22 Cdo 1449/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. H.,
b) D. H., obou bytem v P. 2, K. 1477/15, zastoupených JUDr. Karlem Hejným,
advokátem se sídlem v Praze 8, Košťálkova 1105/1, proti žalovaným: 1) S. G., a
2) A. G., oběma bytem ve V., M., Š. 1, zastoupeným Mgr. Rudolfem Axmannem,
advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 333/2008,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. ledna 2013, č. j. 10 Co 491/2011-294, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců na
náhradě nákladů dovolacího řízení 1.331,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Karla Hejného.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. května
2011, č. j. 10 C 333/2008-245, určil, že výlučnými vlastníky studny na stavební
parcele č. 2/1 zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. M. u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj - Katastrální pracoviště Litoměřice, jsou
žalobci. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
21. ledna 2013, č. j. 10 Co 491/2011-294, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo
podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny;
rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby
právní otázka byla řešena jinak. Nevymezil-li žalobce v dovolání právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit
přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne
(srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28
Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
2463). Dovolatel výslovně nevymezil právní otázku, která by mohla založit přípustnost
dovolání, a takovou otázku nelze ani výkladem dovodit z obsahu dovolání. K němu
lze poznamenat, že až do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., byla studna jen součástí pozemku (platila zásada „superficies
solo cedit“), patřila jeho vlastníkovi a nebylo možno k ní nabýt samostatného
vlastnictví; pro pozdější období nebyl zjištěn právní titul, na jehož základě
by studna připadla někomu jinému. Dovolatelé opírají své tvrzené právo o
vydržení. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence
dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy
soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení
oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna;
současně, jak vyplývá ze znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud
při úvaze o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vázán skutkovým
stavem zjištěným v nalézacím řízení. V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou.
Odvolací soud opřel závěr o nedostatku objektivní dobré víry o zjištění, že jak
dovolatelé, tak i právní předchůdci byli upozorněni, že studna jim nepatří. Podle konstantní judikatury platí: „Posouzení, je-li držitel věci v dobré víře
či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního
hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu
po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v
okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely
vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to,
že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí,
jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc
nepatří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo
1401/2001). Pro posouzení věci tak nebylo podstatné, zda žalovaní
(neopodstatněně) domnívali, že studna jim patří. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.