných na zaplacení hypotéčního úvěru po zániku společného
jmění manželů. Tato námitka není důvodná. Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného
judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že
odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata
možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem
na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a
bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit
34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne
28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo
1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl.,
pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat;
jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním
způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru
nejedná. Vypořádání splátek hypotéčního úvěru zaplacených žalovanou po zániku společného
jmění manželů učinila v řízení před soudem prvního stupně samotná žalovaná a
soud prvního stupně se tímto jejím nárokem v řízení zabýval a rozhodl o něm;
stejně tak se jím zabýval i odvolací soud a dospěl k závěru pro dovolatelku
nepříznivému. V tom však nelze spatřovat nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. Na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 183/2008 ostatně žalovaný
výslovně odkazoval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a
dovolatelka se k němu v rámci vyjádření k odvolání výslovně vyjádřila. Není zde
proto nic, co by zakládalo úvahu o překvapivosti či nepředvídatelnosti postupu
odvolacího soudu. Dovolatelka nepřiléhavě odkazuje na ústavněprávní judikaturu (specifikovanou v
podaném dovolání). Ta se totiž týká stanovení rámce podmínek, za kterých je z
ústavněprávního hlediska konformní odklon od dosavadní soudní praxe. O takový
případ však v souzené věci nešlo. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 183/2008 dovolací
soud řešil jako otázku zásadního právního významu právní otázku dosud neřešenou
a jeho rozhodnutí nepředstavovalo odklon od dosavadní judikatury. Ostatně je zcela běžné, logické a zákonité, že dovolací soud (a odvolací soudy
také) ve svých rozhodnutích řeší právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud
neřešené a aplikuje přijaté závěry na právní vztahy časově předcházející datu
jeho rozhodnutí. Pokud by takový postup měl být nepředvídatelný a překvapivý,
zcela by znemožnil dovolacímu soudu provádět výklad právních předpisů a
sjednocovat soudní praxi. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud při svém
rozhodování respektoval právní závěry vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu,
nejenže jeho rozhodnutí není překvapivé a nepředvídatelné, ale naopak směřuje k
jednotnému výkladu právních předpisů soudní praxí. Pro úplnost dovolací soud dodává, že bylo na smluvních stranách dohody o zúžení
společného jmění manželů, aby jejím obsahem učinily smluvní ujednání, která
měla korespondovat jejich představě o odpovídajícím uspořádání právních vztahů
vyplývajících z této dohody, a to jak ve vztahu k platbám na úhradu hypotéčního
úvěru po zániku společného jmění manželů, tak např. i ve vztahu ke sjednání
podmínek, za kterých došlo ke zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného,
případně za kterých mělo dojít ke zrušení věcného břemene. Jestliže své
představy do této smlouvy nepromítly, ač rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo
183/2008 takovou dohodu výslovně připouští ve vazbě na platby splátek
hypotéčního úvěru po zániku společného jmění manželů, jdou důsledky z toho
plynoucí k tíži smluvních stran.
Dovolacímu soudu se ostatně nejeví – oproti
přesvědčení dovolatelky – jako nespravedlivý princip, podle kterého hradí
splátky hypotéčního úvěru po zániku SJM ve vztahu k majetku, který byl z tohoto
úvěru pořízen, ten z manželů, který se na základě dohody o zúžení SJM stal
výlučným vlastníkem tohoto majetku, aniž by mohl tento manžel požadovat od
druhého manžela participaci na těchto platbách v rámci řízení o vypořádání
společného jmění manželů. Odlišné řešení mohli účastníci smluvně ujednat v
dohodě o zúžení SJM. Pokud tak neučinili, a je nerozhodné z jakého důvodu (byť
i z neznalosti právní úpravy či jejího výkladu), nelze vzniklý stav považovat
za „nespravedlivý“. Otázka zřízeného věcného břemene a jeho následného zrušení
je pak právním vztahem zcela nezávislým na úhradě plateb hypotéčního úvěru. Dovolatelka výslovně napadla ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu také jeho
výrok o náhradě nákladů řízení. Podle ustálené judikatury proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání
přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu advokáta za jeho
zastoupení v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání
žalobkyně a činí podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 4 odst. 3, § 10 odst. 3, §
16 odst. 1, 2 § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele
provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. a vyhláškou č. 64/2012 Sb. (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.) 26 240,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální
náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k
dovolání žalobkyně (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady
tak činí celkem 26 540,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby
žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost tímto rozsudkem uloženou, může se
žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.