22 Cdo 427/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce RIVERICH s. r. o., se sídlem v Březové, Oleško, Pařízkova 681,
IČO: 27211452, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v
Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovaným: 1) P. P., a 2) P. P., oběma
zastoupenými Václavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Hrnčířská
115, o určení vlastnického práva a o vyklizení pozemku, vedené u Okresního
soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 56/2008, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14.
června 2012, č. j. 15 Co 8/2012-520, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Pelhřimově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. srpna
2011, č. j. 3 C 56/2008-478, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce je
vlastníkem části pozemku parc. č. 2633, definovaného v geometrickém plánu pro
rozdělení pozemku č. 2827-20600/2008 ze dne 6. 6. 2008 vyhotoveného Ing.
Arnoštem Polákem – Geostav, jako pozemek parc. č. 2633/1 o výměře 363 m2.
Výrokem pod bodem II. soud uložil žalovaným povinnost vyklidit pozemek parc. č.
2633/1 o výměře 363 m2 ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body
III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce v červenci roku 2005 vydražil průmyslový areál Brunka u Humpolce o
rozloze 55000 m2, přičemž součástí předmětu dražby bylo i oplocení areálu a
brány. V únoru 2008 zjistil, že v areálu podniku Brunka se nachází i pozemek
parc. č. 2633 ve vlastnictví žalovaných, z něhož část se nachází za plotem
areálu. Zpevněná manipulační plocha pozemku slouží k obsluze jedné z hal
areálu. Část pozemku, o kterou v řízení jde, žalobce užíval v dobré víře, že
jej vydražil a že mu vlastnicky náleží. Jako součást areálu byl pozemek užíván
20 let a užívali jej tak v dobré víře i jeho právní předchůdci. V potvrzení o
nabytí vlastnictví předmětu dražby, ve kterém jsou pozemky specifikovány
uvedením parcelního čísla a výměrou pozemku, sporný pozemek uvedený není.
Soud vzal za prokázanou existenci za sebou jdoucích právnických osob –
předchůdců žalobce od roku 1993, na které postupně přecházelo vlastnictví
průmyslového areálu Brunka [SUREST s. r. o. Humpolec (Sukno s. r. o. Humpolec),
SUKNO a. s. (Lesní textilní a. s.), SUKNO TEXTIL a. s., NOVITEX s. r. o.
později SB TEXTIL s. r. o. a od roku 2005 žalobce RIVERICH s. r. o.]. Zjistil,
že v areálu se nachází objekt kotelny mazutového hospodářství, jehož součástí
je i zpevněná plocha upravená pro stáčení mazutu, která je částí sporného
pozemku. Část sporného pozemku se nachází vně oplocení areálu za branou a
sousedí s veřejnou cestou, jedná se o funkční součást vjezdu umožňující
otevírání brány.
Soud věc posuzoval podle § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 a 3 občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“). Zkoumal, zda dobrá
víra právnických osob - právních předchůdců žalobce trvala nepřetržitě po celou
desetiletou vydržecí dobu. Pro posouzení dobré víry právnických osob se podle
pokynu odvolacího soudu zabýval dobrou vírou členů jejich statutárních orgánů,
přičemž za rozhodnou bylo třeba považovat dobrou víru většiny jejich členů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný pozemek drželi všichni právní
předchůdci žalobce po dobu delší, než je desetiletá doba stanovená zákonem,
která plynula od roku 1998 do roku 2008. Žalobce si tak mohl započíst do
vydržecí doby dobu držby svých právních předchůdců. Pozemek byl, tak jak je
vymezen v geometrickém plánu, žalobcem i jeho právními předchůdci užíván pro
potřeby průmyslového areálu Brunka. Hranice areálu nikdy nebyly měněny a
ohledně předmětného pozemku nebyl vedený žádný spor. Žalobce byl od nabytí
vlastnictví průmyslového areálu v červenci 2005 do roku 2008 v dobré víře, že
spolu s vydraženými nemovitostmi nabyl vlastnictví i ke spornému pozemku.
Žalovaní neprokázali své tvrzení podpořené svědeckou výpovědí Pavla Motejla, že
tehdejšímu řediteli Jiřímu Joklovi bylo známo, že se v areálu nachází cizí
pozemek. Soud vzal za věrohodné vysvětlení Jiřího Jokla, že se o existenci
uvedených pozemků uvnitř areálu dozvěděl až v souvislosti s tímto sporem, a
teprve tehdy prověřil veškeré pozemky v rámci areálu. Soud vzal v úvahu i
rozdíl mezi výměrou nabytých nemovitostí a drženého pozemku a omyl považoval za
omluvitelný i za situace, kdy sporný pozemek nebyl součástí dražby z roku 2002
a dražby z roku 2005.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k
odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 15 Co 8/2012-520,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud se zabýval mimo jiné tím, zda si žalobce může započíst vydržecí
dobu svých právních předchůdců od února 1998 do července 2005 a v podstatě se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že
dobrá víra nemohla být naplněna u společnosti SUKNO TEXTIL a. s. v době, kdy
působili v představenstvu Ing. Paták, Ing. Racek, Ing. Jokl a Pavel Motejl.
Žalovaní tvrdili, že dobrá víra nebyla dána u Pavla Motejla i u Ing. Jokla,
kteří byli zároveň spoluvlastníky předmětného pozemku. Tato námitka žalovaných
nebyla prokázana. Ing. Jokl ve své výpovědi nepotvrdil, že by věděl, kde se
sporný pozemek nachází; uvedl, že hranice pozemků nijak neřešil, že vše za
restituenty měl na starosti Pavel Motejl a ohledně předmětného pozemku žádné
spory v minulosti nezaznamenal. Z uvedeného nelze dospět k závěru, že většina
členů představenstva dané společnosti nemohla být v dobré víře. Závěr soudu
prvního stupně o dobré víře ostatních právních předchůdců žalobce žalovaní
nezpochybnili. Námitky žalovaných o nedostatku dobré víry správců konkursní
podstaty odvolací soud neřešil, neboť správce konkursní podstaty není
statutárním orgánem právnické osoby, a proto posouzení jeho výpovědí nemá vliv
na hodnocení dobré víry právnických osob.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaní nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jehož
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ze dvou důvodů. První otázkou je
posouzení dobré víry právnické osoby ve vztahu k vydržení nemovitostí v
případě, že osoba, která je členem statutárního orgánu, je současně vlastníkem
vydržované nemovitosti a zda lze dobrou víru takové osoby dovodit z její
výpovědi, neboť podle názoru žalovaných v takovém případě se jedná o
subjektivní stanovisko a nikoliv o objektivní posouzení.
Druhou otázkou je, zda „při vyhlášení konkursu je u právnické osoby rozhodující
dobrá víra u statutárního orgánu nebo správce konkursní podstaty“. Odvolací
soud zaujal nesprávný názor, že dobrou víru u správce konkursní podstaty není
třeba zjišťovat, neboť není statutárním orgánem právnické osoby. Zastávají
názor, že toto stanovisko je v rozporu s § 14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.
Mají za to, že z uvedeného ustanovení vyplývá, že správce konkursní podstaty
přejímá veškerá práva a povinnosti za statutární orgán, tedy je i u něj třeba
posuzovat dobrou víru.
Odvolací soud nesprávně dovodil, že dobrá víra byla prokázána i u právního
předchůdce žalobce společnosti SUKNO TEXTIL a. s., a to v období od 24. 5. 2001
do 29. 6. 2001, ve kterém byli členy představenstva Ing. Miroslav Paták (v
postavení předsedy) a Ing. Jiří Jokl a Pavel Motejl. Poslední dva v té době
byli spoluvlastníky sporného pozemku, který následně koupili žalovaní. Tato
skutečnost vylučovala dobrou víru společnosti, neboť nadpoloviční většina členů
představenstva nemohla být v dobré víře, že pozemek náleží společnosti SUKNO
TEXTIL a. s. Na uvedenou společnost byl prohlášen 29. 6. 2001 konkurs. Žalovaní
namítají, že nebyla prokázána dobrá víra správce konkursní podstaty Ing.
Štěpána Bláhy, který správu vykonával od 23. 9. 2002, a ve své svědecké
výpovědi uvedl, že předmětem držby byl jen majetek, který byl zapsaný v
katastru nemovitostí. Odvolací soud zaujal nesprávný názor, že dobrou víru u
správce konkursní podstaty není třeba řešit, protože není statutárním orgánem
právnické osoby a zkoumání jeho dobré víry nemá vliv na posouzení oprávněné
držby právnické osoby. Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní
posouzení věci, žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Se všemi námitkami
žalovaných se již soudy vypořádaly. V řízení bylo prokázáno, že po dobu více
než 20 let byl pozemek využíván všemi jeho právními předchůdci jako součást
výrobního celku, byl oplocen a udržován v provozuschopném stavu a po celou tuto
dobu žádný ze spoluvlastníků nevznesl žádnou námitku k neoprávněnému držení a
nikdo se nedomáhal svých vlastnických práv.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.
1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., že jsou dovolání uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Otázky, zda
může být v dobré víře držitel – právnická osoba, je-li člen jejího statutárního
orgánu spoluvlastníkem drženého pozemku, a jaký význam má dobrá víra správce
konkursní podstaty pro oprávněnou držbu úpadce, nebyly dovolacím soudem ještě
řešeny.
K posouzení dobré víry právnické osoby ve vztahu k vydržení nemovitostí v
případě, že osoba, která je členem statutárního orgánu, je současně vlastníkem
vydržované nemovitosti:
Předpokladem vydržení věci (§ 134 odst. 1 obč. zák.), je její oprávněná
držba. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který
věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému
došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1304).
Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se
mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost
normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor č. C 1481).
Nicméně samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených
pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není,
nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. (rozsudek ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
2211/2000, Soubor č. C 1181); je tedy možná i oprávněná držba v rozporu se
stavem katastru nemovitostí.
Skutečnost, že právnická osoba nebyla zapsána v bývalé evidenci nemovitostí
jako vlastnice nemovitosti nevylučuje, že byla se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že vlastnicí byla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2651/99, Soubor č. C 196).
V komentáři k občanskému zákoníku z roku 1964 (Jiří Švestka, Jiří
Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv: Občanský zákoník I. 2. vydání
C. H. Beck., Praha 2009, s. 742 – viz též systém „Lexdata“) se uvádí:
„Právnická osoba ani stát nemají „psychiku“, a tak jejich dobrou víru je třeba
posuzovat podle kritérií částečně odlišných od těch, kterými se řídí posuzování
vůle fyzických osob. Zákon tuto otázku nijak neupravuje. Jak řešit např.
problém, kdy část společníků obchodní společnosti byla v dobré víře, část
nikoliv? Zatím se podává jako nejschůdnější řešení s poukazem na nález
Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, posoudit, zda
právnická osoba byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, a přitom
přihlédnout k zásadám uvedeným v § 337 OZO. Podle komentáře k tomuto (pokud jde
o užité výrazové prostředky dosti obsoletnímu) ustanovení se kvali?kace držby
právnické osoby provádí podle dobré či zlé víry orgánu právnické osoby, nikoliv
podle zástupce. Je-li orgán právnické osoby kolegiátní, rozhoduje dobrá víra
většiny členů tohoto orgánu (Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému
zákoníku občanskému a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl
II. Praha, 1935, s. 138). Nebude-li statutární orgán právnické osoby, resp.
většina jeho členů (§ 20 odst. 1), se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
nebude ani právnická osoba oprávněným držitelem“.
Z uvedených právních závěrů je zřejmé, že je věcí individuálního
posouzení, zda a kdy jedná držitel (resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli
přičítána) v omluvitelném omylu; to nutně platí i v případě, že jde o člena
statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož vědomost či nevědomost o
určitých skutečnostech je připisována právnické osobě. Ani v tomto případě není
vyloučen omluvitelný omyl o tom, že pozemek, jehož je ve skutečnosti
spoluvlastníkem, patří právnické osobě, jejíhož statutárního orgánu je členem.
Samotná skutečnost, že člen statutárního orgánu právnické osoby je
spoluvlastníkem pozemku, který tato právnická osoba drží, tak nevylučuje ani
omluvitelný omyl tohoto člena, že vlastníkem je právnická osoba, ani oprávněnou
držbu právnické osoby. (To platí i pro poctivou držbu podle § 992 ve spojení s
§ 21 obč. zák. č. 89/2012 Sb.)
K otázce, zda lze dobrou víru takové osoby (spoluvlastníka a současně
člena statutárního orgánu) dovodit z její výpovědi, když se „jedná o
subjektivní stanovisko a nikoliv o objektivní posouzení“, se uvádí:
„Hodnocení důkazu je věcí soudu, který důkaz provedl. Dovolací soud může
hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s
pravidly logického myšlení. Přezkoumání hodnocení důkazů v dovolacím řízení z
tohoto hlediska je však namístě jen tehdy, byly-li důkazy provedeny zákonným
způsobem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo
386/2000, Soubor č. C 836). Jde tedy vždy o individuální posouzení konkrétní
situace; závěr je, že také výpověď výše uvedené osoby je důležitá pro posouzení
dobré víry právnické osoby. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. z tohoto hlediska není dán.
Další otázkou je, zda podmínkou oprávněné držby úpadce (§ 130 odst. 1 obč.
zák.), na jehož majetek byl vyhlášen konkurs, je dobrá víra správce konkursní
podstaty.
Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty
na správce (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV).
Prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a
plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší
úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty (§ 14a
odst. 1 ZVK).
Podle § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do
soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami, nebo s
poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu
zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že
žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně
(odstavec 2).
Ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27 zákona č.
328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) převedl majetek sepsaný do
konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového
majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době
zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, publikovaný pod č. 81/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného se podává, že správce konkursní podstaty nakládá s majetkem, který
je součástí podstaty; nemůže disponovat s majetkem úpadce, dokud nebyl do
konkursní podstaty zahrnut. Jakmile však do podstaty byla věc (např. pozemek)
zahrnuta, může její skutečný vlastník uplatnit své právo jen vylučovací
žalobou; jakmile byla věc zpeněžena, platí nevyvratitelná právní domněnka (viz
zmíněné R 81/2005), že byla do podstaty zahrnuta oprávněně. Tato úprava chrání
nabyvatele zpeněžené věci, a to i na úkor jejího skutečného vlastníka, jehož
vlastnictví zaniká. Dobrá víra správce konkursní podstaty tu již není
rozhodující, stejně jako to, že věc snad měl úpadce jen v držbě.
Jestliže věc do konkursní podstaty zahrnuta nebyla, není správce oprávněn s ní
nakládat, a tak je jeho vědomost ohledně práva k takové věci nevýznamná. Ani v
případě, že konkurs byl zrušen (§ 44 a násl. ZKV), nelze úpadci přičítat
případnou zlou víru správce.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a ze
skutečnosti, že úspěšnému žalobci nevznikly žádné prokazatelné náklady v
dovolacím řízení v souvislosti se sepsáním velmi stručného vyjádření k
dovolání, které nesepsal jeho zástupce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu