28 Cdo 6081/2017-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: Biskupství ostravsko-opavské, IČO: 654 68 953, se sídlem v Ostravě,
Kostelní náměstí 3172/1, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se
sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému: Lesy
České republiky, s. p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti,
vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 51/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2017, č.
j. 71 Co 136/2017-161, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 388 Kč k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě,
Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. února 2017, č. j.
10 C 51/2016-118, jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného (jako osoby povinné)
k uzavření dohody s žalobcem (osobou oprávněnou) o vydání pozemku parc. č. v
kat. území Č. (dále jen „předmětný pozemek“); současně bylo rozhodnuto o
nákladech řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou odůvodněna tím, že byly naplněny
veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně
podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemku ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Stavební úpravy předmětného
pozemku, jenž představuje koryto vodního toku „Čeladenka“, podle soudů nižších
stupňů nejsou samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu a nejde ani o
pozemek funkčně spjatý s jinými nemovitostmi ve vlastnictví státu, přičemž jde
o pozemek obklopený dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce.
Dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu žalovaný, Nejvyšší soud odmítl
(dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu
srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací
řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž zde žádné
naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani
o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům
ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změněně některých
zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
254/2001 Sb.“), byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných
poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, s jehož závěry je
právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku
konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto
dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se zde znovu připomenout,
že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze
přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu
považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti,
pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý
předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též
dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33
Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat
s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo
vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28
Cdo 4378/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1512/2014). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení §
59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní
úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) bylo lze bez dalšího
usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí
ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle §
8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.; i k tomu přiměřeně srov. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž
dovolací soud mj. uzavírá, že na intrerpreci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani
pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace
soukromého práva.
Ačkoliv tedy ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. (posuzováno v poměrech zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) stanovilo, že
stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním
smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých
případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém
je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s
ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může
být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem
též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je
konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto
kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních
vztahů (a zakládají tak restituční výluku podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním
posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze
proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k
určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků
zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního
posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci; je proto bez významu, že
v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníku může být samostatným
předmětem právních vztahů, když navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný
závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Relevantní úvahy soudů obou
stupňů v projednávané věci tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací
praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost
dovolání nezakládají). Pro úplnost sluší se uvést, že pokud soud prvního stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, činí tak právě pro obecné závěry v něm
vyslovené, jejichž použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové
okolnosti odlišné od projednávané věci (jak namítá dovolatel).
Z právě uvedeného je současně zřejmé, že odvolacímu soudu také nelze vytýkat,
že otázku, která vodní díla (ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb.)
jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v
abstraktní rovině, neboť na takovou otázku nelze podat obecnou odpověď a její
řešení bude vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi té které věci
(v ní posuzovaného vodního díla), kdy úlohou soudů v občanském soudním řízení
sporném je rozhodnout spor v konkrétní věci ve vazbě na její individuální
skutkové okolnosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 155/2015-29, bod 10). Napadené rozhodnutí se
neprotiví ani další dovolatelem citované judikatuře dovolacího soudu týkající
se kritérií samostatnosti věci, jimž jsou míra jejich sounáležitosti a míra
jejich oddělitelnosti, kdy první kritérium je spíše subjektivní, závisející na
lidských zvyklostech a zkušenostech, zatímco druhé kritérium má povahu více
objektivní, kdy sleduje (nejenom fyzické) spojení dvou věcí (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). I v posuzované
věci vystupuje pak do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe
vztahující se k interpretaci ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v
něm uvedeného pojmu „stavba“, kdy však kritéria samostatnosti věci vyslovená v
odkazovaných rozhodnutích jsou obsahově srovnatelná s kritérii rozhodnými pro
určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu.
Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaného konkrétního vodního díla (že
nejde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom
přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou
nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním (z nichž se podává, že v dané věci
šlo toliko o dílčí stavební úpravu pozemku tvořícího koryto potoka, ke které
došlo toliko „zpevněním břehů balvany, cementem či kamennými stupni“).
Neobstojí pak ani argumentace dovolatele, že překážku bránící vydání
předmětného pozemku by zde bylo možné dovodit nikoli přímou aplikací § 8 odst.
1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž analogickým dotvořením právním
předpisem nepředvídané překážky naturální restituce spočívající v zatížení
pozemku veřejným statkem, podobně jak učinil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne
1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Jak Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku
ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, i podle zákona č. 428/2012 Sb. může
být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá
veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze
složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst.
1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017).
Dovolací soud však současně vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k
závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě
dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným
způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých
skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele
nese se však v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv
relevantní okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve
smyslu jím odkazovaných judikaturních závěrů. Pro úplnost sluší se pak
připomenout i ona zjištění soudů nižších stupňů, dle nichž předmětný pozemek
není funkčně spjatý s jinými nemovitosti ve vlastnictví státu, naproti tomu je
obklopen dalšími pozemky ve vlastnictví žalobce.
Konečně dovolatel nastoluje otázku, dle něj v soudní praxi dosud neřešenou, zda
restituce pozemku není vyloučena i ustanovením § 127 odst. 1 a odst. 5 zákona
č. 254/2001 Sb., „v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992“.
Bližší argumentaci pro takový závěr dovolání postrádá (v uvedeném směru
dovolatel toliko odkazuje na argumentaci uplatňovanou již v předešlých stadiích
řízení, což však zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.). K vznesené
otázce sluší se snad uvést tolik, že na výkladu a aplikaci dovolatelem
odkazovaných přechodných ustanovení zákona č. 254/2001 Sb. rozhodnutí
odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže i podle skutkových zjištění soudů
nižších stupňů přešel předmětný pozemek z vlastnictví církve na stát k 1. 3.
1948 (odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem
naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy dle § 5 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.) a nestal se tak státním vlastnictvím až podle zákona č. 138/1973
Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (jímž došlo k
vyhrazení vlastnictví koryt vodních toků státu a jež tedy na vlastnickém právu
k pozemku, o nějž se vede aktuální spor, již ničeho nezměnilo). Nejenom proto
se neuplatní ani žalobcem odkazovaná přechodná ustanovení zákona č. 254/2001
Sb., přičemž i k otázce naturální restituovatelnosti pozemků představujících
koryto vodních toků se vyjadřuje shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž nepostrádá odkazy na další
relevantní judikaturu řešící danou problematiku, odbornou literaturou či
důvodovou zprávou k zákonu č. 254/2001 Sb., z níž jsou seznatelné i další
důvody, pro něž byla předchozí koncepce činící vodní koryta součástí vodního
toku, opuštěna (mj. i proto, že vyvolávala „zásadní problémy“ v případech
„restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví
státu“). Neobstojí pak ani argumentace uplatňovaná žalovaným již před soudy
nižších stupňů, že naturální restituci pozemku představujícího koryto vodního
toku církve nemohly legitimně očekávat s ohledem na příslušná ustanovení zákona
č. 254/2001 Sb., nehledě na to, že legitimní očekávání oprávněných osob se
vztahovalo toliko k samotnému vydání restitučního zákona, nikoliv k rozsahu
restituce, jehož stanovení bylo věcí zákonodárce (k tomu srov. přiměřeně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017).
Přestože v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, vůči
těmto výrokům (jež patrně zmiňuje jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci
samé) dovolatel již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k
obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší,
nehledě na to, že těmito výroky rozsudku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění,
jež by přesahovalo zákonem stanovený peněžitý limit přípustnosti dovolání (viz
§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné v jeho celém
rozsahu (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy bylo
odmítnuto dovolání žalovaného, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného)
žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k podanému dovolání,
patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst.
3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž
se odmítá dovolání, srovnej ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu