22 Cdo 5178/2009

22 Cdo 5178/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.

Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce JUDr. E. Z.,

proti žalované J. H., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v

Pardubicích pod sp. zn. 8 C 104/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. ledna 2009,

č. j. 23 Co 479/2008-119, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. května

2009, č. j. 23 Co 479/2008-132, takto:

I. Dovolání s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem

ze dne 7. července 2008, č. j. 8 C 104/2004-102, určil, že „žalobce

je vlastníkem osobního automobilu zn. Renault – Twingo, červené barvy, (výrok

I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení a odměně a nákladech ustanoveného

zástupce (výroky II. – IV. rozsudku). Na základě skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku

co do jednotlivých důkazních prostředků dospěl soud prvního stupně k závěru o

existenci naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení ve smyslu

§ 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzal za

prokázáno, že vlastnictví k předmětnému automobilu nabyl žalobce na základě

kupní smlouvy uzavřené ústní formou s manžely B., když kupní cena byla

zaplacena zápočtem proti pohledávce žalobce představované cenou poskytovaných

právních služeb. Učinil dále závěr, že naopak nebylo prokázáno, že by automobil

byl ve společné jmění žalobce a jeho manželky či v jejich podílovém

spoluvlastnictví. Protože se pak manželka žalobce nestala spoluvlastníkem vozu,

nemohla jej platně darovat jiné osobě. Ve vztahu k tvrzení žalované, že automobil jí byl darován žalobcem u

příležitosti jejích osmnáctých narozenin, soud prvního stupně poukázal na

skutečnost, že toto tvrzení žalované je sice podpořeno dopisem žalobce ze dne

27. února 2006, vyvrací jej

ovšem vysvětlení, které sama žalovaná podala do protokolu Policie České

republiky, kde uvedla, že předmětný automobil koupil žalobce, který ho při

koupi zároveň uhradil. Při evidenci vozidla se účastníci dohodli na tom, že

vozidlo budou užívat společně

a podle potřeby toho kterého z nich. Taková dohoda podle názoru soudu prvního

stupně směřuje k určení způsobu užívání věci, ale nemění vlastnické právo k ní. Tento popis situace byl učiněn v době méně vzdálené spornému úkonu než výpověď

žalované v tomto řízení, přičemž obsah výpovědi nenasvědčuje tomu, že by v době

jejího podání byly vztahy účastníků podstatnějším způsobem narušeny. Žalobce

sice učinil projev vůle směřující k evidenci žalované jako držitele tohoto

automobilu v registru silničních vozidel, to však samo o sobě není úkonem

směřujícím k darování vozu a tím i převodu vlastnického práva ve smyslu § 628 a

násl. obč. zák. Protože žalobce neučinil takový právní úkon, jímž by pozbyl

vlastnictví předmětného osobního automobilu, soud prvního stupně žalobě vyhověl

a určil, že žalobce je jeho vlastníkem. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne

13. ledna 2009, č. j. 23 Co 479/2008-119, ve spojení s opravným usnesením ze

dne 12. května 2009, č. j. 23 Co 479/2008-132, změnil ve věci samé rozsudek

soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o

nákladech řízení a odměně a nákladech ustanoveného zástupce (výroky II. – V. rozsudku). Odvolací soud projednal odvolání žalované v nepřítomnosti žalobce,

který se k jednání odvolacího soudu nedostavil a nepožádal ani o jeho odročení,

zopakoval dokazování písemností ze dne 27. 2. 2006 a protokolem o podaném

trestním oznámení ze dne

13. 12.

2005 a dospěl k závěru o důvodnosti podaného odvolání. Ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr o existenci naléhavého

právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení, jakož i závěr o tom, že

předmětný automobil nabyl na základě ústní kupní smlouvy uzavřené s manžely B. v roce 2003 žalobce sám, neboť provedené dokazování vyvrátilo tvrzení o tom, že

automobil by měl být v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce

předmětný automobil daroval žalované darovací smlouvou ve smyslu § 628 obč. zák. O tom svědčí zejména písemnost žalobce ze dne 27. 2. 2006, která není v

rozporu s obsahem protokolu ze dne 13. 12. 2005, z něhož vyplývá, že žalovaná

vnímala své vlastnické právo k dotčenému automobilu a jako vlastnice se

označovala, byť nepopisovala proces uzavření darovací smlouvy. Vlastnické právo

žalované k automobilu respektoval i žalobce, neboť o jeho darování žalované se

zmiňuje v citované výzvě a žalovanou vyzývá k vrácení daru. Odvolací soud

zdůraznil, že nelze přehlédnout přesné slovní vyjádření žalobce o darování

automobilu žalované a právní vzdělání žalobce, který působil dlouhodobě jako

advokát a jistě by odlišil výzvu, směřující k převodu evidenčních údajů, od

výzvy k vrácení daru. Skutková verze žalobce o tom, že k darování nedošlo a

jeho vlastnické právo dosud trvá, tak nebyla prokázána. Současně také nebylo

prokázáno, že byly naplněny předpoklady § 630 obč. zák. o obnovení vlastnického

práva žalobce na základě jeho výzvy k vrácení daru pro hrubé porušování dobrých

mravů žalovanou. Žalobce taková tvrzení neučinil a ani potřebné důkazy

neoznačil, když trval v průběhu řízení na tom, že k darování automobilu

nedošlo. Svou nepřítomností u jednání odvolacího soudu se vzdal možného poučení

podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud

rozhodl v rozporu s hmotným právem. Dovolatel především zdůraznil, že v průběhu

řízení nikdo z účastníků netvrdil, že by žalobce daroval ze svého výlučného

vlastnictví automobil žalované, a proto k tomuto tvrzení nebylo prováděno žádné

dokazování, jelikož nebyly tvrzeny ani skutečnosti tento právní úkon

zakládající. Právní názor o tom, že žalobce ze svého výlučného vlastnictví

daroval žalované osobní automobil, byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího

soudu a byl pro účastníky neočekávaný, žalobce se k tomuto názoru nemohl po

právní stránce vyjádřit a tvrdit a dokazovat skutečnosti, které by tento závěr

vyvrátily. Žalobce tak byl postupem odvolacího soudu zbaven možnosti „jakkoli

se bránit“. Jestliže odvolací soud uplatnil „změnu právního náhledu“, měl

rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jestliže

tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci.

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýkal, že nebyly splněny podmínky pro

opakování důkazů odvolacím soudem, neboť „odvolací soud vykonstruoval nový

skutkový děj i právní posouzení, neb účelově provedené dva důkazy, které

provedl přečtením listin, vytrhl ze souvislostí s ostatními důkazy a zcela

zkreslil jejich obsah“. Obsah těchto dvou listin navíc odvolací soud nesprávně

vyhodnotil, neboť z nich nešlo učinit závěr o uzavření darovací smlouvy. Odvolací soud navíc přehlédl, že nebyly splněny podmínky pro zopakování dvou

důkazů provedených nalézacím soudem, protože z nich nelze dospět k jinému

skutkovému zjištění, aniž by to narušilo hodnocení všech důkazů provedených

nalézacím soudem, zejména svědeckých výpovědí svědků T., Z., H., B. a D. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího

soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I

bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která

nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c

odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat

jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne

též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, (§

240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že je přípustné

podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s

hmotným právem, podle obsahu dovolání především namítá vadu řízení spočívající

ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí a v nepředvídatelnosti postupu

odvolacího soudu. Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného

judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že

odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata

možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem

na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a

bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu

srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky

ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu, C. H.

Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129;

nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS

322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,

2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky

ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a

usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73). Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je

takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu

věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval

skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32

Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a

násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí,

jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně

argumentovat; jedná se o rozhodnutí,

jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou

věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378, uveřejněný na internetových stránkách

Nejvyššího soudu České republiky

– www.nsoud.cz). O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru

nejedná. Překvapivost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel

v tom, že se až odvolací soud zabýval okolností, zda nedošlo k darování

předmětného automobilu žalované z výlučného vlastnictví žalobce, ačkoliv tuto

skutečnost nikdo v předchozím řízení netvrdil. Tato námitka není důvodná. Žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 12. září 2006 výslovně uvedla, že

předmětný osobní automobil jí byl žalobcem darován v souvislosti s jejími

narozeninami, a proto také byla zapsána jako vlastník v evidenci motorových

vozidel. Nadto odvolací soud ve svém usnesení ze dne 20. prosince 2007, č. j. 23 Co 516/2007-81, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. června

2007, č. j. 8 C 104/2006-65, pro další řízení výslovně soudu prvního stupně

uložil, aby se zabýval posouzení otázky, zda žalobce, případně žalobce společně

s jeho manželkou darovali žalované předmětný automobil. V této souvislosti

odvolací soud uložil soudu prvního stupně především doplnit dokazování listinou

ze dne 27. 2. 2006, ve které žalobce žalovanou vyzývá k vrácení daru –

osobního automobilu. Soud prvního stupně se pak v dalším řízení zabýval otázkou darování osobního

automobilu a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že k darování

nedošlo. Jestliže s tímto zásadním závěrem v podaném odvolání žalovaná

nesouhlasila a odvolací soud na základě částečně zopakovaného dokazování učinil

závěr opačný, tj.

že k darování žalobcem žalované došlo, nemůže jít v žádném

případě o rozhodnutí překvapivé, protože se týká posouzení skutečností v

dřívější fázi řízení jednoznačně uvedených. Namítal-li dovolatel, že byl zbaven možnosti na tento závěr odvolacího soudu

reagovat, je tato námitka nedůvodná již proto, že se žalobce k nařízenému

jednání odvolacího soudu bez jakékoliv omluvy nedostavil, čímž se sám zbavil

možnosti reagovat na dokazování zopakované odvolacím soudem, být případně

poučen o právním náhledu odvolacího soudu na věc a procesně odpovídajícím

způsobem na to reagovat. Ve vztahu k této námitce dovolatele tak řízení před

odvolacím soudem není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Důvodná ovšem není ani námitka, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká částečné

opakování dokazování a přijetí závěrů, které odvolací soud po doplnění

dokazování v rovině skutkové i právní učinil. Podle § 213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,

jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,

na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud

provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému

skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným

důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací

soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,

ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke

skutečnosti,

jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při

zjišťování skutkového stavu vycházel. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že odvolací soud byl

oprávněn zopakovat dokazování těmi listinnými důkazy, jimiž tak učinil. V daném

směru tak nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a jím zvolený procesní

postup nepředstavuje vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Závěry, ke kterým odvolací soud následně dospěl, nevyžadovaly opakování

dalších důkazních prostředků, kterými provedl dokazování soud prvního stupně a

zopakování části důkazních prostředků nenarušilo „hodnocení důkazů provedených

nalézacím soudem“,

jak se mylně domnívá žalobce, a to ani s ohledem na provedené svědecké

výpovědi. Odvolací soud totiž byl ve shodě se skutkovými zjištěními a právními

závěry učiněnými soudem prvního stupně potud, že výlučným vlastníkem

předmětného osobního automobilu byl žalobce, což prokazuje výpověď svědka B.,

T. a H.. Shodně také uzavřel, že podílovou spoluvlastnicí automobilu nebyla

manželka žalobce I. Z., a i potud shodně posoudil výpovědi svědkyně Z. a H. Soudy obou stupňů tedy stejně posoudily otázku nabytí vlastnictví k předmětnému

automobilu žalobcem a i dokazování, které k tomuto závěru vedlo. Odlišné závěry oproti soudu prvního stupně učinil odvolací soud pouze v

otázce následného darování předmětného automobilu žalobcem žalované, což je

vztah nezávislý na okruhu důkazních prostředků vážících se k posouzení nabytí

vlastnického práva žalobcem.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k darování

nedošlo, když existenci darovací smlouvy neprokazuje dopis žalobce ze dne 27. 2. 2006. Obsah tohoto dopisu soud prvního stupně hodnotil ve spojení s obsahem

protokolu Policie ČR a na základě těchto listinných důkazů dospěl k závěru, že

žalobce žalované předmětný automobil nedaroval. Jiné důkazní prostředky při

posuzování prokázání darovací smlouvy soud prvního stupně nezohledňoval, neboť

žádný ze slyšených svědků nebyl navržen k prokázání okolností, z nich by bylo

možno usuzovat na skutečnosti rozhodné pro závěr, zda k darování mezi žalobcem

a žalovanou došlo, přičemž stanoviska účastníků byla v daném směru odlišná. Jestliže odvolací soud zopakoval dokazování toliko uvedenými dvěma

listinnými důkazními prostředky, z nich následně učinil odlišný závěr oproti

soudu prvního stupně pokud jde o prokázání existence darovací smlouvy, proces

hodnocení všech podstatných důkazních prostředků nenarušil. Odvolací soud z písemnosti ze dne 27. února 2006, adresované žalobcem

žalované, učinil zjištění, že se jedná o výzvu k vrácení daru, kdy žalobce

žalované sděloval, že jí

mimo jiné v dřívějším období daroval osobní automobil, který mu již žalovaná

vydala, takže v daném směru požaduje pouze „formální převedení auta“. V procesu hodnocení důkazů pak odvolací soud učinil závěr, že uvedený

důkazní prostředek lze považovat za takový, který osvědčuje existenci darování

předmětného vozidla v dřívějším období. Tomuto závěru nebyla na překážku ani

okolnost, že vozidlo nebylo

v této výzvě blíže identifikováno, neboť v průběhu řízení nebylo zjištěno, a

netvrdil to ostatně ani sám žalobce, že by se mělo jednat o vozidlo jiné, než

které je předmětem tohoto řízení. Odvolací soud při hodnocení tohoto důkazu

správně docenil, že žalobce je osobou s právním vzděláním, který působil

dlouhodobě jako advokát, a lze u žalobce proto předpokládat přesnost jeho

slovního vyjadřování potud, že žalobce by nepochybně odlišil výzvu směřující k

převodu evidenčních údajů od výzvy k vrácení daru. Ostatně, z dopisu ze dne 27. 2. 2006 vyplývá, že žalobce opakovaně odkazuje na provedená darování, když se

vrácení darů domáhá z důvodů, že žalovaná se vůči němu dopustila jednání, které

žalobce považuje za rozporné s dobrými mravy. Závěr o prokázaném darování automobilu opřel odvolací soud také o obsah

protokolu ze dne 13. 12. 2005 o trestním oznámení, jímž zopakoval důkaz, z nějž

učinil zjištění, že žalovaná se vyjádřila tak, že je vlastníkem předmětného

automobilu, který zakoupil žalobce a po koupi jej nechal zaevidovat na

žalovanou jako na vlastníka s tím, že se účastníci dohodli na společném užívání

automobilu podle vzájemné potřeby. Jestliže na základě uvedených důkazních prostředků učinil odvolací soud

závěr, že osvědčují uzavření darovací smlouvy mezi účastníky ohledně

předmětného osobního automobilu, nelze v procesu volného hodnocení důkazů

vytknout odvolacímu soudu pochybení, neboť k takovému závěru na základě

zopakovaného dokazování bylo možno dospět. Ani potud tak odvolací soud

nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem

uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu

je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před

středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce

bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by

měla právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142

odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. srpna 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu