22 Cdo 3624/2017-244
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobkyně STAMEDOP, a. s., se sídlem v Olomouci, U Panelárny 538/1,
identifikační číslo osoby: 47673729, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému Statutárnímu
městu Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, identifikační číslo
osoby: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 58/2015, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 2.
2017, č. j. 69 Co 346/2016-219, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4
114 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8.
2016, č. j. 18 C 58/2015-193, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem
pozemku parc č. o výměře 67 m2, ostatní plocha, pozemku parc. č. o výměře 314
m2, ostatní plocha, a pozemku parc. č. o výměře 93 m2, ostatní plocha, které
byly odděleny na základě geometrického plánu č. ze dne 16. 6. 2015 z pozemku
žalovaného parc. č., ostatní plocha, vše obec O. a katastrální území Ch. (výrok
I.). Žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční
lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 57 432 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 69 Co 346/2016-219, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a určil, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem pozemku parc č. o výměře 67 m2, ostatní plocha, pozemku parc. č. o
výměře 314 m2, ostatní plocha, a pozemku parc. č. o výměře 93 m2, ostatní
plocha, které byly odděleny z pozemku žalovaného parc. č. ostatní plocha, vše
obec O. a katastrální území Ch. na základě geometrického plánu č. ze dne 16. 6.
2015, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil
nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady
řízení před soudem prvního stupně ve výši 71 710 Kč (výrok II.). Žalovanému
uložil nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce
náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. S odkazem na § 237
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř. „) má za to, že rozsudek odvolacího
soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v
rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího. Po připomenutí závěrů
vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1253/99, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000 (tato rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako ostatní dále citovaná,
jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
), namítal, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, nesprávně posoudil
předpoklad vydržení vlastnického práva žalobkyní k předmětným pozemkům
spočívající v její dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem věci. Zmínil
nepřehlédnutelný rozdíl ve výměře pozemku právním předchůdcem žalobkyně
nabytého a drženého (o 474 m2), který bylo možné v souladu s požadavkem běžné
opatrnosti zjistit z údajů uvedených v katastru nemovitostí a nahlédnutím do
katastrální mapy. Dále dovolacímu soudu žalovaný předkládá k posouzení otázku
hmotného práva (dle jeho mínění) dosud neřešenou. Dovolací soud by se měl
vyjádřit k možnosti nabytí vlastnického práva právnickou osobou (obchodní
korporací), za níž jednají stejné osoby jako v případě jejího právního
předchůdce, který pozemek parc. č. nabyl v procesu tzv. velké privatizace.
Uvádí, že dobrá víra žalobkyně jako akciové společnosti je vyloučena.
Připomíná, že spornou část původního pozemku parc. č. převedl v roce 1976
národní podnik Pozemní stavby Olomouc do správy jiného subjektu, a tudíž v roce
1993 nemohl stát vložit tuto část do nově vzniklé akciové společnosti. Akciová
společnost, stejně jako její předchůdce státní podnik, věděly, že sporná část
pozemku byla oddělena a převedena na jiný subjekt, přičemž u obou je dobrá víra
vyloučena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné. Poukázala na to, že dovolání je
pouhou polemikou se skutkovými závěry, není řádně vymezena jeho přípustnost,
přičemž uvedení jednotlivých dovolacích námitek splnění povinnosti dovolatele
řádně vymezit některý z předpokladů přípustnosti dovolání nahradit nemůže.
Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 16. 2. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení
dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání
žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Ač dovolatel řádně vymezil předpoklady přípustnosti
dovolání vyžadované ustanovením § 237 o. s. ř., obě jím kladené otázky hmotného
práva byly již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešeny a rozsudek
odvolacího soudu, jenž na řešení obou těchto otázek závisí, není s judikaturou
Nejvyššího soudu v rozporu.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří,
se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000. Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v
omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo
přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se
uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy
hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti
držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti
zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v
zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Soudy v nalézacím řízení při řešení otázky, zda žalobkyně zachovala běžnou
opatrnost při možnosti seznámit se s tvarem či velikostí vlastněného pozemku a
držené části nad rámec vlastnictví z katastrální mapy, respektovaly závěry
vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1733/2012. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že je sice odůvodněn
požadavek, aby nabyvatel pozemku porovnal text smlouvy se svou představou o
identitě pozemku, který chce na základě smlouvy nabýt, nikoliv ale nezbytný
požadavek, aby text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo
se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku
klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Tento závěr, jenž
navazuje na předchozí judikaturu dovolacího soudu, který v ní konstatoval, že
„oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při
nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle
operátů tehdejší evidence nemovitostí“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000), tak znamená, že omyl o geometrickém a
polohovém určení pozemku může být omluvitelný.
Nelze v poměrech projednávané věci přehlédnout, že u žalobkyně nemohla být
vyvolána pochybnost o její oprávněné držbě části cizího pozemku (a tedy o
potřebě seznamovat se s údajem z katastrální mapy) s ohledem na skutečnost, že
plot oddělující sousední pozemky parc. č. a parc. č. (bez části „zaplocené“ do
pozemku sousedního) byl postaven v roce 1960 a ani administrativní, tedy
„papírový“ převod správy majetku z národního podniku Pozemní stavby na tehdejší
Městský národní výbor v Olomouci v roce 1976 na tom nic nezměnil. Tato okolnost
pak posilovala dobrou víru žalobkyně, že celá zaplocená výměra je jejím
vlastnictví, i po nabytí vlastnického práva od 1. 10. 1993, jak správně uzavřel
odvolací soud. Lze proto na uvedenou situaci vztáhnout i závěr vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, že
„obecné zkušenosti odpovídá názor, že se plot nachází na hranici spolu
sousedících pozemků.“ Je sice pravdou, že uvedený závěr je poněkud
relativizován konstatováním, že umístění plotu nemůže byt výlučným hlediskem
pro posouzení dobré víry držitele, nicméně ve prospěch žalobkyně hovoří v
poměrech projednávaného sporu i další skutečnosti.
V této věci je dále významné, že žalobkyně užívala část sporného pozemku parc.
č. nerušeně po dobu více než dvaceti let, aniž by žalovaný proti takovému stavu
nějakým způsobem brojil. Popsaný stav i podle judikatorních závěrů dovolacího
soudu přisvědčuje zachování oprávněné držby (k tomu srovnej například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). V tomto
rozsudku dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry
držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku.
Žalovaný dále namítal, že žalobkyně nejednala s běžnou opatrností, pokud
nezjistila, že výměra drženého pozemku je o 474 m2 větší než odpovídá výměře
uvedené v jejím nabývacím titulu. Ani tato skutečnost není sama o sobě důvodem
pro zánik oprávněné držby. Poměr výměry nabytého a drženého pozemku je jen
jednou z okolností, která je u oprávněného držitele zkoumána. Rozhodovací praxe
dovolacího soudu se ustálila v závěru, že pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele je v takovém případě významný i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a
jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe
odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině
oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. V hraničních případech může být
dobrá víra zachována i tehdy, je-li výměra drženého pozemku i o 50% větší než
výměra uvedená v nabývacím titulu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3.
2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Z uvedených souhrnných závěrů vyplývá, že
hledisko poměru držené a nabyté výměry pozemku nelze posuzovat izolovaně a
absolutizovat je. Navíc jednotlivé okolnosti, k nimž se dobrá víra držitele
vztahuje, bývají provázané. Omluvitelnosti omylu při držbě pozemku o větší
výměře (oproti výměře nabývané na základě platného právního titulu) – v daném
případě o necelých 5,5% zakoupené výměry – lze s přihlédnutím k době zaplocení
drženého pozemku více než padesáti let a absenci jakékoliv aktivity žalovaného
zjišťovat si od roku 1976 do roku 2014 rozsah vlastnického práva ke svému
majetku přisvědčit.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nemůže obstát ani námitka
žalovaného, že management žalobkyně, který je totožný s vedením jejího právního
předchůdce STAMEDOP, s. p., měl vědět, že došlo k oddělení části pozemku parc.
č. ve prospěch sousedního pozemku parc. č. Tato námitka přípustnost dovolání
nezakládá, neboť otázka vydržení vlastnického práva právnickou osobou (dnes
obchodní korporací) byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešena, a
odvolací soud se přijatým řešením od judikatury dovolacího soudu nijak
neodchýlil.
V rozsudku ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, Nejvyšší soud s využitím
komentářové literatury (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan
Hulmák a kolektiv: Občanský zákoník I. 2. vydání C. H. Beck., Praha 2009, s.
742, a Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a
občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, s.
138), a odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS
77/97, uvedl, že je věcí individuálního posouzení, zda a kdy jedná držitel
(resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli přičítána) v omluvitelném omylu; to
nutně platí i v případě, že jde o člena statutárního orgánu obchodní
společnosti, jehož vědomost či nevědomost o určitých skutečnostech je
připisována právnické osobě. Je-li orgán právnické osoby kolegiátní
(kolektivní), rozhoduje dobrá víra většiny členů tohoto orgánu. Nebude-li
statutární orgán právnické osoby, resp. většina jeho členů, se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, nebude ani právnická osoba oprávněným držitelem. Na
citovaný rozsudek a přičitatelnost dobré, popřípadě zlé, víry právnické osoby
dobré (zlé) víře jejího statutárního orgánu navazuje v individuálních
podmínkách posuzovaných věcí Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4053/2013,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015).
Pouhá totožnost osob tvořících kolektivní statutární orgán žalobkyně a vedení
jejího právního předchůdce (státního podniku) ovšem nedostatek dobré víry
žalobkyně jako právnické osoby založit nemohla. Tento závěr rovněž platí v
projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, kdy
žalovaným zmiňovaní členové představenstva žalobkyně nemohli mít vědomost o
zaplocení části pozemku parc. č. 1419/1 do pozemku parc. č. 728/1, k němuž
došlo v roce 1960, a po celá léta - navzdory dvěma převodům operativní správy
národního majetku v roce 1976 a v roce 1991 (na právního předchůdce žalobkyně)
zůstal faktický stav nezměněn. V řízení nebyla tvrzena (a rovněž prokazována)
žádná relevantní skutečnost (například korespondence mezi žalobkyní a
žalovanou, popřípadě žalobkyní a jakoukoliv třetí osoby), která by v průběhu
běhu vydržecí doby mohla u žalobkyně (skrze její statutární orgán) vyvolat
důvodnou pochybnost o tom, že drží pozemek parc. č. nabytý v procesu velké
privatizace ve výměře větší, než jaká je uvedena v nabývacím titulu.
Žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného uvedení,
že by směřovalo pouze proti věcnému výroku I. Proto se dovolací soud zabýval
přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudem prvního stupně, a výroku III. o nákladech
odvolacího řízení. S účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání samostatně podat též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku žalovaný vůbec nedostál, a
proto dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku
odvolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu