22 Cdo 4822/2014

22 Cdo 4822/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,

a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J.

M., L., zastoupeného Mgr. Miloslavem Půbalem, advokátem se sídlem ve Vimperku,

1. máje 116, proti žalovaným: 1) J. K., 2) J. K., 3) P. K., všichni P., 4) M.

Z., B., všichni zastoupeni Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v

Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, o určení vlastnictví

k nemovitosti a o vzájemné žalobě o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u

Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 64/2012, o dovolání žalovaných

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2014, č.

j. 7 Co 148/2014-199, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2014, č. j. 7

Co 148/2014-199, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. října

2013, č. j. 6 C 64/2012-137, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce je

vlastníkem parcely č. 1361/92 o výměře 115 m2 v k. ú. L. vytvořené geometrickým

plánem ze dne 7. 2. 2013. Výrokem pod bodem II. zamítl vzájemnou žalobu

žalovaných na určení, že oni jsou vlastníky uvedené parcely. Výrokem pod bodem

III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem parc. č. 1361/43 a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 1361/84. Pro účely tohoto řízení byla geometrickým plánem oddělena z pozemku

žalobce parc. č. 1361/43 sporná část pozemku nově označená jako parc. č. 1361/92 o výměře 115 m2 (dále též jen „sporný pozemek“), která se táhne v délce

64,72 m a v šíři ve spodní části 1,4 m a v horní části 1,9 m podél pozemku

žalovaných. V minulých dobách pozemek, ze kterého byly zahrady odděleny, patřil

L., později vznikly jednotlivé zahrady, které si mohli občané odkoupit. Předchůdce žalobce a předchůdce žalovaných si koupili každý jeden díl. Mezi

jednotlivými díly byly meze, které JZD rozoralo, a určilo, že v těchto místech

budou záhumenky. Jednotlivé záhumenky odměřilo odkrokováním. Tímto způsobem

byla určena i hranice mezi pozemky účastníků. Na takto určené hranici vybudoval

otec žalobce plot, a to na místě staršího dřevěného. Plot stál na uvedeném

místě do nedávna. Právní předchůdce žalovaných Ing. J. K. užíval část pozemku

žalobce (nyní označenou jako parc. č. 1361/92) až k hranici stanovené uvedeným

plotem spolu se svým pozemkem parc. č. 1361/84 v letech 1993 nebo 1994. Žalovaní nabyli pozemek parc. č. 1361/84 v roce 2005 až 2008 (viz č. l. 5) a

užívali jej ve stejném rozsahu. O tom, že užívají část pozemku žalobce, se

dozvěděli až v roce 2009, poté, kdy žalobce nechal svůj pozemek přeměřit. Soud prvního stupně nejprve uvedl, že hranice parcely č. 1361/92 byla stanovena

v geometrickém plánu Geoplanu Prachatice správně. Poté posuzoval, zda žalovaní

nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením a dospěl k závěru, že

tomu tak nebylo. Samotní žalovaní nedrželi sporný pozemek po celou vydržecí

dobu. K tomu, aby byla vydržecí doba splněna, by si museli započíst i dobu, ve

které měl sporný pozemek v oprávněné držbě jejich právní předchůdce Ing. J. K. Soud dospěl k závěru, že Ing. J. K. při běžné opatrnosti, kterou bylo možné po

něm požadovat, nemohl být v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. Musel si

být vědom toho, že jednotlivé pozemky byly členům družstva přidělovány jako

záhumenky a že hranice záhumenků nebyly vytyčovány přesným měřením. Jenom

shodou okolností byl rodině M. přidělen jako záhumenek pozemek v jejich

vlastnictví. O jeho dobré víře a běžné opatrnosti nesvědčí, že hranici na levé

straně svého pozemku nechal zaměřit (zřejmě se sousedkou paní V.), ale na

straně k pozemkům M. se spokojil s tím, že hranici tvoří starý plot, přičemž mu

bylo známo, že zde bylo záhumenkové hospodářství. Soud prvního stupně uzavřel,

že na straně žalovaných nebyla splněna podmínka dobré víry ve smyslu § 130

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“), a nemohlo tak dojít k

vydržení sporného pozemku. Proto vzájemnou žalobu žalovaných zamítl. Vzal za

prokázané, že parcela byla oddělena od pozemku žalobce parc. č. 1361/43 a je

nepochybné, že žalobce je jejím vlastníkem. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných

rozsudkem ze dne 4. června 2014, č. j.

7 Co 148/2014-199, rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud posuzoval věc podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného v

době, kdy mělo dojít k vydržení vlastnického práva. I po doplnění a zopakování

dokazování v podstatě vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že byla prokázána držba sporného pozemku žalovanými od roku 2005 a

jejich právním předchůdcem Ing. J. K. po dobu postačující k vydržení

vlastnického práva. Při posuzování, zda právní předchůdce žalovaných jednal v

omluvitelném skutkovém omylu, pokud užíval část pozemku žalobce, dospěl

odvolací soud k negativnímu závěru. Musel si být vědom, že pozemek mu

nepředává předcházející vlastník, ale JZD, které bylo pouze uživatelem pozemků

a navíc je neobhospodařovalo samo, ale dalo je svým členům jako záhumenky. Hranice užívaných pozemků nebyly vytýčeny s ohledem na vlastnické hranice. Právní předchůdce nepřevzal pozemek, který by byl v terénu celý vytyčený, resp. který by byl celý oplocený. Vytýčená hranice byla pouze na straně, kde pozemek

žalovaných sousedil s pozemkem J. V., kde se plot nenacházel. Za tohoto

zjištění podle soudu ztratilo význam posuzovat poměr mezi předmětným pozemkem a

původním pozemkem žalovaných, neboť uvedený poměr lze zvažovat u pozemků,

jejichž hranice je patrná a lze od ní odvozovat velikost pozemku. Svědeckou

výpovědí J. V. (a ostatně i svědka J. M., otce žalobce) bylo prokázáno, že

předchůdci žalovaných si v minulosti nebyli vědomi hranic svého pozemku. Na

základě uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že dobrá víra

právního předchůdce žalovaných je zpochybněna natolik, že jeho držbu nelze

považovat za oprávněnou. Na tom nic nemění skutečnost, že právní předchůdce se

ujal držby předmětného pozemku, který byl částečně oplocený starým plotem a že

po dobu přesahující deset let žalobce a jeho právní předchůdce strpěli užívání

části svého pozemku žalovanými a jejich právním předchůdcem. K vydržení

vlastnického práva sporného pozemku žalovanými nedošlo, proto odvolací soud

potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost

opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací

důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud posuzoval otázku

dobré víry nezbytné k posouzení vydržení vlastnického práva v rozporu s

ustálenou judikaturou a navíc na věc neaplikoval § 1028 nového občanského

zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). V průběhu řízení došlo k vadám, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalovaní nebyli poučeni o

možnosti posoudit věc podle § 1028 o. z., a nemohli tak splnit povinnost

tvrzení a důkazní k posouzení věci podle uvedeného ustanovení. Odvolací soud

nesprávně právně posoudil otázku vydržení vlastnického práva a zůstala

nevyřešená otázka, zda neměl věc posuzovat i podle § 1028 o. z. Tuto otázku

dosud dovolací soud neřešil. Žalovaní nesouhlasí se závěrem, že vydržení brání nedostatek dobré víry

na straně jejich právního předchůdce Ing. J. K. Pokud vznikly pochybnosti o

jeho dobré víře, měly soudy vyjít z toho, že se v pochybnostech se má za to,

že držba je oprávněná. Dobrou víru právního předchůdce žalovaných nemohou

zpochybňovat skutečnosti, které neznal. Nemůže ji zpochybnit ničím neprokázané

tvrzení J. M. staršího o sdělení, které měl učinit vůči otci právního

předchůdce žalovaných, který nikdy ani nebyl vlastníkem předmětného pozemku,

když u toho právní předchůdce nebyl přítomen. Stejně tak jeho dobrou víru

nemůže zpochybňovat způsob vytyčování záhumenků, když ani u toho nebyl přítomen

a navíc ani nebyl členem zemědělského družstva. Neměl rovněž vědomost o tom, že

M. užívají svůj pozemek jako záhumenek a nikoliv jako svou oplocenou zahradu. Lze přisvědčit tvrzení soudu, že obecně známou skutečností bylo to, že při

užívání pozemků zemědělská družstva nerespektovala vlastnické hranice, ale

současně je rovněž známo, že záhumenky se nesměly oplocovat. Dobrou víru

podporuje i skutečnost, že v době, kdy se právní předchůdce žalovaných ujímal

držby pozemku v roce 1993 (až do roku 2003) činila výměra pozemku 717 m2,

přičemž dnes zjištěná výměra celého užívaného pozemku činí 775 m2. Ve prospěch

žalovaných hovoří i dlouhý protáhlý tvar pozemku. K tomu odvolací soud

nepřihlédl. Skutečnosti rovněž neodpovídá závěr, že hranice nebyla v terénu

patrná, když pozemek žalovaných byl v té době jak ze strany, kde sousedil s

pozemkem užívaným rodinou žalobce, tak i z druhé strany oplocený a jeho hranice

z protilehlé strany původně neoplocená byla v roce 1994 zaměřená. Navíc

sousední oplocený pozemek užívala po celou dobu rodina žalobce jako oplocenou

zahradu a přitom plot zbudovali sami M., kteří nikdy ve vztahu k právnímu

předchůdci žalovaných nenamítali nesprávný rozsah jeho užívání. Žalovaní mají

za to, že soudy obou stupňů nezdůvodnily, co mělo zpochybnit dobrou víru jejich

právního předchůdce Ing. K. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek změnil tak, že

zamítne žalobu podanou žalobcem a vyhoví žalobě žalovaných.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. V dané věci aplikace § 1028 o. z. – a tudíž ani přípustnost dovolání pro řešení

otázky poučovací povinnosti soudu - nepřicházela v úvahu. To vyplývá jednak z

žalobních tvrzení a ze žalobních návrhů (netvrdilo se, že by hranice byly

objektivně nezjistitelné – „neznatelé nebo pochybné“, a nežádalo se jejich

přímé určení). Samotná subjektivní pochybnost o průběhu (jinak, např. odborným

zaměřením, zjistitelné) sporné hranice totiž neumožňuje její určení (stanovení)

podle poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 o. z.; v takovém případě je třeba

tak, jako doposud, žádat o určení vlastnictví ke sporné části parcely, jak se

také v této věci stalo. K tomu viz např. právní názor uvedený v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2403/2007, přiměřeně

použitelný i po 1. 1. 2014 (viz též komentář k uvedenému ustanovení in Spáčil,

J. a kol.: Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013). Dovolání

je však přípustné pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou

dovolacího soudu. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po

dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§

134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré

víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V

pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Soudy vycházely z tohoto skutkového stavu: Pozemky účastníků byly v minulosti v

užívání jednotného zemědělského družstva, které je později (chybí skutkové

zjištění, kdy) přenechalo svým členům jako tzv. záhumenky. Jejich hranice byly

vytyčeny pouhým odkrokováním; předchůdce žalobce užíval shodou okolností jako

záhumenek pozemek, který byl i v jeho vlastnictví. Na hranici mezi takto

vytyčeným záhumenkem a pozemkem ve vlastnictví předchůdců žalované strany

postavil předchůdce žalobce plot (nebylo učiněno skutkové zjištění, kdy byl

plot postaven; soud prvního stupně však uvedl, že ještě předtím, než se

předchůdce žalovaných Ing. J. K. ujal držby pozemku, on sám uvádí, že „i v roce

1982 tam byl plot, když mi to dával děda, bylo to oddělené“). Tento plot, jak

bylo zjištěno později, nebyl na hranici pozemků účastníků, část pozemku

žalující strany se tak ocitla za ním. Ing. J. K. nabyl pozemek v roce 1981 od

svého děda, užívat jej začal nejdříve někdy v roce 1993, kdy mu jej předal

dosavadní uživatel – jednotné zemědělské družstvo (JZD), a to i se sporným

pozemkem, až k uvedenému plotu. Soud neučinil skutkové zjištění, kdy žalobce

hranice mezi pozemky vytyčené plotem zpochybnil, z reprodukční části rozsudku

se však podává, že to bylo někdy kolem roku 2008, kdy žalobce nechal hranice

zaměřit. Předchůdce žalobců Ing. K.

se ujal držby sporné části pozemků proto, že měl za

to, že hranici tvoří plot v minulosti postavený předchůdci žalobce; protistrana

až do zaměření pozemků jeho držbu nijak nezpochybnila. Přesto soud prvního

stupně učinil závěr, že oprávněným držitelem nebyl; to opřel o tyto

skutečnosti: Ing. K. věděl, že jde o pozemek v užívání JZD, protože část

pozemku odprodával, musel mít k prodeji geometrický plán o zaměření

odprodávaných částí. Hranice svého pozemku dal z druhé strany zaměřit, zatímco

ve vztahu k hranici s žalobcem se spokojil s tím, že hranicí je plot. Měl a

mohl mít pochybnosti o hranici parcely, obdobně jako jiní občané. Odvolací soud dokazování doplnil a zčásti zopakoval; zdůraznil, že účastníci si

byli vědomi toho, že pozemky byly v minulosti užívány jako záhumenky. Dále

konstatoval, že při vytyčení záhumenků se nerespektovaly skutečné vlastnické

vztahy, pozemky byly vytyčeny odkrokováním. Z výpovědi otce žalobce pak

zjistil, že (dnes již zemřelý) otec Ing. J. K. se jej ptal, kde vlastně jsou

hranice pozemků, což svědek nemohl určit; soud uvedl, že otec žalobce

nepochybně plot vybudoval jen na základě odhadu. Stejně tak svědkyně J. V. uvedla, že „rodina žalovaných ani nevěděla, kde její pozemek leží“. Odvolací

soud pak považoval za významné, že pozemek byl předchůdci žalobcům vydán JZD

(nikoliv tedy předchozím vlastníkem); to, že při užívání pozemků JZD nebyly

respektovány skutečné hranice, je obecně známo. Posouzení toho, co lze v konkrétní věci rozumět „obvyklou opatrností, kterou

lze po každém požadovat“, je jistě do značné míry věcí úvahy soudů v nalézacím

řízení. Přesto dovolací soud má za to, že jsou tu právně relevantní

skutečnosti, se kterými se soudy plně nevypořádaly. Tento případ je netypický

tím, že hranice pozemku v držbě žalující strany byly vytýčeny plotem jen oproti

pozemkům žalobce, přičemž plot zřídil právní předchůdce žalobce, a až při

zaměření vyšlo okolo roku 2008 najevo, že plot je posunut v jeho neprospěch. Ing. J. K. začal užívat pozemek až k plotu, tedy s pruhem patřícím k pozemkové

parcele žalobce. Podle odvolacího soudu pak dobrou víru žalovaných musel

zpochybnit J. M., otec žalobce, který vypověděl, že za ním někdy v letech 1991

– 1995 přišel J. K. starší (patrně otec Ing. K.) s tím, že neví, kde vlastně

jejich pozemek leží; „vůbec nevěděl, že tam nějaký pozemek mají“ (str. 5

rozsudku soudu prvního stupně; dovolací soud není oprávněn přezkoumávat

hodnocení důkazů, a proto jen poznamenává, že jde o výpověď otce žalobce o

sdělení, které měl učinit již zemřelému sousedovi, a také tvrzení, že by snad

J. K. st. nevěděl, že tam vůbec nějaký pozemek mají, nelze nepochybně vztáhnout

i na Ing. J. K., který, jak uvedl, pozemek převzal od svého děda v roce 1981 a

od počátku 90. let podnikal kroky k jeho vrácení do užívání). Odvolací soud

nevysvětlil, jak se uvedená skutečnost měla promítnout do dobré víry Ing. J. K. – neuvedl, z čeho se podává, že byl o uvedeném rozhovoru informován, resp. že

by pochybnosti ohledně hranice s pozemky žalobce sdílel i on.

Dále zůstala

opomenuta skutečnost, že ačkoliv měl i předchůdce žalobce vědět, že hranice

pozemku nejsou jisté, zůstal žalobce (resp. jeho předchůdce) i po změně

společenských poměrů v roce 1989 nečinný, trpěl užívání pozemků a právně

relevantním způsobem žalované (jejich předchůdce) neupozornil, že užívají část

jeho pozemků; tím ovšem utvrzoval žalované (jejich předchůdce) v přesvědčení,

že plot tvoří skutečnou hranici pozemků. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry

držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v

nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 1068). V řízení o

posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou

mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí

ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a

zejména se musí vypořádat se všemi významnými skutečnostmi, svědčícími pro

existenci objektivní dobré víry, případně ji vyvracejícími. „Samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných

pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže

vyloučit oprávněnou držbu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011,

sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 10355). „Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele části sousedního pozemku je

významná i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal

najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo; to nasvědčuje závěru, že

ani on nepředpokládal, že soused drží část jeho pozemku. Dobrou víru držitele

nevylučuje, že si nenechal nabytý pozemek odborně (např. geometrem)

vymezit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo

2451/2011, Soubor č. C 10325). „Při obvyklé péči o majetek by skutečný

vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to,

že držitel užívá jeho pozemek“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna

2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, Soubor č. C 12695). Obecné zkušenosti odpovídá názor, že se plot nachází na hranici spolu

sousedících pozemků; ovšem jeho umístění nemůže byt výlučným hlediskem pro

posouzení dobré víry držitele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2012,

sp. zn. 22 Cdo 412/2010, Soubor č. C 10705). V dané věci jsou závěry uvedených rozhodnutí ještě zesíleny tím, že plot, který

vymezil hranici držby pozemku, postavila samotná žalující strana, která též

dlouhodobě trpěla držbu žalovaných a nedala najevo nesouhlas s tím, že sporný

pozemek užívají. Soudy poukázaly na skutečnosti, které by mohly oprávněnost držby Ing. J. K. zpochybnit. Vzhledem k tomu, že v pochybnostech se má za to, že držba je

oprávněná, byly by tyto skutečnosti významné jen v případě, že by dobrou víru

držitele vyvrátily, nebo alespoň závažně zpochybnily. To, že ing. J. K.

nechal vyměřit jen tu část pozemku, která nebyla oddělena

plotem, nesvědčí nutně o jeho nedbalosti; měl-li totiž za to, že plot tvoří

(žalobcem či jeho předchůdcem tehdy nezpochybněnou) hranici, dostatečně je tím

vysvětleno, proč nenechal na této straně hranici vyměřit. Judikatura Nejvyššího

soudu respektuje fakt, že plot mezi pozemky podle obecné zkušenosti svědčí o

tom, že tvoří jeho hranice. V dané věci byla tato okolnost posílena tím, že

plot zbudovala sama žalující strana a takto vytvořenou hranici dlouhodobě

respektovala. Odvolací soud sice správně uvedl, že je obecně známo, že při

užívání pozemků jednotnými zemědělskými družstvy nebyly respektovány vlastnické

hranice, nevzal však dostatečně do úvahy, že v dané věci žalující strana

užívala jako záhumenek vlastní pozemek, který oplotila, a až do doby okolo roku

2008 nedala nijak najevo, že by žalovaní užívali více, než jim náleželo; i ona

tak svým postupem musela objektivně vyvolat, resp. posílit dobrou víru

žalovaných. Jistě by dobrou víru mohlo relativizovat, kdyby Ing. J. K. věděl, že hranice,

na které byl postaven plot, byla určena jen odkrokováním. To však nebylo

zjištěno (soudy to výslovně neuvedly jako skutkové zjištění), stejně jako

nebylo zjištěno, že Ing. J. K. věděl, že žalující strana svůj pozemek užívala

jako záhumenek. Odvolací soud ostatně uvedl, že Ing. K. znal skutečnosti, které

ohledně této věci uváděl, jen zprostředkovaně. Že by sám Ing. J. K. měl nějaké

pochybnosti o průběhu sporné hranice, soud neuvedl (nebylo zjištěno, že by

věděl o údajném rozhovoru J. K. st. s otcem žalobce). Svědkyně J. V., jejíž

výpověď jako důkaz navrhl žalobce, u soudu prakticky jen přečetla připravenou

výpověď; pokud se v ní uvádí, že „rodina žalovaných“ „v tu dobu“ (zřejmě, jak

dále poznamenává, „až do začátku let devadesátých“, tedy před tím, než se Ing. J. K. chopil držby sporného pozemku) nevěděla, kde jejich pozemek leží, bylo

třeba zjistit, z čeho tak soudila a kterých hranic se to týkalo; z toho, že

nechali vytýčit hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem svědkyně, které nebyly

odděleny plotem, se totiž podává, že její (neurčitý) výrok se mohl týkat spíše

těchto hranic. Také obrat „rodina nevěděla“ nelze bez dalšího přičítat k tíži

Ing. J. K. Pominuta zůstala i výpověď ing. J. K., který uvedl, že o vydání

sporného pozemku jednal se zemědělským družstvem – „panem B.“ – který „přišel

na místo a řekl, že hranice je jasná, protože je tam plot“ (č. l. 194v.). Soud prvního stupně též uvedl, že Ing. J. K., který v době, kdy pozemek užívalo

JZD, jeho část prodával, musel mít k prodeji geometrický plán o zaměření

odprodávaných částí; neuvedl však, co z této skutečnosti dovozuje. „I když

např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního

pozemku, který je k jeho pozemku ‚připlocen‘, neznamená to, že jde bez dalšího

o držbu neoprávněnou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010).

Dovolací soud tak nepovažuje dosavadní zjištění a skutečnosti potencionálně

nepříznivé žalovaným za dostatečné k vyloučení aplikace pravidla, že v

pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.