22 Cdo 1117/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně V. O. K. D, a. s., zastoupené advokátem, proti žalované
M. J., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 15 C 9/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince
2005, č. j. 8 Co 595/2005-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně se proti původně žalovaným dědicům po S. J. domáhala, aby
soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí, neboť jejich
vlastnictví vydržela.
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 15 C 9/2003-82, zamítl žalobu,
„aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, zapsaných v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. se sídlem ve Z.,
katastrální pracoviště V. na LV č. 2402 pro k. ú. H., a to: pozemků p. č. st.
2238/3 - zastavěná plocha a nádvoří, p. č. st. 2238/4 - zastavěná plocha a
nádvoří, p. č. 3362/7 - ostatní plocha, p. č. 3368/5 - ostatní plocha, p. č.
3368/6 - ostatní plocha, p. č. 3371/6 - ostatní plocha, p. č. 3371/13 - ostatní
plocha, p. č. 3371/14 - ostatní plocha, p. č. 3371/16 - ostatní plocha, p. č.
3371/17 - ostatní plocha, p. č. 3371/18 - ostatní plocha, p. č. 3371/20 -
ostatní plocha“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem shora
uvedených nemovitostí (dále „sporné nemovitosti“) byl M. K., který zemřel 10. 1. 1986. Jeho univerzálním dědicem byl S. J.. Ten zemřel 29. 3. 2002 a dědici
po něm byli jeho manželka M. a děti S., T. a P.. Sporné nemovitosti posléze
nabyla podle dohody o vypořádání dědictví, jak plyne z usnesení Okresního soudu
v Opavě č. j. 20 D 436/2003-32 z 27. 6. 2003, do vlastnictví žalovaná M. J.,
a ta je v listu vlastnictví č. 2402 jako jejich vlastnice zapsána. Rozsudkem
soudu prvního stupně z 2. 4. 2001, č. j. 12 C 134/96-243, potvrzeným rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě z 25. 10. 2001, č. j. 10 Co 610/2001-264, bylo k
žalobě S. J. proti žalované (v tomto řízení žalobkyni) určeno, že M. K. byl ke
dni svého úmrtí 10. 1. 1986 vlastníkem pozemků, zapsaných původně ve vložce č. 384 pozemkové knihy pro k. ú. H., parcelních čísel 3362/7, 3368/1 a 3371/1, ke
dni rozhodnutí vedených na LV č. 1917 v k. ú. H. jako pozemky parcelních čísel
shora specifikovaných. Nyní jde o nemovitosti zapsané na LV č. 2402 pro obec a
k. ú. H. Předmětné nemovitosti nebyly podle kupní smlouvy č. j. EP-KS-6/84,
kterou prodávající M. K. prodával nemovitosti právnímu předchůdci žalobkyně,
převedeny, neboť šlo o absolutně neplatný právní úkon. Kupní smlouva byla sice
16. 10. 1984 podepsána kupujícím, avšak prodávající M. K. ji 16. 4. 1983
vlastnoručně nepodepsal; podle znaleckého posudku šlo o tzv. smyšlený podpis. K
žalobkyní tvrzenému vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem pak
soud prvního stupně uvedl, že za počátek vydržecí doby lze považovat den 16. 10. 1984, kdy zástupce jejího právního předchůdce podepsal uvedenou kupní
smlouvu, aniž by si byl její absolutní neplatnosti vědom, a nemovitosti začal
právní předchůdce užívat. Oprávněná držba nemovitostí však netrvala po
desetiletou vydržecí dobu, která je předpokladem pro vydržení vlastnického
práva k nemovitosti podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Pokud žalobkyně tvrdila, že ona, resp. její právní předchůdce, setrvávala v
dobré víře, že je vlastnicí sporných nemovitostí až do doručení žaloby ve věci
vedené pod sp. zn. 12 C 134/96, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
desetiletá vydržecí lhůta byla narušena „v období roku 1992, zejména lednu
1993“. Vyšel kromě dalšího z dopisu zástupce právního předchůdce žalované S. J. ze 17. 12. 1992, kterým vyzval právního předchůdce žalobkyně k uzavření dohody
o finančním vyrovnání rovněž z neplatné kupní smlouvy č. j. EP-KS-6/84, na
kterém je razítko právního předchůdce žalobkyně a poznámka „převzal 17. 12. 1992“. V návrhu je uvedeno s odkazem na odborné grafologické posouzení, že
podpis kupní smlouvy s datem 16. 4. 1983 není pravým podpisem M. K. K tomuto
návrhu vypracoval zaměstnanec právního předchůdce žalobkyně JUDr. B. K. 11. 1. 1993 informaci pro ředitelství podniku a v dalších dopisech z 29. 1. 1993, 13. 4. 1994 a 14. 5. 1993 právní předchůdce žalobkyně sděloval zástupci S. J., že
bude akceptovat požadavek na vrácení pozemků a finanční vyrovnání.
Těmito
listinami byl proveden důkaz v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 792/94, v němž se S. J. domáhal vůči nynější žalobkyni určení, že
kupní smlouva, kterou s ní uzavřel 28. 2. 1986, je v části o prodeji pozemků
parc. č. 3362/1 a č. 3367 v k. ú. H. (darovaných mu M. K.) neplatná a že je
vlastníkem těchto pozemků. S odkazem na právní úpravu institutu vydržení
vlastnického práva v rozhodné době soud prvního uzavřel, že žalobkyně
neprokázala splnění stěžejní podmínky nabytí vlastnického práva vydržením.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 8 Co 595/2005-104, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odmítl námitky
žalobkyně zmiňované v jejím odvolání a s právními závěry soudu prvního stupně
se ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
řeší v rozporu s hmotným právem právní otázku, která dosud nebyla předmětem
rozhodování dovolacího soudu. Shrnula, že základní spornou skutkovou otázkou
soudem řešenou bylo, po jakou dobu zákonné desetileté držby sporných
nemovitostí byla žalobkyně v dobré víře, že je jejich vlastnicí. Připomíná
podepsání kupní smlouvy 16. 4. 1983 Michalem Křenkem, přistoupení k ní 16. 10.
1984 jejím právním zástupcem a skutečnost, že smlouva představovala poctivý
titul převzetí držby pozemků. Ani ona, ani její právní předchůdce nemohli být
informováni, že kupní smlouva nebyla Michalem Křenkem vlastnoručně podepsána, a
to ani za předpokladu vynaložení běžné či obvyklé míry opatrnosti. Vychází tak
ze všech okolností uzavření kupní smlouvy nejen subjektivně žalobkyní
nazíraných, ale i objektivně daných povahou jejích účastníků, a odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 1178/96. Dodává, že o ztrátě dobré víry
lze uvažovat teprve na základě podání žaloby zemřelým manželem žalované ve věci
vedené pod sp. zn. 12 C 134/96, když řízení v ní bylo zahájeno 22. 5. 1996.
Pokud jde o skutková zjištění, odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního
stupně, aniž by uvedl z jakých skutečností zánik dobré víry sám dovodil,
přičemž z důkazů provedených soudem prvního stupně nemohly být závěry o ztrátě
dobré víry provedeny. V tomto směru dovolatelka odkazuje na konkrétní listinné
důkazy, jež v podrobnostech analyzuje. Otázkami zásadního právního významu
podle jejího názoru je zda: „l) dobrá víra právnické osoby v oprávněnost držby
nemovitého majetku je narušena v okamžiku vzniku listin, jejichž obsah může
objektivně dobrou víru narušit, je narušena bez ohledu na to, zda se o
existenci a obsahu těchto listin taková právnická osoba dozví, 2) dobrá víra
právnické osoby v oprávněnost držby nemovitého majetku je narušena i tehdy,
dozví-li se o existenci takových listin a obsahu osoba, která není členem
statutárního orgánu právnické osoby, ale je vůči ní v pracovním poměru“.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vedle připomínky stáří, četnosti a
výsledků tohoto a obdobných sporů polemizuje s argumentací žalobkyně uplatněné
v dovolání; v podrobnostech se s vlastním hodnocením vrací k důkazům ve věci
provedeným. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních §
237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a
nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu
takovým rozhodnutím činila.
Podle § 134 odst. 1 a 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem,
které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve
vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ).
Podle § 129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Otázkou vydržení vlastnického práva a dobré víry, která je pro vydržení
vlastnického práva nezbytná, se dovolací soud již mnohokráte zabýval. V
usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor rozhodnutí“), pod C 739, uvedl, že „dobrá víra je přesvědčením
nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o
psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být
předmětem dokazování“. V rozsudku z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002,
publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1816, dále konstatoval, že „otázka, zda
držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní“. „Tvrzení
držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být
podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení
držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné.“ (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí pod C 573). Otázku dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka. V rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, Nejvyšší soud mj. vyslovil právní
názor, že „dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se
skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po
právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. Dále v rozsudku
z 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, publikovaném v časopisu Soudní
rozhledy č. 8, ročník 2005, uvedl, že „oprávněný držitel věci nemůže být nadále
v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že
věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody“. V rozsudku z 29.
3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č.
11, ročník 2006, dospěl k závěru, že „není podstatné, zda vlastník věci
informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá
tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží.
Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby
oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části)“.
Rozsudek odvolacího soudu je v posouzení zániku dobré víry právního předchůdce
žalobkyně, že jí nemovitosti patří, na základě návrhu právního předchůdce
žalované S. J. z 17. 12. 1992 na finanční vyrovnání z neplatných smluv, kterým
ji informoval, že kupní smlouva č. EP-KS-6/84 je neplatným právním úkonem,
neboť nebyla převodcem M. K. podepsána (s odkazem na odborné grafologické
posouzení), v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Zániku dobré víry
právního předchůdce žalobkyně nasvědčoval i obsah „Informace pro ředitelství
podniku“ z 11. 1. 1993, sepsané JUDr. B. K., označené jako stanovisko k dopisu
ze 17. 12. 1992, kterým ohledně smlouvy č. EP-KS-6/84 doporučoval, s ohledem na
„choulostivost“ situace, řešit záležitost mimosoudní cestou. Námitka
dovolatelky, že šlo o pouhý strojopisný text, takže pro absenci podpisu nejde o
projev vůle, a ani není zřejmé, jak s touto listinou bylo naloženo, je
zpochybněním skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel (převzal je
od soudu prvního stupně). Jde-li o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, nelze takový dovolací důvod (§ 241a odst. 3 OSŘ) uplatňovat a
dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Dovolací soud je
rovněž vázán zjištěním, že JUDr. B. K. (vedoucí odboru hospodářských vztahů
právního předchůdce) dopisem z 11. 1. 1993 informoval „podnikové ředitelství“
právního předchůdce o návrhu S. J. ze 17. 12. 1992. Pak není otázka vymezená v
dovolání pod bodem 2) pro rozhodnutí významná.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §
237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§ 243b odst. 5 a §
218 písm. c) OSŘ].
Žalobkyně je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za
vyjádření k dovolání podané podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou
vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů
75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl.
č. 276/2006 Sb., a činí celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Marie Rezková , v. r.
předsedkyně senátu