28 Cdo 3387/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. P., zastoupené
JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti
žalovanému Ing. P. L., IČ 44839855, se sídlem v Praze 9, Toužimská 918/36a,
zastoupenému Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké
574/7, o zaplacení částky 374.901,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 166/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 29 Co
165/2014-523, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 29 Co 165/2014-523,
se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 54 C 166/2005-496,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 374.901,80 Kč spolu s
2,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 7. 2005 do zaplacení (výrok
I.), žalobu v části, jíž byl požadován úrok z prodlení z výše uvedené částky za
období od 4. 3. 2005 do 8. 7. 2005, zamítl (výrok II.), rovněž zamítl vzájemný
návrh vznesený žalovaným (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu
(výroky IV. a V.) i účastníků (výrok VI.). Učinil tak s ohledem na skutečnost,
že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo, kterou ze své vůle podřídili
zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obch. zák.“), a od níž žalobkyně pro nespokojenost s činností žalovaného
dne 18. 6. 2004 písemně odstoupila. Po zjištění, že tento její právní úkon
obsahoval všechny zákonem vyžadované náležitosti, a po prokázání existence
důvodů osvědčujících podstatné porušení předmětné smlouvy žalovaným ve smyslu §
345 odst. 1 a 2 obch. zák., shledal soud prvního stupně odstoupení platným.
Uzavřel, že žalobkyni k uvedenému postupu opravňovalo prodlení na straně
žalovaného, jenž své povinnosti neplnil řádně a včas, a přijetí odstoupení bylo
nadto jím samotným potvrzeno. Došlo tak ke zrušení smlouvy podle § 344 obch.
zák., pročež mají účastníci právo na vydání toho, co si navzájem poskytli,
neboť právní důvod plnění odpadl. Pro neexistenci vzájemného vyúčtování
stanovil obvodní soud výslednou hodnotu díla na základě znaleckého posudku a
jejím odečtením od žalobkyní poskytnutých záloh určil výši bezdůvodného
obohacení žalovaného ve smyslu § 451 ost. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), již je nyní
povinen žalobkyni vydat. In eventum pak s odkazem na § 345 odst. 2 a 346 odst.
2 obch. zák. poznamenal, že odstoupení od smlouvy by jako platné obstálo i v
případě závěru o nepodstatném porušení smlouvy žalovaným.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 29 Co 165/2014-523, ve výroku I. změnil
tak, že se žaloba na zaplacení částky 374.901,80 Kč s příslušenstvím zamítá
(výrok I.), zatímco ve výrocích III. – VI. je zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění
soudu prvního stupně stran odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy za
dostatečná, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením dané věci. S odkazem
na ustanovení obchodního zákoníku, jimiž se z vůle účastníků vztah řídí,
naznal, že v rámci uzavřené smlouvy o dílo nedošlo ke sjednání možnosti od ní
odstoupit, a poněvadž žalobkyní předestřené skutečnosti nepředstavují důvody,
pro něž je tak možné učinit, a nebyl ani dodržen postup vyžadovaný zákonem,
nelze na právní úkon žalobkyně hledět jako na platný a mající hmotněprávní
účinky. Odvolací soud proto napadený rozsudek v předmětné části změnil tak, že
žalobu zamítl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury soudu dovolacího. Důvodnost svého podání pak spatřuje v nesprávném
právním posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně v otázce platnosti jejího
odstoupení od smlouvy o dílo. Předně má dovolatelka za to, že městský soud
pochybil, jestliže na daný skutkový stav v intencích § 262 odst. 4 obch. zák.
neaplikoval patřičná ustanovení občanského zákoníku – jmenovitě § 642 obč. zák.
Dospěl-li by snad odvolací soud k závěru, že jeho uplatnění není v dovolatelčin
prospěch, měl věc posoudit podle § 350 odst. 1 obch. zák. V případě, že by ani
poté odstoupení platným neshledal, měl vztah účastníků hodnotit jako skončený
dohodou. Dále žalobkyně namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť
odvolací soud, nahlížeje na předmětný skutkový stav odlišně od soudu prvního
stupně, účastníky nepoučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., což vedlo k
vydání překvapivého rozhodnutí. Závěrem se rovněž dovolává jeho
nepřezkoumatelnosti pro nerespektování pravidel obsažených v § 157 odst. 2 o.
s. ř. S ohledem na uvedené proto navrhuje napadený výrok rozsudku Městského
soudu v Praze buď změnit, nebo jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu
ohledně neplatnosti odstoupení žalobkyně od smlouvy. Nesouhlasí s tím, že by
snad napadené rozhodnutí bylo překvapivým či nepřezkoumatelným. Dovolání
žalobkyně má proto za nedůvodné a navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na podané dovolání lze ve smyslu citovaného ustanovení hledět jako na
přípustné, neboť v něm žalobkyně nastiňuje otázku, jež doposud nebyla ve světle
daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Tou je, zda se nutnost
aplikace norem občanského zákoníku podle § 262 odst. 4 obch. zák. vztahuje i na
ustanovení upravující odstoupení od smlouvy o dílo obsažené v § 642 obč. zák.
Podle § 262 odst. 4, věty první, obch. zák. se ve vztazích podřízených
obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto
zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části
na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů
o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ze spisu je
zřejmé, že ačkoliv byla smlouva mezi účastníky sjednána v rámci obchodního
zákoníku a podřízena pravidlům v něm obsaženým, je žalobkyně nepodnikatelem ve
smyslu shora uvedeného. Zásadním tedy je posoudit, zda § 642 obč. zák., jehož
uplatnění se žalobkyně dovolává, je právě tím ustanovením směřujícím k ochraně
spotřebitele, které má výše citovaná norma obchodního zákoníku na mysli. Obsah
§ 262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. přitom nelze
interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení občanského
zákoníku lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v
konkrétní situaci pečlivě vážit, která že norma směřuje ke skutečné ochraně
nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší
stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější. Nejvyšší soud se k předestřené
otázce ve své rozhodovací praxi vyslovil toliko ve vztahu k úpravě promlčení,
když s ohledem na okolnosti, pro něž byla zmiňovaná úprava do právního řádu
České republiky přijata, konstatoval, že výkladem § 262 odst. 4, části věty
první za středníkem, obch. zák. nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci
jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takový
závěr je nutno odmítnout již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní
nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto
vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3337/2010). Od uvedených názorů Nejvyššího soudu netřeba se odchylovat ani v
nyní souzené věci, a jelikož § 642 obč. zák. není možné považovat za
ustanovení, jež primárně směřuje k ochraně spotřebitele ve shora vyjádřeném
smyslu, nelze v tomto směru přisvědčit dovolatelčiným argumentům o nesprávném
právním posouzení věci odvolacím soudem, jenž dle ní pochybil, neaplikoval-li
normy občanského zákoníku.
Rovněž výtku překvapivosti napadeného rozhodnutí dovolací soud nepokládá za
důvodnou, neboť ve své judikatuře dovodil, že překvapivým je takové rozhodnutí
odvolacího soudu, jež nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak
je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř.
která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, a jedná se tedy z
pohledu předcházejícího řízení o originální posouzení projednávané věci, k
němuž se účastník neměl možnost vyjádřit (k tomu srovnej například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Přiklonil-li se
však v předmětném sporu odvolací soud k argumentaci žalovaného obsažené v jeho
odvolání, s níž se žalobkyně měla nepochybně možnost seznámit, nelze ve světle
předestřeného napadený rozsudek považovat za překvapivý a nepředvídatelný,
avšak toliko za pro žalobkyni nepříznivý (k tomu srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3866/2014).
Rozdílně je však možné nahlížet na dovolatelčinu výtku ohledně
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nerespektování požadavků
kladených na odůvodnění zákonem v § 157 odst. 2 o. s. ř. Povinnost soudu
odůvodnit rozsudek způsobem tam zakotveným je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu. Dle § 157 odst. 2, části věty první před středníkem, o.
s. ř. soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce. Podle věty druhé citovaného ustanovení pak musí
dbát o to, aby bylo jeho odůvodnění přesvědčivé. Současně z něho musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné
straně, jakož i právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti
právního posouzení věci přitom nemůže být naplněn za situace, kdy odůvodnění
obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný
skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně
aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou
právní normu (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000).
Nežádoucí je rovněž odůvodnění, z něhož nejsou důvody rozhodnutí soudu zřejmé
pro jeho stručnost (k tomu obdobně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9.
1996, sp. zn. III. ÚS 176/96). Městský soud v Praze svůj závěr v napadeném
rozsudku navzdory obtížné právní problematice, jíž posouzení platnosti
odstoupení od smlouvy bezesporu je, vysvětlil toliko krátkým a obtížně
vyložitelným pojednáním obsaženým v jediném stručném odstavci, přičemž se
uspokojivě nevypořádal s obsáhlou argumentací soudu obvodního, jenž své úvahy
postavené na pečlivě zjištěných skutkových okolnostech rozsáhle zdůvodnil.
Účastníkům a v důsledku i dovolacímu soudu tak odepřel možnost seznámit se s
úvahami, na základě nichž k odlišnému stanovisku dospěl (srovnej podrobněji
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/14). Z
předestřeného je zřejmé, že jeho strohé odůvodnění nemůže ve světle shora
uvedeného obstát, pročež je možné mít napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
Lze tedy uzavřít, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., k
níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, zároveň došlo k nesprávnému
právnímu posouzení, a dovolání tak bylo podáno důvodně. Jelikož však vytčené
nedostatky právního posouzení nelze zhojit změnou rozhodnutí podle § 243d písm.
b) o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2 o.
s. ř. ke zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci v
uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu