22 Cdo 408/2012

22 Cdo 408/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,

Ph.D., ve věci žalobce J. T., bytem v M., zastoupeného Mgr. Tomášem Kaplanem,

advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované obci Mukařov, se

sídlem úřadu v Mukařově, Příčná 11, identifikační číslo osoby 00 24 05 08,

zastoupené JUDr. Zdeňkem Voseckým, advokátem se sídlem v Říčanech,

Černokostelecká 219, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu

Praha - východ pod sp. zn. 7 C 384/2009, o dovolání žalované proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2011, č. j. 24 Co 162/2011-61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího

řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce

žalobce Mgr. Tomáše Kaplana.

Okresní soud Praha - východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června

2010, č. j. 7 C 384/2009-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že

je výlučným vlastníkem pozemku, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský

kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, na listu vlastnictví č. 10001, pro

obec M. a katastrální území M. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalobce F. T. nabyl na základě

směnné smlouvy z 1. 8. 1940 pozemek o výměře 22 arů 45 m2 od manželů V. a A. T. Ke smlouvě je připojen geometrický polohopisný plán, z něhož je mimo jiné

patrné umístění pozemku v terénu, rozloha a skutečnost, že nedosahuje až k

tehdy plánované silnici a rovněž to, že nezasahuje do katastrálního území L. V

roce 1979 koupil žalobce od svého otce F. T. pozemek o výměře 2099 m2 a

stavební parc. o výměře 126 m2, která byla od tohoto pozemku oddělena, spolu s

id. 1/2 domu. Jako vlastník těchto pozemků je žalobce zapsán v katastru

nemovitostí. Jako vlastník pozemku o výměře 563 m2 je zapsaná v katastru

nemovitostí žalovaná. Obecní úřad v L. dopisem z 19. 12. 2001 sdělil žalobci,

že spolu se svými pozemky má zaplocený pozemek, k. ú. M., v majetku obce M. a

část pozemku, k. ú. L., v majetku obce L. Strany spolu neúspěšně jednaly o

odkoupení pozemku. Původně nabídnutá cena 100,- Kč za m2 byla obcí zvyšována až

na částku 1.100,- Kč za m2. Z potvrzení z 10. 10. 1943 a z 13. 5. 1944 soud

zjistil, že F. S. přijala od otce žalobce zálohu v celkové výši 11.000,- Kč na

část parcely o výměře kolem 120 čtverečních sáhů v k. ú. M. Dále soud zjistil,

že současný tvar a velikost pozemku žalobce odpovídá stavu zakreslenému v

geometrickém plánu připojenému k smlouvě z roku 1940. Stav zakreslený na

listině z 12. 11. 1946, nazvané Situace 1:1000, rodinný dům manželů T., je

odlišný, zde je zakreslen pozemek tak, že sahá až k silnici z L. do Ž. Rozdíl

výměry pozemků žalobce a spolu s ním zaplocených pozemků obcí M. a L. činí 2225

m2 ku 919 m2. Na poměr mezi pozemkem žalobce a výměrou celé zaplocené části

nemá vliv rozdíl v celkové výměře zjištěný technickou zprávou (3144 m2 oproti

2964 m2). Tento poměr dle soudu činí 41 % (71 % ku 29 % z celé zaplocené

plochy). Soud posoudil věc podle § 132 odst. 1, § 133 odst. 2, 130 odst. 1 a 134 odst. 1

a 3 občanského zákoníku („obč. zák.“). Zkoumal, zda žalobce a jeho právní

předchůdce mohli být se zřetelem ke všem skutečnostem v dobré víře, že jim

sporný pozemek patří. Poukázal na to, že nestačí pouze subjektivní přesvědčení

držitele, ale dobrá víra musí být posuzována i z hlediska dodržení náležité

opatrnosti ze strany držitele. Dobrá víra se musí vztahovat k právnímu důvodu

(titulu). Žalobce nemá žádný právní důvod, z něhož by mohl odvozovat své

vlastnické právo. Netvrdil, že by byl vlastníkem sporného pozemku na základě

uzavřené kupní nebo jiné smlouvy. Listiny jím předložené, a to potvrzení paní

Slezákové a plánek z roku 1946, existenci nabývací smlouvy nedokládají a nejsou

způsobilé přivodit změnu vlastnictví. Otec žalobce nemohl být v dobré víře, že mu oplocené pozemky patří již proto,

že ke směnné smlouvě, kterou nabyl pozemek, byl připojený geometrický plán, z

něhož je zřejmá velikost pozemku a skutečnost, že nesahá až k silnici, kam byl

podle tvrzení žalobce od roku 1942 oplocen.

Podle soudu prvního stupně je právě

tato vědomost je důvodem věty v kupní smlouvě z roku 1979, že nemovitosti jsou

prodávány „v hranicích, jak on sám prodávané nemovitosti užíval“, která není v

uzavíraných smlouvách běžná. Soud dospěl k závěru, že rovněž žalobce nesplnil zákonné podmínky vydržení. Nemohl být po dobu své držby v dobré víře, že mu připlocené pozemky patří,

neboť při běžné opatrnosti ho měla vést nestandardní formulace v kupní smlouvě

spolu s rozdílem výměry parcel uvedené v kupní smlouvě a pozemků skutečně

oplocených k tomu, aby si skutečný stav ověřil v katastrálních mapách a v

dosažitelných listinách, zejména ve směnné smlouvě z roku 1940, a tak by

zjistil, že má oplocené i pozemky dalších osob. Soud uzavřel, že žalobce

objektivně nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, a proto jeho

žalobu zamítl. Žalobcem navržené svědky soud prvního stupně nevyslechl s

odůvodněním, že jimi nelze nahradit neexistenci listiny nabývacího titulu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 24 Co 162/2011-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,

že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku v k. ú. M., v obci M.,

zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště

Praha – východ. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výpovědí svědkyň navržených žalobcem, a to A. T., a J. F., sester žalobce. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce nabyl

pozemek od otce v rozměrech, tak jak byl tento pozemek oplocen. Pozemek byl

otcem žalobce oplocen až k silnici již v průběhu války. Na pozemku stála

nejprve chata a později ji otec přestavěl na rodinný domek. Do chaty a později

do domu jezdili na víkendy od jara do podzimu. Plot stále stojí ve stejných

hranicích a je stále stejného charakteru, zděné sloupky s drátěným pletivem. K

hranici pozemku otce přiléhala cesta, která neměla rovný tvar a kopírovala

hranici mezi katastrálním územím M. a L. Dohodou sousedních vlastníků pozemků a

otce žalobce a paní S. došlo k narovnání cesty. Tím vznikl trojúhelník mezi

pozemkem a touto cestou, o kterém právní předchůdce žalobce věděl, že mu

nepatří, proto tuto část od paní S. koupil, o čemž žalobce předložil potvrzení

o zaplacení kupní ceny. Pozemek, který přiléhá k parc., je vlastně původní

stará cesta na Ž. Po doplnění dokazování odvolací soud posoudil částečně odlišně od soudu prvního

stupně skutkový stav. Žalobce nabyl vlastnictví k pozemku a k id. ? domu (a k

stavební parc.) od svého otce kupní smlouvou v roce 1979. Jeho otec nabyl tyto

nemovitosti směnnou smlouvou od svých rodičů v roce 1940. Vlastnicí pozemku je

žalovaná. Pozemek byl společně s pozemky (v k. ú. L., ohledně kterého je vedeno

samostatné řízení) oplocen od roku 1940 a takto po dobu 70 let užíván nejprve

právním předchůdcem žalobce (jeho otcem) a posléze žalobcem.

Podél pozemku vede

silnice, která není ve stejných hranicích jako byla v roce 1940, neboť byla

posunutá z hranice s pozemkem dále tak, že mezi pozemkem vznikl pozemek, který

je tvořen parc., a který byl tehdy ve vlastnictví paní Slezákové. S ní otec

žalobce jednal o odkoupení tohoto pozemku a zaplatil jí za něj v letech 1943 a

1944 celkem částku 11.000,- Kč. Takto zaplocený pozemek nabyl jako celek od

svého otce žalobce s tím, že jím byl ubezpečen, že předmětem smlouvy je vše, co

je zaplocené, neboť i část pozemku dnes označenou jako parc. koupil právní

předchůdce od F. S. Do roku 2001 nikdo žalobci nijak nebránil v užívání ani

nebyl upozorněn, že užívá pozemky zapsané v katastru nemovitostí ve vlastnictví

jiných subjektů. Odvolací soud posuzoval, zda žalobce splňoval podmínky vydržení vlastnického

práva, tj. zda byl oprávněným držitelem předmětného pozemku, a držba trvala po

zákonem stanovenou dobu. Oprávněný držitel musí nejen věc fakticky ovládat a

nakládat s ní jako s vlastní, ale musí být i v dobré víře, podložené

konkrétními okolnostmi, že mu věc patří. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce

odvozuje svou dobrou víru z faktického užívání pozemku v hranicích, jak jej

oplotil jeho právní předchůdce, neboť při prodeji mu sdělil, že vše, co je

oploceno, je v jeho vlastnictví. V těchto hranicích také žalobce od nabytí

vlastnictví v roce 1979 pozemek užíval. Dospěl k závěru, že žalobce mohl

objektivně dojít k přesvědčení, že mu pozemek patří. Žalobce svou dobrou víru

odvozuje od kupní a směnné smlouvy z roku 1940, ke které byl připojený

geometrický plán, ze kterého je patrno, že pozemek přiléhá k silnici pouze

špičkou v horní části a ve spodní části je pozemek označen jako parc. O nabytí

této části pozemku jeho právním předchůdcem svědčí dvě potvrzení o zaplacení

kupní ceny za pozemky v k. ú. M. a výpověď žalobce, že byl právním předchůdcem

ujištěn o velikosti nabytého pozemku v rozsahu oplocení, kterou soud v kontextu

dalších důkazů považoval za věrohodnou. Dále soud zohlednil i to, že se jedná o

historický rodinný majetek, že k převodu došlo v rámci rodiny a od roku 1940 je

pozemek stále ve stejném stavu, ve kterém jej užíval právní předchůdce žalobce

a v tomto stavu jej znali i vyslechnutí svědci. Ani informace, že jeho právní

předchůdce část pozemku dokoupil, aby měl k domu přístup ze silnice, žalobce

nemohla vést k pochybnostem. Podle odvolacího soudu je nutné všechny zjištěné

skutečnosti hodnotit ve vzájemném kontextu, a nelze tedy bez dalšího vycházet z

poměrně velkého rozdílu výměr pozemku žalobce a pozemku obce M. a části pozemku

obce L., pro kterou je vedeno samostatné řízení. Dovodil, že pozemky mají tak

velkou rozlohu, že laik těžko může zjistit i poměrně velký rozdíl ve výměře. Vzhledem k výše uvedenému nepovažoval za vybočení z mezí běžné opatrnosti, že

se žalobce o stavu jím užívané plochy fyzickým měřením nepřesvědčil. Soud

uzavřel, že žalobce byl po dobu delší, než stanoví zákon, v dobré víře, že mu

předmětný pozemek par. č. 842/1 vlastnicky náleží, proto nabyl jeho vlastnictví

vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a v němž

uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žalovaná namítá nesprávné právní posouzení dobré víry žalobce a jeho právního

předchůdce. Poukazuje na skutečnost důležitou pro posouzení této věci, že spolu

s pozemkem žalobce byl mimo pozemku zaplocen i pozemek ve vlastnictví obce L.,

ohledně kterého žalobce vede současně další samostatný spor. Je proto třeba

vycházet z toho, že výměra těchto pozemků, užívaných žalobcem činí 919 m2 a

výměra spolu s nimi užívaného pozemku žalobce je 2015 m2. Otec žalobce nemohl

být od počátku nabytí pozemku směnnou smlouvou v dobré víře, že součástí tohoto

pozemku jsou i další pozemky ve vlastnictví obce L. a obce M. o výměře 919 m2,

tedy o rozloze téměř poloviny jeho pozemku. Při oplocení pozemku si zřejmě

uvědomil, že oplocuje i cizí pozemky, a proto jednal s paní S. o jejich

odkoupení. Žalobce, kterému bylo v době převodu pozemku do jeho vlastnictví 33

let, si musel být vědom toho, že výměra zaploceného pozemku nemůže být pouze

kolem 2000 m2, které kupoval. Již to, jak konstatoval odvolací soud ve

zdůvodnění svého rozsudku, že právní předchůdce předal žalobci takto zaplocený

pozemek jako jeden celek a žalobci bylo právním předchůdcem řečeno, že vše, co

je oploceno je převáděno, neboť i část pozemku dnes označeného jako parc. odkoupil od paní S., mělo vést žalobce k tomu, aby při uzavírání kupní smlouvy

ohledně převodu pozemku projevil alespoň minimální snahu a obstaral si doklady

prokazující vlastnictví i k pozemkům, které měly být odkoupené od paní S. V

dobré víře nemohl být ani vzhledem k výraznému nepoměru plochy nabytého pozemku

a držených pozemků, a to i z toho důvodu, že pozemky se nacházejí v rovinatém,

přehledném terénu. Rozměry pozemku měl možnost také konfrontovat s dalšími

sousedními pozemky. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalobce

neprojevil obvyklou běžnou míru opatrnosti, kterou lze po každém požadovat,

neprojevil snahu nalézt nebo si obstarat doklady, které by jednoznačně

prokázaly jeho vlastnictví, proto nebyl správný závěr odvolacího soudu, že jeho

držba předmětného pozemku je oprávněná, že byl vzhledem ke všem okolnostem v

dobré víře, že mu předmětný pozemek vlastnicky náleží. Žalovaná navrhuje, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje

za správné. Posouzení otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím

řízení a dovolací soud je oprávněn toto posouzení přezkoumávat, jen kdyby tato

úvaha byla zjevně nepřiměřená (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. února

2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Vzhledem k tomu, že posouzení dobré víry

žalobce odvolacím soudem bylo zcela přiměřené, domnívá se, že dovolací soud

není oprávněn otázku dobré víry přezkoumávat. Z opatrnosti uvádí, že byl po

celou dobu běhu vydržecí doby v dobré víře, že mu pozemek v rozsahu oplocení

vlastnicky náleží, neboť takto byl oplocený a užívaný po více než 60 let a

takto jej od svého otce v roce 1979 koupil a užíval ve stejném rozsahu jako

jeho předchůdce.

Neměl proto důvod pochybovat o svém vlastnickém právu. K

budově, která je v jeho vlastnictví, je přístup z komunikace pouze přes

pozemky. Žalovaná ani obec L. po celou dobu (do roku 2001) nečinily nic, čím by

jeho vlastnictví zpochybnily. Případný nedostatek dobré víry jeho právního

předchůdce (který však v dobré víře byl) nevylučuje dobrou víru dalšího

držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo

1843/2000). K námitce žalované o neomluvitelnosti omylu žalobce ve vztahu k

výměře sporného pozemku a pozemku zapsaného jako vlastnictví obce L. žalobce

odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo

496/2004. V této věci představovala výměra sporného pozemku více jak 50 %

výměry pozemků, se kterými byl oplocen. Poukazuje jednak na skutečnost, že

výměry uvedené v katastru nemovitostí neodpovídají skutečnosti, neboť pozemky

zapsané v jeho vlastnictví spolu s pozemky zapsanými na žalovanou a obec L.,

které jsou spolu zaplocené, mají výměru pouze 2964 m2 a nikoliv 3144 m2. Dále

má za to, že není možné mu přičítat k tíži, že nepochyboval a nerozpoznal, že

pozemky převedené na něj kupní smlouvou a celou dobu v uvedeném rozsahu užívané

a oplocené, nemají výměru 2225 m2 (75 % skutečně užívané výměry), jak je

uvedené ve smlouvě, ale výměru 2964 m2. Při tak velké rozloze není běžný člověk

schopen rozdíl výměr necelých 25 % rozpoznat, zejména když žalobce neměl žádný

důvod k pochybnostem o svém vlastnickém právu. Neměl důvod si ověřovat, zda v

kupní smlouvě z roku 1979 jsou uvedeny veškeré nemovitosti proto, že

nemovitosti nabýval od otce a znal je v tomto stavu prakticky od svého

narození. Neměl žádnou pochybnost o tom, že by pozemek, jak byl užíván a

oplocen, nebyl totožný s pozemkem, který mu jeho otec převedl. Je jistě rozdíl

při posuzování běžné opatrnosti při převodu nemovitosti od cizích osob od

případu, kdy nemovitosti jsou převáděné v rodině. Poukazuje též na to, že to

měla být žalovaná, která měla plnit svoji povinnost nakládat s majetkem účelně

a hospodárně. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl,

popřípadě zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího

řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí

přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolatelka polemizuje se závěrem, že žalobce sporný pozemek vydržel. Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-

li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti

let, jde-li o nemovitost. V dané věci žalobce požadoval určení vlastnického práva a tvrdil, že věc měl v

oprávněné držbě od roku 1979, kdy pozemek koupil; žalovaná uplatnila své právo

vůči němu až v roce 2001. Protože šlo o pozemek ve státním vlastnictví, mohlo

vzniknout vlastnické právo vydržením až po 1. lednu 1992 (k tomu viz rozhodnutí

publikované pod č.

50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto bylo

jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991

Sb. „Oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji k 1. lednu

1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný

držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. lednem

1992“ (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96,

publikovaný např. v informačním systému ASPI). Protože k 1. lednu 1992 žalobce

držel pozemky déle než po zákonnou vydržecí dobu, stal se, za předpokladu, že

byl k tomuto dni oprávněným držitelem (§ 130 odst. 1 obč. zák.), téhož dne

vlastníkem drženého pozemku. Skutečnosti nastalé později jsou tak již pro

posouzení vydržení a oprávněnosti jeho držby bezvýznamné. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré

víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností,

které mohou vést k odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti

zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele

vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je

oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně

vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný

pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně

nepřiměřené (např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000,

Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ -

č. C 1068). Tak tomu v dané věci není; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu

s judikaturou dovolacího soudu. Navíc je třeba konstatovat, že dlouhodobá

držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 50 let, nasvědčuje dobré

víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně

přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve zato, že žalobce užívá

její pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský

zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého

úmyslu (§ 1095). Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci

nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu

držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání

nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších

dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby. I když např. z

geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který

je k jeho pozemku „připlocen“, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu

neoprávněnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22

Cdo 1245/2010, publikovaný např. v ASPI). „Hledisko omluvitelnosti omylu

spočívající v poměru plochy koupeného a skutečně drženého pozemku se neuplatní

absolutně.

Dobrou víru držitele lze přes vzájemný nepoměr ploch pozemků dovodit

tehdy, pokud držitel nabyl pozemek ve výměře, která nebyla v převodní smlouvě

nijak specifikována, od osob jemu blízkých, s nimiž jej předtím dlouhodobě

užíval, a sporný pozemek byl k němu od nepaměti připlocen a užíván jako jeho

součást, přičemž přístup na něj byl po celou vydržecí dobu pouze z usedlosti

držitele“ (rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo

496/2004, ASPI, a řada dalších rozhodnutí). Námitky dovolatelky, týkající se dobré víry žalobce po 1. lednu 1992, jsou pro

posouzení vydržení bezvýznamné, a proto se jimi dovolací soud nezabýval. Ostatně ani dobrá víra jeho předchůdce nabyla pro posouzení věci rozhodující;

vzhledem k tomu, že sám žalobce věc držel po vydržecí dobu, nebylo třeba

započítávat dobu držby jeho předchůdce a zkoumat jeho dobrou víru. Formulace,

že převodce převádí podíl na nemovitostech „v hranicích tak, jak on sám

užíval“, není neobvyklá, jde o floskuli, která na hodnocení dobré víry nemá

dopad. Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil,

může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této

části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch

koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že

drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku

dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C

3670). „Ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 %

výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem

držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a

držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků,

které na sebe nenavazují a jeden z nich je zastavěný“ (rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050). „Příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru

výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být

vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní

smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců

držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl

možný jen z usedlosti držitel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004,

sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Soubor č. C 2733). Z těchto (a mnoha podobných) rozhodnutí je zřejmé, že skutečnost, že držitel

užívá pozemky o rozloze dosahující až 50 % pozemků, které vlastní, výjimečně i

více, nevylučuje jeho objektivní dobrou víru, že je jejich vlastníkem. Každý

případ je individuální a jeho hodnocení je v souladu se zásadou přímosti

občanského soudního řízení věcí soudů v nalézacím řízení; jejich úvahu by mohl

dovolací soud zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nesprávná.

Tak tomu v dané

věci není; odvolací soud vzal v úvahu jak rozlohu pozemků, tak i okolnosti, za

kterých byla držba uchopena a ostatně i ty, za kterých se pozemků ujal

předchůdce žalobce. K tomu je třeba vzít v úvahu i to, že žalovaná po celá

desetiletí trpěla držbu pozemků žalobcem a jeho předchůdcem. Sama skutečnost,

že žalobce se o skutečný stav věci více nezajímal, pak v kontextu s ostatními

významnými skutečnostmi dobrou víru žalobce nevylučuje. Za této situace tu není

prostor pro zpochybnění právního hodnocení učiněného odvolacím soudem. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací

důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není

dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny

ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b

odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, §

224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalobce má právo na

náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny

za zastoupení advokátem 10.000,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b), §

10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb., ve znění před novelou

provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této vyhlášky). Žalobci dále

náleží náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření

k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších

předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobci rovněž náleží náhrada za daň z

přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.060,- Kč, a

celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 12. 360,- Kč. Dovolací soud proto žalované uložil, aby nahradila žalobci náklady dovolacího

řízení 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (§

149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je

žalobce oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.