tra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO: 42396565, se
sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným:
1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO:
69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Rybářství Třeboň
Hld. a. s., IČO: 46678191, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr.
Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3,
za účasti vedlejších účastníků na straně druhé žalované: 1) ODEON, a. s., IČO:
63486725, se sídlem v Brně, Josefská 425/25, a 2) JIVIS, a. s., IČO: 60849959,
se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, o určení vlastnického práva k nemovitým
věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C
422/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. června 2017, č. j. 7 Co 87/2017-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D.,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně druhé žalované
nemá žádný z účastníků a vedlejších účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016, č. j. 34 C 422/2015-301, ve
výroku pod bodem I, jímž tento soud – v řízení o žalobě podané církevní
právnickou osobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“ – určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním
území L. u V., pozemků v katastrálním území P. u B., a pozemků v katastrálním
území V. (dále jen „předmětné pozemky“).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku pod bodem I, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání druhá
žalovaná (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, zda v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. soud zkoumá naplnění podmínek, za nichž lze ve smyslu § 7 odst. 1 cit.
zákona v následujícím restitučním řízení vydat žalobci nemovitou věc, k níž se
domáhá určení vlastnického práva státu, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla řešena. Dále dovolatelka nastolila i otázku dobré víry
právnické osoby jednající kolektivním statutárním orgánem, při jejímž řešení –
dle mínění dovolatelky – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (odkazujíc v této souvislosti zejména na rozhodnutí sp.
zn. 22 Cdo 427/2013 a 22 Cdo 4057/2013). Vedle toho pak dovolatelka vymezila i
otázku, zda v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je uplatnitelná
námitka vydržení, pokládajíc tuto otázku za otázku dovolacím soudem v jeho
rozhodovací praxi dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) v jí vymezených právních otázkách.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl.
II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s.
ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými
v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že
smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především
překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na
otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít)
do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a
účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující
kritéria dle ust. § 3 cit. zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak
rozhodující, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o
majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v
souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež
byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je
rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.
Pouze ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé
důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačních ustanovení (§ 29
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; § 3 zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31.
12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím
blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy
obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na
něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, nebo již shora odkazovaná
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze
dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018; z judikatury Ústavního soudu srovnej
např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
V situaci, kdy v řízení o projednávané věci před soudy nižších stupňů nevyšly
najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo
namístě poskytnout právní ochranu osobám, na které byly předmětné nemovitosti
náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (a kdy v tomto řízení
nevyšly najevo ani žádné další konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální
restituci dotčeného majetku, přičemž dovolatelka není ani dobrověrným
nabyvatelem předmětných nemovitostí – viz dále), se odvolací soud od shora
uvedené judikatury nikterak neodchýlil, včetně té, v souladu s níž se nezabýval
detailně dalšími otázkami, jež by mohly být případně významné až v následujícím
(restitučním) řízení o vydání věci, mimo jiné i zmiňovanou otázkou naplnění
podmínek podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Neobstojí argumentace dovolatelky, že při absenci podmínek dle ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na
určení vlastnického práva státu a že i z tohoto důvodu nelze podané žalobě
vyhovět, již proto, že žaloba dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., nýbrž
zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění a
její podání nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).
Přitom v řízení před soudy nižších stupňů dovolatelka rozhodné skutečnosti z
hlediska aplikovatelnosti nyní akcentovaného ustanovení § 7 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. (jež se uplatňuje toliko v případě vydání věcí ostatními povinnými
osobami podle ustanovení § 4 písm. c/ a d/ cit. zákona) ani netvrdila a na
řešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno není.
Ostatně, řešení otázky, která organizační složka státu byla by příslušná k
hospodaření s předmětnými pozemky [má-li jít o pozemky, jež mohou náležet do
zemědělského původního fondu (srov. § 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů) a takto by měly být
přednostně nabídnuty Státnímu pozemkovému úřadu (srov. § 15 odst. 3 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů), jak připouští i sama dovolatelka v jí
podané replice k žalobkyní podanému vyjádření k dovolání] by v současné situaci
byly ryze hypotetické a zcela předčasné. O určení povinné osoby k vydání
pozemků (§ 4 zákona č. 428/2012 Sb.) nic nevypovídá ani okolnost, že za stát v
tomto řízení vystupuje před soudem Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových (§ 21a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nikoliv Státní pozemkový úřad,
podává-li se navíc ze spisu, že jde o dohodnuté jednání Úřadu podle § 6 odst. 1
a § 7 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, na základě dohody, jíž s Úřadem (dne 15. 2. 2016) uzavřel právě
Státní pozemkový úřad.
Závěr, že posuzovanou otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle § 18 odst.
1 zákona č. 428/2012 Sb. bude v zásadě jen to, zda věc – před účinností zákona
o majetkovém vyrovnání – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se
zákonem, či nikoli (s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na
existenci eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se
nedostávají do postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení
vlastnictví na straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu),
je přitom zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P.,
Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 184).
V otázce dobré víry v nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem lze
pak dovolatelce přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe
dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od
vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního
orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto
pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by
důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným
nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
Sluší se pak připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový
držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve
skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2227/2017). Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, a ze dne 14.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6.
2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy
úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v
dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v
tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn.
22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4227/2013).
Úvaha odvolacího soudu, jíž je podložen závěr o absenci dobré víry na straně
nabyvatele zde privatizovaného majetku, jde-li o předmětné nemovitosti zákonem
vyloučené z privatizace (§ 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nepřiměřená
evidentně není, jestliže ji odvolací soud – a to právě i s respektem ke shora
uvedeným judikaturním závěrům – opírá o zjištění, že předmětné pozemky byly i v
privatizačním projektu Státního rybářství Třeboň, s.p., výslovně (a tudíž i pro
všechny tehdejší i následné členy statutárních orgánů zúčastněných právnických
osob zcela zřetelně) označeny jako majetek, jenž byl „před rokem 1950 církevním
majetkem“ nebo jako „původní církevní majetek“, přičemž na zpracování
privatizačního projektu se tehdy podílely osoby z vedení tehdejšího státního
podniku, jež se pak staly i členy statutárního orgánu druhé žalované, a které
tak – objektivně posuzováno – mohly (a měly) mít vědomost o původu tohoto
majetku, jenž nemohl být předmětem privatizace.
Otázka, v jakém rozsahu se dotčení členové statutárního orgánu přejímající
akciové společnosti na zpracování privatizačního projektu reálně podíleli, a
zda se s jeho obsahem dostatečně seznámili, není z hlediska dobré víry (jež
musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem) zásadní, stejně tak jako
okolnost, zda poznámka vztahující se k původu předmětných pozemků musela vést k
praktické jistotě o tom, že jde o majetek z privatizace vyloučený (postačí-li,
že tato okolnost byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o původu tohoto
majetku a jeho způsobilosti být předmětem privatizace). Personální propojení
privatizovaného podniku s druhou žalovanou, dle zjištění soudů nižších stupňů,
přitom nebylo dáno toliko osobou J. H. (coby ředitele privatizovaného státního
podniku), jak snad naznačuje dovolatelka v podaném dovolání, nýbrž i dalšími
osobami, jež se dříve podílely na vedení státního podniku (J. B., M. H., O. Č.,
V. Š.) a jež se staly členy statutárního (či dozorčího) orgánu akciové
společnosti přijímající i takto vadně privatizovaný majetek (viz zjištění soudu
prvního stupně, odvolacím soudem i takto aprobované).
V poměrech projednávané věci není tak napadené rozhodnutí v rozporu ani s další
judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje v podaném dovolání, tedy ani s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1117/2006, v němž
se dovolací soud (toliko obecně) vyjadřuje k otázkám vydržení vlastnického
práva a dobré víry, přičemž v dalším dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí –
usnesení ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, dovolací soud (tak jako
odvolací soud v nyní projednávané věci) zdůraznil potřebu hodnocení toho,
dostál-li držitel požadavku běžné opatrnosti, jde-li o dobrou víru a
oprávněnost jeho držby.
Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené
důkazy, zpochybňujíc tak závěr o neexistenci dobré víry na její straně, směřují
pak tyto její výtky již do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem
přezkumu v dovolacím řízení být nemůže a prostřednictvím těchto námitek tudíž
nelze založit ani přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; k
tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nepřiléhavým ve skutkových poměrech projednávané věci je pak i
odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21
Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, řešící otázku, za jakých podmínek
lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy.
Na vyřešení poslední dovolatelkou předestřené právní otázky, zdali v řízení
podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze efektivně uplatnit
námitku vydržení, pak rozhodnutí odvolacího soudu – i s ohledem na výše uvedený
závěr o absenci dobré víry dovolatelky [z něhož odvolací soud dovozuje i to, že
vykonávaná držba pozemků nebyla oprávněná a nemohla tudíž vést k nabytí
vlastnického práva vydržením (§ 130 odst. 1, § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013)] – již ani nezávisí a obecné
úvahy odvolacího soudu o možnosti uplatnit vydržení ve věcech restitučních jsou
i zde vysloveny toliko okrajově a nejde o nosné důvody rozhodnutí, jež byly by
pro ně určující.
V dalších souvislostech zmiňovaných dovolatelkou se pak sluší připomenout i ty
závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na
restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení
ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný
výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela
bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV.
ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn.
I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze
dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 1158/2016).
Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám,
včetně zde posuzované privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., bez dalšího
ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví,
by přitom – vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním
ustanovením (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., § 3 zákona č. 92/1991 Sb.) bylo
povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného subjektu
veřejnoprávní povahy) – rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních účinků
daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, jež
obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní – viz nálezy Ústavního
soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. I. ÚS 349/17).
Relevantní okolností (zde dokonce i při zjištěném nedostatku dobré víry
dovolatelky v legálnost nabytí majetku) bez dalšího není (nemůže být) ani
faktor plynutí času, kdy okolnost, že k privatizaci majetku (zahrnujícího i
sporné nemovitosti) došlo již před téměř čtvrt stoletím, není v poměrech zákona
č. 92/1991 Sb. nikterak výjimečná a jde o okolnost spíše pravidelnou, a kdy
uplatnitelnost nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (obsahujícího i zmíněné
ustanovení § 18 odst. 1, jež dává možnost zpochybnit majetkové převody učiněné
v rozporu s blokačními ustanoveními) i s takto velkým časovým odstupem bylo
způsobeno prodlením zákonodárce s přijetím předpokládaného zvláštního právního
předpisu o zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským
společnostem v rozhodném období, jež zajisté nelze klást k tíži žalobkyni.
Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů v tomto případě nemůže být ani
dovolatelkou vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle
ustanovení § 15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., jenž svou koncepcí a funkcí
(paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku
/naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání
majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými
společnostmi) nikterak nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou
podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu
(přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů obsahujících zmíněná
blokační ustanovení, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další
(peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek,
převedený v rozporu se zákonem, nebyl vydán. Naproti tomu újma, pokud vznikla
osobám v důsledku neplatného převodu věci či vadnou privatizací, v zásadě
reparovatelná je.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, neboť relevantní otázky
hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud
vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených
právních otázek (srov. § 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání druhé
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se
prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve
výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Ve zbylých procesních vztazích mezi
žalobkyní a první žalovanou (jež proti rozsudku nebrojila dovoláním) a
žalobkyní a označenými vedlejšími účastníky (kteří se k dovolání druhé žalované
ani nevyjádřili) nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z
těchto účastníků (vedlejších účastníků).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu