28 Cdo 1789/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bohuňovice, se sídlem v
Bohuňovicích, 6. května 30, IČ 48809551, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) Ing. J. D.,
zastoupenému JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem se sídlem v Přerově,
pracoviště v Olomouci, Pavelčákova 20, a 2) České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C
103/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2017, č. j. 69 Co 321/2016-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 8. 2016, č. j. 24 C 103/2015-160,
určil, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 286/10, orné půdy,
zapsaného v katastrálním území H. pro obec H. u Katastrálního úřadu pro
Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště Olomouc, s právem hospodařit s touto
nemovitostí jako majetkem státu pro Státní pozemkový úřad, žalovaným uložil
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v
částce 39.666,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše s tím, že plněním
jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, a dále rozhodl, že
žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci
soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem
ze dne 24. 1. 2017, č. j. 69 Co 321/2016-219, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 5.421,- Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše a
dále rozhodl, že žalovaný 2) a žalobce nemají navzájem právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací
soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek je
třeba považovat za původní majetek registrované církve ve smyslu § 2 písm. a)
tohoto zákona (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07) a že kupní smlouva
uzavřená dne 4. 12. 2009 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí ke dni 5. 1. 2010) mezi právním předchůdcem žalované 2)
Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným 1) o převodu označeného pozemku
podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně
zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z
převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999
Sb.“), je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. K otázce vztahu neplatnosti smlouvy a
namítané dobré víry žalovaného 1) poukázal odvolací soud na judikaturu
Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1659/97, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010 a
sp. zn. 30 Cdo 3996/2014) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 31/05),
podle níž smlouva, která je v rozporu se zákonem, je zásadně objektivní
skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami, a to bez
ohledu na to, zda některá ze stran neplatnost smlouvy způsobila nebo zda
smlouvu uzavřela v dobré víře. Dále vyšel z právního názoru vysloveného v
rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4546/2015 a sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, v nichž
Nejvyšší soud stran možnosti prolomení zákazu dispozic stanoveného v § 29
zákona o půdě, dovodil, že smysl tohoto ustanovení je v ochraně původního
majetku církví před dispozicemi ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené zmírnění
majetkových křivd do doby přijetí zvláštního zákona, že naplnění tohoto účelu
přitom vyžaduje, aby právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na
další osoby, byly stiženy absolutní neplatností, a že má-li být nakládání s
věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr
odůvodňovat okolnosti mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve
prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející
původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Prolomení blokačního ustanovení
§ 29 zákona o půdě dle názoru Nejvyššího soudu neopodstatňuje ani zapojení
Pozemkového fondu do protiprávního převodu pozemků, ani to, že katastrální úřad
uskutečnil zápis vlastnictví podle smlouvy.
Odvolací soud dovodil, že v
posuzované věci mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly popření principu
priority navrácení původních pozemků oprávněné osobě, jenž je společný všem
restitučním zákonům, nejsou dány, a to jednak proto, že předmětný pozemek byl
toliko předmětem kupní smlouvy, a dále proto, že žalovaný 1) nebyl objektivně v
dobré víře (třebaže subjektivně tomu tak mohlo být), neboť měl možnost ověřit
si nabývací titul státu podle informací v části E výpisu z katastru
nemovitostí, z nějž by zjistil, že se jednalo o výměr o výkupu půdy podle
zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž majetek byl odebrán
nadaci, která již podle názvu musela vzbuzovat minimálně pochybnost, zda se
nejedná o původní církevní majetek, bez ohledu na to, zda a co sdělil
katastrální úřad žalované 2). Za podstatný považoval odvolací soud taktéž
článek IX. kupní smlouvy ze dne 4. 12. 2009, v jehož odstavci 1) prodávající
prohlásil, že v souladu s § 2 zákona č. 95/1999 Sb. prověřil převoditelnost
prodávaného pozemku a že tento pozemek není vyloučen z převodu, přičemž však
podle odstavce 1 písm. c) tohoto ustanovení nelze převádět zemědělské a lesní
pozemky, jejichž převodu brání zvláštní předpis, kterým se dle poznámky č. 9
rozumí např. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i odstavec 3) tohoto článku, v
němž první žalovaný vzal na vědomí, že nepravdivost prohlášení shora má za
následek neplatnost smlouvy. Poukaz žalovaného 1) na judikaturu Ústavního soudu
o nabytí vlastnictví od nevlastníka v dobré víře (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/12) považoval odvolací soud za nepřípadný,
jelikož řeší otázky odlišné; v dané věci se však nejedná o případ, kdy by
žalovaný 1) nabýval nemovitost od nevlastníka, neboť ji nabyl od státu, který
byl jejím vlastníkem. Avšak ani v případě, že by bylo možno tuto judikaturu
Ústavního soudu přiměřeně aplikovat, nelze dospět k závěru o nabytí
vlastnického práva k pozemku žalovaným 1), když v dobré víře nebyl, a i kdyby
objektivně v dobré víře byl, nelze to považovat za okolnost, která by byla
natolik mimořádná, aby prolomila blokační ustanovení § 29 zákona o půdě,
jelikož ochrana dobré víry nemůže v dané věci převážit právo na restituci
původního církevního vlastníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jež má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
„týkající se nabytí nemovitosti, v tomto případě od vlastníka, na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“, kterou odvolací soud podle
jeho názoru vyřešil v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) a Ústavního soudu
(nálezem ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16). Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a
po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou
(účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného 1) splňuje zákonem stanovené náležitosti, právní otázka v
něm předestřená však přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního
soudu. Tyto soudy již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl § 29 zákona o
půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního
majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené
odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2.
2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze
dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom
vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech
jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28
Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
703/2014).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož
rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29
zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto
ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální
restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat,
že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako
platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které
obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž
byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže
odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví
podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České
republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících
svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví
nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle
níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního
omezení, by ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí
přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba
restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje
i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace
by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov.
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne
11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01,
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS
1703/09). S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci
odvolacím soudem souladné.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 28.
1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, řeší problematiku významu dobré víry při
nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v
katastru nemovitostí. V projednávané věci však nebyl na straně převodce dán
nedostatek vlastnického práva, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na
důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci. Neplatnost kupní
smlouvy uzavřené dne 4. 12. 2009 (s právními účinky vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí ke dni 5. 1. 2010) mezi právním předchůdcem žalované 2)
Pozemkovým fondem České republiky a žalovaným 1) o převodu označeného pozemku
podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. způsobil její rozpor s § 29
zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž stanovil, že majetek,
jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. K
prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo nastíněno shora) sama
dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) subjektu, na nějž měla být sporná
nemovitost převedena, nepostačuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle § 243c odst. 1 věty první o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu