28 Cdo 907/2018-288
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické
farnosti Stará Červená Voda, IČ 484 27 942, se sídlem ve Vidnavě, Kostelní 2,
zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesům České republiky, s.p., IČ
421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení projevu
vůle, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 131/2015, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
12. října 2017, č. j. 69 Co 244/2017-91, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.388 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 10 C 131/2015-40,
nahradil souhlas žalovaného s uzavřením dohody o vydání specifikovaných pozemků
v katastrálním území S. Č. V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.). Doplňujícím usnesením ze dne 16. 1. 2017, č. j. 10 C 131/2015-44, ve
znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2017, č. j. 10 C 131/2015-51, pak
žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek. Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně
je právní nástupkyní církevní právnické osoby, jíž byly sporné nemovitosti ke
dni 11. 4. 1950 odňaty podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě
(trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), tj. způsobem naplňujícím
skutkovou podstatu majetkové křivdy ve smyslu § 5 zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13
(dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Bylo rovněž prokázáno, že předmětné pozemky
tvoří koryto vodního toku – potoka Křemenáče –, které je stavebně upraveno
(opevněno kamennou rovnaninou a dlažbou, svah je zpevněn plůtkem z laťoviny
apod.). Naznačené provedení koryta však nepředstavuje stavbu ve smyslu
občanskoprávním, jež by byla samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž ani
nezakládá překážku vydání ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č.
j. 69 Co 244/2017-91, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud připomněl, že odlišně od mínění odvolatele nepřešly sporné
nemovitosti na stát ex lege podle ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy
Československé socialistické republiky, a zákona č. 138/1973 Sb., o vodách
(vodního zákona), nýbrž již na základě zákona č. 46/1948 Sb. ke dni 11. 4.
1950, pročež je splněna podmínka jejich vydání oprávněné osobě ve smyslu § 5
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Důvodná není ani námitka žalovaného, dle níž
zde byla dána výluka z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a)
citovaného předpisu, neboť úprava koryta potoka Křemenáče s ohledem na své
technické provedení není samostatným předmětem soukromoprávních vztahů. Jako
vlastnice koryta bude mít žalobkyně zajisté povinnosti vyplývající z § 50
zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), to
však vydání nárokovaných nemovitostí nijak nevylučuje. Myšlenka, že zákon č.
428/2012 Sb. nedopadá na pozemky s „katastrovanými“ vodními toky, pak oporu v
právním řádu zcela postrádá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že v
judikatuře dosud nebyla řešena otázka zastavěnosti dle § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl. Odvolacímu soudu
vytýká, že nepředestřel výklad, jenž by umožňoval „specifikovat, která stavba
vodního díla ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. je samostatnou věcí
ve smyslu občanskoprávním“, a která je naopak pouhou součástí pozemku.
Dovolatel dále podrobně rekapituluje vývoj právní úpravy vlastnictví
povrchových vod i vodních koryt a dovozuje, že předmětné nemovitosti do
vlastnictví státu přešly přímo dle ústavního zákona č. 100/1960 Sb., pročež
nelze hovořit o naplnění kterékoli ze skutkových podstat upravených v § 5
zákona č. 428/2012 Sb. Za neřešenou pokládá též otázku, zda je možné přikročit
k vydání „katastrovaného“ koryta vodního toku, jež představuje veřejný statek,
v režimu zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto směru odkazuje na nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, z něhož podle dovolatele vyplývá, že obdobné střety
restitučního nároku a veřejného statku je třeba řešit ve prospěch zachování
posléze uvedené hodnoty. Proto žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala přiléhavost námitek
žalovaného a navrhla odmítnutí předmětného opravného prostředku jako
nepřípustného.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné, neboť otázku charakteru stavby, jejíž
umístění na pozemku brání jeho vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb., dovolací soud ve své judikatuře doposud neřešil.
Překážka vydání věci upravená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se
i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991
Sb.“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného
ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v
rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené v § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017). Za životný i v kontextu právní úpravy majetkového vyrovnání s
církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož překážku ve smyslu obou
citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu
občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti
tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace
výluk z naturální restituce určující není [srovnej výklad § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3016/2012, případně nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS
42/01, a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03]. Zmíněný fakt nasvědčuje
závěru, že zákonodárce nezamýšlel dosavadní pojetí překážky zastavěnosti
rozšířit znemožněním vydání všech pozemků, na nichž jsou umístěny stavby ve
smyslu veřejnoprávním [viz § 2 odst. 3 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve
znění pozdějších předpisů], včetně těch, jež představují toliko určité
ztvárnění povrchu pozemku. Není ovšem na druhou stranu ani přiléhavé usuzovat,
že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci
rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v
právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů. Civilistika ostatně pojem stavby ve smyslu občanskoprávním
ani po 1. 1. 2014 neopustila, nehledě na to, že nikoli každý objekt
podřaditelný uvedené kategorii bude napříště věcí (srovnej Tégl, P., Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha:
Leges, 2014. s. 259–266). Konečně lze podotknout, že také komentářová
literatura k zákonu č. 428/2012 Sb. podporuje závěr o kontinuitě interpretace
předmětné výluky s výkladem dřívějších restitučních předpisů (viz Kříž, J. In:
Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 200–201, Jäger, P. In:
Jäger, P., Chocholáč, A.
Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků znemožňuje úprava koryta
potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební
prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či
představovaly pouhé zpracování povrchu. Tento problém byl pak determinován mimo
jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku,
účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností
stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, ze dne 24. 11. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1143/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017,
popřípadě jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Vzpomenutá východiska, jež byla nepochybně použitelná rovněž ve vztahu k vodním
dílům, odvolací soud zjevně ve svých úvahách zohlednil, a jeho rozsudek je
tudíž v daném ohledu konformní s ustálenou judikaturou dovolací instance.
Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací
soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (viz kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014, ze dne
24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014, či ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 ICdo
55/2015), kterou myšlenkám obsaženým v napadeném rozsudku jednoznačně vytknout
nelze vzhledem k tomu, že i v judikatuře Nejvyššího soudu bylo již vícekrát
konstatováno, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků,
samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009, eventuálně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007).
Odvolacímu soudu není přiléhavé vytýkat, že otázku, která vodní díla jsou
samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní
rovině, neboť úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout
konkrétní při ve vazbě na individuální skutkové okolnosti případu (srovnej
přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j.
10 Afs 155/2015-29, bod 10), a nelze tak spatřovat žádného pochybení v tom, že
krajský soud řešil (v duchu kritérií formulovaných dřívější judikaturou soudu
dovolacího) toliko problém právní povahy úprav koryta vodního toku, o něž mezi
stranami jde.
Námitka, dle níž stát dotčené pozemky nabyl v souladu s ústavním zákonem č.
100/1960 Sb. a zákonem č. 138/1973 Sb., tedy nikoli na základě skutečností
vypočtených v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., se pak rozchází s právním posouzením,
na němž spočívá napadené rozhodnutí. Soud první instance i soud odvolací totiž
shodně uvedly, že předmětné nemovitosti stát získal již v roce 1950 s oporou v
zákoně č. 46/1948 Sb., přičemž pozdější vyhrazení vlastnictví koryt vodních
toků státu na vlastnickém právu k pozemkům, o něž se vede aktuální spor, již
ničeho nezměnilo. Tento úsudek pak žalovaný nikterak nezpochybňuje a zcela se s
ním argumentačně míjí.
Předestírá-li žalovaný konečně, že by nepřípustnost vydání požadovaných
nemovitostí bylo možné dovodit nikoli přímou aplikací § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž analogickým dotvořením právním předpisem
nepředvídané překážky naturální restituce spočívající v zatížení pozemku
veřejným statkem, podobně jako to učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.
7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ve vztahu k zákonu č. 229/1991 Sb., sluší se
uvést následující. Dovolací soud již dříve vyslovil, že překážkou vydání
pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle okolností případu i
skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné
osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k
veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to
přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). O podobný
případ se však v posuzované kauze nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat,
že by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto sporného vodního toku
dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným
způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležejících k
veřejnému prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého
majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50
zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k
pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–
85), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do
určité míry využívat i hospodářsky (např. umístěním vodní elektrárny). Lze
ostatně připomenout, že při přijetí zákona č. 254/2001 Sb. byla koncepce činící
vodní koryta součástí vodního toku, obsažená do té doby v § 31 odst. 1 zákona
č. 138/1973 Sb. (srovnej též Krecht, J. K restituci vodních toků a
vodohospodářských děl. Právní rozhledy. 1996, č. 4, s. 137), opuštěna mimo jiné
právě proto, že slovy důvodové zprávy vyvolávala „zásadní problémy“ v případech
„restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví
státu“. Též na základě právě zmíněného poznatku lze usuzovat, že zákonodárce
vydávání pozemků podobných těm, o něž se vede aktuální spor, předpokládal jako
přípustnou potencialitu a nezamýšlel je bez dalšího potlačit. Naturální
restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena
v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s
ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
959/2007, v němž byl řešen požadavek na vydání pozemku tvořícího koryto Vltavy
na úseku umístění Slapské přehrady). V souvislostech posuzované pře však
Nejvyšší soud k uplatnění obdobné argumentační linie přesvědčivých důvodů
nenachází.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst.
1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), dle jejíhož § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 5 činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 2.500
Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 3.388 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu