28 Cdo 3457/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) W. M, b) V. M., c) D. Ž., a d) J. M., všech zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) S. m. M. B., zastoupenému advokátem, a 2) P. f.
ČR, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn. 7 C 124/2006, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14. 5. 2007, č. j. 28 Co 217/2007-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil
rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze
dne 30. 11. 2006, č. j. 7 C 124/2006-29, tak, že určil, že žalobci a) až d)
jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 343/19 v katastrálním území M.
B., se spoluvlastnickými podíly o velikostech uvedených ve výroku rozsudku
(výrok I), s tím, že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – P. ú. M. B. ze dne 27. 3. 2006, č. 7636-660/91/Ze 2006 (výrok
II); současně odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky III až V rozsudku). V řízení postupoval podle části páté
občanského soudního řádu (o. s. ř.), vycházeje ze zjištění, že o věci dříve
rozhodl příslušný správní orgán, shora označený pozemkový úřad, který návrhu
žalobců na určení vlastnictví k předmětnému pozemku nevyhověl (§ 9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“). Soudy obou stupňů vzaly
shodně za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 a 4
zákona o půdě. Nárok na vydání pozemku uplatnili v zákonem stanovené lhůtě, a
to i vůči žalovanému 1) jako osobě povinné (§ 5 zákona o půdě). Pozemky,
patřící právním předchůdcům žalobců, přešly na stát v rozhodné době způsoby
uvedenými v § 6 odst. 1 písm. h) a l) zákona o půdě. Předmětný pozemek parc. č.
343/19 byl oddělen geometrickým plánem z pozemku označeného v pozemkové knize
pod č. 343/1, s evidovaným způsobem užívání jako „zahrada“. Fakticky je pozemek
parc. č. 343/19 využíván jako dětské hřiště, je zatravněn a jsou na něm
umístěny dětské prolézačky, pískoviště a kolotoč, jimiž byl pozemek osazen v
sedmdesátých letech minulého století místními občany, vše bez stavebního
povolení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že
tyto věci, které se na pozemku nacházejí, stavbou nejsou, a to ani stavbou
jednoduchou ve smyslu stavebně-technických předpisů. Jejich existence proto
vydání pozemku oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
nebrání. Současně odvolací soud uzavřel, že pozemek nevyhovuje ani kritériím
„tělovýchovného či sportovního zařízení“ ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) zákona
o půdě. Poukázal přitom i na účel restitučních předpisů, jímž je v prvé řadě
obnovení původních vlastnických vztahů k zemědělskému majetku. S odkazem na
judikaturu Ústavního soudu označil institut překážek pro vydání nemovitostí
podle § 11 zákona o půdě za výjimku z účelu restitucí, u níž není namístě
extenzívní výklad zákonného ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Označil je za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně zpochybňoval
skutkové zjištění odvolacího soudu o zastavěnosti pozemku (a o charakteru
„staveb“ na něm vybudovaných), k němuž namítal, že podle obsahu spisu nemá
oporu v provedeném dokazování. Při zjišťování charakteru pozemku odvolací soud
nerespektoval odborné vyjádření stavebního úřadu, jež vzal za podklad svého
rozhodování soud prvního stupně, a tyto odborné závěry nahradil svou laickou
úvahou, aniž byl si opatřil skutkové podklady jiné (kupříkladu vyjádření
nadřízeného stavebního úřadu nebo posudek znalce). Nesprávné skutkové zjištění
odvolacího soudu zde mělo za následek nesprávné právního posouzení věci, pokud
jde o závěr týkající se (ne)existence překážky pro vydání pozemku podle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Příslušná ustanovení zákona o půdě vykládá
odvolací soud nesprávně a dezinterpretuje i smysl a účel tohoto zákona. Snahou
zákonodárce při jeho vydání bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k
nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského majetku v letech 1948 až 1989, jak
vyplývá již z preambule zákona. Nelze-li oprávněné osobě (z různých důvodů)
původní pozemek vydat, má nárok na pozemek náhradní nebo na finanční náhradu.
Ustoupení restituce zachování dětského hřiště bylo by v posuzované věci podle
odvolatele i věcí veřejného zájmu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání
rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu a z důvodu
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Shledal, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětný pozemek není
pozemkem zastavěným ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a lze jej
proto vydat žalobcům jako oprávněným osobám. Krom nesprávného právního
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
odvolacímu soudu současně vytýká, že jeho rozhodnutí o věci vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, pokud odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně právně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (k výkladu otázek spojených s uplatněním tohoto
dovolacího důvodu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1493/96).
Již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15
Ca 46/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 70, ročník 1994, a dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7,
ročník 1999, byl zaujat právní názor, že „zastavěním pozemku ve smyslu ust. §
11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou
stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti v
občanskoprávním smyslu a která má za následek trvalou změnu využití pozemku“. V
rozsudku ze dne 29. 2. 1999, sp. zn. 10 Ca 24/94, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, ročník 1995, Krajský soud v Praze
vyslovil, že „pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu
ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě), je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoliv její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití“.
V rozsudku ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, Nejvyšší soud uzavřel,
že „z hlediska zastavěnosti pozemku (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě) je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že
pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu)
je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. V
ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě vyjádřil zákonodárce veřejný zájem na
nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále
pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a
pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada; pozemky, které se
nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně
vyjmenované důvody nevydání pozemku nepatří. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě tak, je třeba vykládat ve smyslu sledovaném zákonodárcem, a
nepoužívat extenzivního výkladu pojmu zastavěný pozemek“. K těmto závěrům se
pak dovolací soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. kupř.
rozsudek ze dne 11. 4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 572/99; ze dne 28. 2. 2006, sp. zn.
22 Cdo 1118/2005, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, a mnohá další).
Závěr, že zastavěnost pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je
třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem, odpovídá i ustálené
judikatuře Ústavního soudu. Lze tu odkázat zejména na nález ze dne 14. 7. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 176/03, ve kterém Ústavní soud zaujal názor, že „institut
překážek ve vydání nemovitosti podle ust. § 11 zákona o půdě je institutem
stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení
konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku
stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova
atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným
restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu
zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém
vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na
zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v
restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v
maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem
úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto
nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích
veřejného práva (práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit
takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce
a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na
vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu“.
Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp.
zn. I. ÚS 754/01, v němž dovodil, že „zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě
ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze
výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto
zákonem v ust. § 11, pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo
přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v ust. § 11 odst. 1 písm.
c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek
vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba
a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k
provozu stavby“. Dále Ústavní soud z obecného hlediska připomenul, že „podle
zák. č. 229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí
stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se
jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb uvedených v ust. §
11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o půdě sice počítá se
zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá,
že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že
zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k
ní“ (viz závěry uvedené v nálezu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je se shora uvedenými právnímu názory
Ústavního soudu i Nejvyššího soudu konformní. Odvolací soud, při respektování
proporcionality mezi restitučními nároky a veřejným zájmem, sledoval i v tomto
případě naplnění účelu zákona o půdě, jehož ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/
(na rozdíl od soudu prvního stupně) interpretoval nikoliv rozšiřujícím
způsobem. Správně měl na zřeteli, že určujícím hlediskem, zda jedná se o
pozemek zastavěný ve shora uvedeném smyslu, je to, zda je zatížen stavbou jako
věcí nemovitou v občanskoprávním smyslu, nikoliv jak na předměty umístněné na
pozemku nahlíží stavební úřad z hlediska veřejnoprávních (stavebních)
předpisů.
Při nalézání rozhodných skutečností o zatížení pozemku a charakteru předmětů na
něm umístněných se odvolací soud neomezil pouze na zprávu stavebního úřadu
(odborné vyjádření Městského úřadu v M. B., stavebního odboru, ze dne 24. 1.
2002, č. j. OSt. 885/2002-330), která je v posuzované věci pouze jedním z
důkazních prostředků (nikoliv rozhodnutím jiného orgánu, jímž by byl soud vázán
ve smyslu § 135 o. s. ř.). O věci si správně učinil vlastní skutkové závěry,
při jejichž nalézaní přihlédl i k ostatním provedených důkazů a místní stav
seznal i z podrobné fotodokumentace, která je také součástí spisu. Odvolacím
soudem učiněné skutkové zjištění (po zhodnocení provedených důkazů postupem
podle § 132 o. s. ř), že předmětný pozemek je pouze zatravněný, bez zpevněného
povrhu, na jehož (menší) části nachází je položeno dětské pískoviště, je v něm
ukotven dětský kolotoč a prolézačky (které za stavbu, samostatnou věc nemovitou
v občanskoprávním smyslu podle § 119 odst. 2 obč. zák. pokládat nelze), je
tedy správný, mající i podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s .ř. tedy naplněn není.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich
obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, a
dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
jelikož dovolatel v tomto řízení nebyl úspěšný a ostatním účastníkům v něm
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu