28 Cdo 5374/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Biskupství
ostravsko-opavského, IČ 654 68 953, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Kostelní náměstí 3172/1, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1.
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, a 2. Bc.
I. S., P., zastoupené Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku,
Kozinova 21/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Bruntále –
pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 226/2014, o dovolání žalované 2. proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2016, č. j. 8 Co
256/2016-391, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2016, č. j. 8 Co
256/2016-391, a usnesení téhož soudu ze dne 30. srpna 2016, č. j. 8 Co
443/2016-404, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j.
19 C 226/2014-340, určil, že vlastnicí specifikovaných pozemků v katastrálním
území H. je žalovaná 1. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a
III.). Doplňujícím usnesením ze dne 17. 2. 2016, č. j. 19 C 226/2014-356, pak
procesně neúspěšné žalované 2. uložil zaplatit soudní poplatek. Soud zjistil,
že právní předchůdce žalobce byl původním vlastníkem pozemků, jež mu byly
odňaty postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a
jež dnes tvoří nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí. V letech 2007 až 2011
pak uzavřel Pozemkový fond se žalovanou 2. kupní smlouvy, jimiž měly být
předmětné pozemky převedeny do vlastnictví nabyvatelky, řečené právní úkony
nicméně stíhá absolutní neplatnost pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon č. 229/1991 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Žalovaná 1. je tak
nadále vlastnicí sporných objektů, pročež bylo možné žalobě vyhovět.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 7. 2016, č. j. 8 Co 256/2016-391,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou žalovaných potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval
skutková zjištění okresního soudu i jeho právní náhled na věc. K námitce
odvolatelek krajský soud podotkl, že sama dobrá víra žalované 2. při nabývání
nemovitostí nepostačuje k překlenutí účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. s
ohledem na judikaturou dotvořené principy aplikace restitučního zákonodárství.
Neobstojí ani argument, že se tím žalobci dostává duplicitního plnění, neboť
finanční plnění ve smyslu § 15 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod
č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), měla toliko paušální
charakter a neomezovala právo církve domáhat se vydání konkrétních pozemků.
Závěr o neplatnosti převodních smluv nemůže nikterak ohrozit ani skutečnost, že
dle tvrzení druhé žalované jsou předmětné pozemky pro žalobce nepotřebné a
představují „bezvýznamné nudličky“, povětšinou cesty, jejichž vydáním bude
ztíženo užívání ostatních nemovitostí v jejím vlastnictví.
Usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 8 Co 443/2016-404, pak krajský soud k
odvolání žalované 2. potvrdil též doplňující usnesení soudu prvního stupně ze
dne 17. 2. 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2., jež uvádí, že se
odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a
nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a sp. zn. IV. ÚS 405/16, v souladu
s nimiž bylo možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka na základě dobré víry
ve stav zápisů v katastru nemovitostí. Podobně i v kontextu nyní
přezkoumávaného sporu měla být poskytnuta ochrana důvěře dovolatelky v řádnost
jednání státu. Současně nelze přehlédnout, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10
Ústavní soud připustil možnost prolomení blokačního ustanovení v zákoně o půdě.
Právě takový postup je v daném případě opodstatněn tím, že se žalobce domáhá
určení vlastnického práva státu k drobným pozemkům, které byly dříve cestami a
s ohledem na svůj tvar nemohou být samostatně hospodářsky využity. Zatímco
žalobci jejich eventuální vydání nepřinese žádný ekonomický užitek, žalované 2.
tím bude podstatně ztíženo hospodaření. Vyhovění předmětnému návrhu je tak ve
zjevném rozporu s principem proporcionality. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že
církve na základě zákona č. 428/2012 Sb. obdržely finanční plnění, kterým jim
mimo jiné bylo kompenzováno nevydání části jejich historického majetku, včetně
toho, který byl státem převeden na třetí osoby. Žalovaná 2. se proto domnívá,
že pokud by žalobci byly vydány sporné pozemky, za něž již Římskokatolická
církev obdržela peněžitou náhradu, dostalo by se mu duplicitního plnění.
Z těchto důvodů dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc Okresnímu soudu v Bruntále –
pobočce v Krnově vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1. ve svém vyjádření uvedla, že proti dovolání žalované 2. „nemá
námitek“, naproti tomu žalobce polemizoval s obsahem předmětného opravného
prostředku a navrhl jeho zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je
dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť otázku prolomení blokačních účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, Nejvyšší soud za podobných
okolností dosud neřešil. Jak již bylo vícekrát judikováno, smysl § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bylo nutné spatřovat primárně v ochraně původního majetku církví před
dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění
majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena. Naplnění řečeného účelu pak vyžadovalo, aby
byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28
Cdo 703/2014). V rozhodovací praxi Ústavního soudu se přitom vyskytl ojedinělý
případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic
založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). V intencích výše odkazované judikatury, jež
akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního
podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět
především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38), je nicméně namístě konstatovat, že má-li být nakládání s věcmi
podléhajícími § 29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí daný
závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně
působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty
náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz mimo jiné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne
3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5476/2016, či jeho rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Nejvyšší soud současně dovodil, že postačujícím důvodem k suspenzi účinků § 29
zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být sama dobrá víra osoby, jež historický majetek
církví měla nabýt na základě smluvního ujednání s Pozemkovým fondem České
republiky, neboť aprobace naznačené úvahy by vzhledem k tomu, že na počátku
nezákonného nakládání s věcmi podléhajícími dle citovaného ustanovení zákazu
dispozic bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným
subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat
oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění
blokačních účinků citovaného ustanovení a popření jeho účelu. Zmíněný názor
posléze obstál též v rámci ústavněprávního přezkumu, neboť ústavní stížnost
směřující proti shora odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4041/2015 Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS
1862/16, v němž rovněž výslovně odlišil situace převodů věcí původně
náležejících církvím v rozporu se zákazem zavedeným v § 29 zákona č. 229/1991
Sb.
od případů nabytí nemovitosti od neoprávněného s ohledem na dobrou víru
nabyvatele, o nichž pojednával kupříkladu v dovolatelkou citovaných nálezech ze
dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, respektive ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, a k nimž se vyjádřil též Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo
353/2016. Nelze vskutku přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí
vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem
nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž
je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní
neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (takto viz již citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016). Dobrá
víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek
vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem
chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., nemá-
li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu
blokačních ustanovení tradičně varuje (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28
Cdo 374/2007). Přehodnocení právě podaného výkladu neodůvodňuje ani poukaz na institut
finanční náhrady dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb., neboť (jak již Nejvyšší soud
podotkl v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016) řečené
peněžité plnění svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu majetku
příčící se § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jako absolutně neplatné nikterak
nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další
peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z
důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán. Komentářová literatura v
tomto ohledu přiléhavě konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných
formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní
vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na
vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady (Kříž, J. In: Kříž, J.,
Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 278), ovšem stejně tak z rozsahu
pekuniárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být
vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými vydání v tom směru, že za
jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba. Dovolatelce se nicméně přesto podařilo poukázat na jednu okolnost, jež by podle
názoru Nejvyššího soudu mohla být důvodem pro judikaturou Ústavního soudu
předvídané prolomení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb., a tou je
charakter sporných pozemků.
Je zapotřebí vyzdvihnout, že dovození neplatnosti
právního jednání pro rozpor s § 29 odkazovaného předpisu a určení trvajícího
vlastnického práva státu představuje zásah do právního postavení nabyvatele,
jejž je v intencích shora předestřeného zásadně možné pokládat za podepřený
legitimním účelem a nezbytný pro zjednání průchodu práva církevní právnické
osoby na restituci jejího historického majetku. Ani tento závěr ovšem nesmí být
prosazován mechanicky, jelikož nelze vyloučit situace, v nichž by nezákonně
převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný
užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní
sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba zvažovat, zdali je i zde
namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo
zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za
striktního předpokladu jeho dobré víry. Promítnuto do souvislostí posuzované věci nemůže se Nejvyšší soud ztotožnit s
úsudkem odvolacího soudu, dle něhož postrádá jakéhokoli významu tvrzení
žalované 2., že některé z nemovitostí řešených v nynější rozepři jsou pro svůj
charakter jen obtížně způsobilé samostatného hospodářského využití, neboť se
jedná o úzké dlouhé pozemky, jež sledují umístění někdejších cest, jsouce v
současnosti plně začleněny do zemědělského celku ve vlastnictví dovolatelky,
jehož obhospodařování by vydáním těchto (svou rozlohou nevelkých) pozemků bylo
podstatně ztíženo. Dovolací soud považuje za důležité zdůraznit, že i ve vztahu
k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně
využívané zemědělské plochy se principiálně prosadí závěr o neplatnosti převodů
protivících se zákazu dispozic ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb. V duchu
shora předestřeného výkladu je ovšem třeba dovodit, že byl-li by v konkrétním
(výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských
pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s
obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení
blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému
nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s
těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15,
bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty
veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17). Je na odvolacím soudu, aby vyhodnotil, zda v řešeném
sporu nejde (ve vztahu k některým z pozemků označených v meritorním výroku
rozsudku soudu první instance) o právě takový případ. Nejvyšší soud posouzení
daného aspektu v kontextu přezkoumávané kauzy nemíní prejudikovat, reprobuje
toliko názor, že se obsahem naznačené námitky žalované 2. není třeba vůbec
zabývat. S ohledem na popsaný nedostatek v právním posouzení věci odvolacím soudem
nezbylo než podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.
napadený rozsudek, jakož i na něm
závislé usnesení o poplatkové povinnosti zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu