22 Cdo 4057/2013

22 Cdo 4057/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně JUDr. D. U., se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, insolvenční

správkyně úpadce ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o., se sídlem v Srbsku u Karlštejna

102, IČO: 26120755, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v

Praze 1, Opletalova 919/5, proti žalované České republice – Úřadu pro

zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží

390/42, o zaplacení 23,324.390,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 213/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co 115/2013-429, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co

115/2013-429, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. srpna 2012, č.

j. 13 C 213/2006-404, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k

dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna

2012, č. j. 13 C 213/2006-404, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena

povinnost zaplatit žalobkyni 23 324 390,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 %

ročně za dobu od 4. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle soudu I. stupně nemohla být společnost ČESKÝ ART HOLDING, s. r. o. (dále jen „úpadce“)

držitelem nemovitostí (blíže specifikovaných v rozsudku soudu I. stupně) v

dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nemovitosti do

základního kapitálu úpadce vložil společník J. H. mladší, který byť se

jednatelem úpadce stal až 22. 8. 2001, byl a stále je společníkem úpadce, a to

po celou dobu jeho existence. J. H. mladšímu byla dne 22. 12. 1999 doručena

žaloba ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 237/99 a

minimálně od tohoto dne mohl mít J. H. mladší přinejmenším pochybnosti o svém

vlastnictví k nemovitostem. Přesto J. H. mladší vložil nemovitosti do

základního kapitálu úpadce. Pokud jeden ze společníků úpadce věděl o

probíhajícím řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, nelze než uzavřít, že

úpadce nedržel nemovitosti v dobré víře. Soud v této souvislosti zdůraznil, že

dalšími společníky úpadce byli oba rodiče J. H. Navíc již dne 14. 12. 1999 byl

Katastrálnímu úřadu v Berouně doručen návrh žalované na vyznačení poznámky v

katastru nemovitostí o probíhajícím řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Z provedeného dokazování pak vyplývá, že poznámka byla v katastru nemovitostí

vyznačena minimálně ke dni 13. 10. 2000. Soud I. stupně následně posuzoval

nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalobkyně

přes opakované poučení soudu nebyla schopna specifikovat, kdy a v jakém rozsahu

jednotlivé investice do nemovitostí fakticky provedla, čímž neunesla břemeno

tvrzení a břemeno důkazní. Nadto některé nároky již byly promlčeny. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem

ze dne 4. června 2013, č. j. 25 Co 115/2013-429, rozsudek soudu I. stupně

potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu při rozhodování o

přijetí nepeněžitého vkladu si každá společnost při zachování obvyklé

opatrnosti ověří aktuální informaci o nemovitostech nahlédnutím do katastru

nemovitostí. Kdyby byl úpadce tuto obvyklou opatrnost zachoval, byl by

přinejmenším zjistil, že v listinách je návrh na poznámku o soudním řízení,

resp. již provedená poznámka o vedení sporu o určení vlastnictví nemovitostí. V

dané věci dále nelze přehlédnout, že úpadce, oprávněnost jehož držby se

posuzuje, je společností s ručením omezeným a v rozhodné době, kdy podle

tvrzení žaloby byly vynakládány investice do nemovitostí úpadcem, měl úpadce

čtyři společníky, z toho tři byli v blízkém příbuzenském poměru a dva z nich –

rodiče J. H. mladšího – měli v kupní smlouvě uzavřené J. H. mladším se

společností ASIA zřízeno ve svůj prospěch k nemovitostem věcné břemeno

doživotního užívání.

Všichni rodinní příslušníci se v průběhu doby navíc

vystřídali ve funkci jednatele. J. H. mladší byl při rozhodování o nepeněžitém

vkladu do společnosti úpadce společníkem a věděl, že je účastníkem soudního

řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a to na straně žalované. Není proto

podle odvolacího soudu v těchto souvislostech důvod pochybovat, že o této

skutečnosti nebyli obeznámeni alespoň dva další společníci, a to rodiče J. H. mladšího.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi

dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka předkládá otázku, zdali společnost

s ručením omezeným může být v dobré víře, pokud se o skutečnosti zpochybňující

dobrou víru dozvěděl její společník, který v dané době nebyl jednatelem

společnosti a který společnost na tyto skutečnosti neupozornil. Jelikož

napadený rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru v této otázce

nesprávný, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí soudů obou stupňů

považuje za věcně správná, žalovaná se s nimi ztotožňuje a zároveň navrhuje,

aby dovolací soud dovolání zamítl. Nad uvedené žalovaná namítá, že za žalobkyni

byla žaloba podána právě tím společníkem, který vložil do základního kapitálu

nemovitosti ve vlastnictví žalované a který se následně stal jednatelem

společnosti. Žaloba je tak v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch z

vlastního bezpráví.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.

89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto

datem také bylo o nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací

soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. června 2013 a

dovolací řízení bylo zahájeno dne 13. září 2013, dovolací soud projednal

dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.

ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v

rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že společnost s ručením omezeným nemohla pozbýt dobrou víru

na základě skutečností, o nichž se dozvěděl její společník, který v dané době

nebyl jednatelem společnosti a který společnost na tyto skutečnosti

neupozornil. Podle § 130 odst. 1, 3 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V

pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel má vůči

vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu

oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího

vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že

držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře

se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží,

anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní

skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je

vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v

dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré

víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit

objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)

samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné

(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného

případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu

důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v

okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely

vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění

skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře

[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon

568/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 5, str. 151) nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99

(publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152) nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný

pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je

vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se

nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální

opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,

posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s

obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního

případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého

posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového

omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem

okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným [srovnej např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009 (dostupný na

www.nsoud.cz) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22

Cdo 490/2001 (uveřejněný pod C 1481 v Souboru)]. Odvolací soud v první řadě spatřoval neoprávněnost držby úpadcem v tom, že

úpadce při rozhodování o přijetí nepeněžitého vkladu neověřil aktuální

informaci o nemovitostech nahlédnutím do katastru nemovitostí, přičemž kdyby

byl úpadce tuto obvyklou opatrnost zachoval, byl by zjistil přinejmenším to, že

v listinách je návrh na poznámku o soudním řízení, resp. již provedená poznámka

o vedení sporu o určení vlastnictví nemovitostí. Tento závěr je nesprávný již z toho důvodu, že odvolací soud u právnické osoby

a priori vyloučil držbu contra tabulas s poukazem na obvyklou opatrnost, kterou

má právnická osoba mít. Nejvyšší soud připomíná, že již v rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 (uveřejněném pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek) vyslovil, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v

katastru nemovitostí (držba contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize

anebo v evidenci nemovitostí, je možná. Z ustálené judikatury dovolacího soudu

vyplývá, že pokud jsou skutečné právní vztahy k pozemku v rozporu se stavem

veřejných knih, má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost

skutečný stav [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007,

sp. zn. 22 Cdo 1675/2006 (uveřejněný pod C 5212 v Souboru)]. V případě rozporu

mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí

soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn přihlížet ke všem

skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem v katastru a

skutečným stavem [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna

2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009 (uveřejněný pod C 7162 v Souboru)]. Z uvedeného

vyplývá, že Nejvyšší soud připouští i takovou oprávněnou držbu, která je v

rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při

posuzování omluvitelnosti omylu držitele nepovažuje za rozhodující soulad

skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách,

resp.

v dalších dokladech, ale požaduje posouzení všech okolností držby [k tomu

srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo

1245/2010 (dostupný na www.nsoud.cz) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010 (uveřejněné pod C 10 707 v Souboru)]. V posuzovaném případě je však rozhodující, že dobrou víru držitele nevylučuje

ani to, že se chopil držby v rozporu s údaji ve veřejné knize, neboť nabyvatel

nebyl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 bez dalšího povinen ověřit,

zdali stav podle katastru nemovitostí shoduje se stavem skutečným. Odvolací

soud sice úpadci vytýká nedostatečnou obezřetnost v tom směru, že v době nabytí

majetkové hodnoty neověřil stav obsažený v katastru nemovitostí, žádným

způsobem však nevysvětlil, v čem by tento nedostatek obecně požadované

pečlivosti měl spočívat a z jakého konkrétního důvodu by úpadce zjišťoval stav

nabytého majetku podle katastru nemovitostí. Jestliže J. H. mladší vložil

předmětné nemovitosti formou nepeněžitého vkladu do jmění úpadce a katastrální

úřad takový vklad připustil, nespatřuje dovolací soud důvod, pro který by mělo

jít k tíži úpadce, že se bez dalšího chopil držby předmětných nemovitostí,

které se na základě vkladu staly jeho majetkem. Odvolací soud dále spatřoval neoprávněnost držby úpadce v tom, že v okamžiku,

kdy byly úpadcem vynakládány investice do nemovitostí, měl úpadce čtyři

společníky, z toho tři byli v blízkém příbuzenském poměru (rodiče a jejich

syn), ve prospěch dvou z nich (rodičů) bylo k nemovitostem zřízeno věcné

břemeno doživotního užívání založené kupní smlouvou, kterou nabyl J. H. mladší

nemovitosti, které později vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti úpadce. Všichni tři zmiňovaní společníci se navíc v průběhu času vystřídali ve funkci

jednatele – statutárního orgánu. Jelikož J. H. mladší byl při rozhodování o

nepeněžitém vkladu do společnosti společníkem a věděl, že je účastníkem

soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, není v těchto

souvislostech důvod pochybovat, že o této skutečnosti nebyli obeznámeni alespoň

dva další společníci – jeho rodiče. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. V první řadě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. dubna

2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2014,

č. 7-8, str. 270) k dobré víře právnických osob uvedl: „Právnická osoba ani

stát nemají ‚psychiku‘, a tak jejich dobrou víru je třeba posuzovat podle

kritérií částečně odlišných od těch, kterými se řídí posuzování vůle fyzických

osob. Zákon tuto otázku nijak neupravuje. Jak řešit např. problém, kdy část

společníků obchodní společnosti byla v dobré víře, část nikoliv? Zatím se

podává jako nejschůdnější řešení s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, posoudit, zda právnická osoba byla ‚se zřetelem

ke všem okolnostem‘ v dobré víře, a přitom přihlédnout k zásadám uvedeným v §

337 OZO.

Podle komentáře k tomuto (pokud jde o užité výrazové prostředky dosti

obsoletnímu) ustanovení se kvali?kace držby právnické osoby provádí podle dobré

či zlé víry orgánu právnické osoby, nikoliv podle zástupce. Je-li orgán

právnické osoby kolegiátní, rozhoduje dobrá víra většiny členů tohoto orgánu

(Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a

občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, s. 138). Nebude-li statutární orgán právnické osoby, resp. většina jeho členů (§

20 odst. 1), se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, nebude ani právnická

osoba oprávněným držitelem.“ A dále k tomu Nejvyšší soud dodal: „Z uvedených

právních závěrů je zřejmé, že je věcí individuálního posouzení, zda a kdy jedná

držitel (resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli přičítána) v omluvitelném

omylu; to nutně platí i v případě, že jde o člena statutárního orgánu obchodní

společnosti, jehož vědomost či nevědomost o určitých skutečnostech je

připisována právnické osobě. Ani v tomto případě není vyloučen omluvitelný omyl

o tom, že pozemek, jehož je ve skutečnosti spoluvlastníkem, patří právnické

osobě, jejíhož statutárního orgánu je členem.“

Z uvedeného je zřejmé, že aby úpadce v daném případě nebyl v dobré víře, že je

oprávněným držitelem předmětných nemovitostí, musel by se o okolnostech

objektivně zpochybňujících dobrou víru dozvědět statutární orgán společnosti,

což v případě úpadce byl některý z jednatelů (§ 133 odst. 1 věta první zákona

č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V řízení však takové okolnosti najisto

postaveny nebyly a odvolací soud je ostatně ani neuvádí, neboť své závěry pojí

toliko s informacemi známými jednomu ze společníků úpadce, nikoliv s

informacemi vztahujícími se k vědomosti statutárního orgánu úpadce. Je sice

pravdou, že v době vkladu předmětných nemovitostí do základního kapitálu byl

otec vkladatele jednatelem úpadce, nicméně z úzkého příbuzenského vztahu nelze

bez dalšího usuzovat, že Ing. J. H. věděl, že jeho syn vede soudní spory

ohledně předmětných nemovitostí. K úzkému příbuzenskému vztahu by musela

přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností

odůvodňovala závěr, že by jednateli společnosti byly známy skutečnosti

zpochybňující dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení

rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné

existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních

skutečnostech

– v daném případě skutečnostech týkajících se dobré víry statutárního orgánu

úpadce. V této souvislosti se nemůže dovolací soud ztotožnit se závěrem odvolacího

soudu, že by v neprospěch rodičů J. H. mladšího bez dalšího hovořilo věcné

břemeno bezplatného doživotního užívání, které bylo v jejich prospěch zřízeno. Zřízení věcného břemene ve prospěch rodičů J. H. mladšího lze interpretovat i

zcela opačným způsobem, a sice že rodiče J. H. mladšího byli zřízením věcného

břemene o to více utvrzeni v oprávnění jejich syna věcné břemeno zřídit a

následně vložit nemovitosti do základního kapitálu úpadce.

Podle názoru

dovolacího soudu by navíc nalézací soudy měly své závěry konfrontovat i se

zjištěním, že úpadce investoval do nemovitostí nemalé finanční prostředky. Kdyby totiž úpadce nebyl přesvědčen, že je oprávněným držitelem nemovitostí, a

přesto by do nemovitostí investoval finanční prostředky v řádu přesahujícím 20

milionů korun, jednalo by se z jeho pohledu o mimořádně rizikovou investici z

hlediska její možné návratnosti. S ohledem na uvedené proto dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu

rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V další fázi řízení se budou

muset nalézací soudy řádně vypořádat s výše uvedenými výhradami při zohlednění

uvedené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v

celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil podle § 243e

odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první, části za

středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení (srov. § 243g

odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.