U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Jo. Š., a b) Ja. Š., zastoupených Mgr.
Jaroslavem Machálkem, advokátem se sídlem v Krásnu nad Bečvou, Křižná 250,
proti žalovaným 1) F. M., a 2) M. M., zastoupeným JUDr. Zdeňkem Podzemným,
advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, areál DEZA a. s., o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 19 C 36/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2009, č. j. 57 Co 273/2009-142,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům jako
společně a nerozlučně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 7.100 Kč, a
to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jaroslava
Machálka.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí („soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 19 C 36/2007-114, ve výroku I. určil, že „nemovitost parcela číslo 2188/2 v katastrálním území a obci Z.,
která vznikla oddělením z pozemkové parcely číslo 2188 v katastrálním území a
obci Z., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 405 pro obec a katastrální
území Z., a to geometrickým plánem vypracovaným Ing. M. S., úředně oprávněným
zeměměřičským inženýrem, dne 13. 11. 2008, schváleným Katastrálním úřadem pro
Zlínský kraj, katastrální pracoviště Valašské Meziříčí dne 20. 11. 2008 pod č. 1181/2008-836, je ve společném jmění manželů žalobců.“ Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudek
soudu prvního stupně shora označeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvého stupně, že žalobci
v roce 1989 koupili pozemky parcelních čísel 2182, 2183 a 2184 s domem č. p. 535, přičemž byli prodávající stranou informováni, že pozemky přesahují
oplocení a dosahují až k místní komunikaci. Plocha mezi plotem a místní
komunikací o výměře 45 m? byla ovšem ve skutečnosti částí pozemku parc. č. 2188
o výměře 1382 m?, který vlastní žalovaní. V době uzavření kupní smlouvy byl již
přes tuto spornou plochu vybudován zpevněný příjezd na prodávaný oplocený
pozemek (k prodávanému domu). Tento příjezd tvořil podstatnou část sporné
plochy mezi plotem a místní komunikací a žalobci jej užívali „po celou dobu“ v
domnění, že plochu vlastní. Zbytek sporné plochy byl zatravněný a žalovaní na
něm se souhlasem žalobců, stejně jako na jejich zahradě, sekali trávu. Skutečnost, že sporná plocha není částí jejich zahrady, nýbrž částí pozemku
parc. č. 2188, se žalobci dozvěděli až v roce 2003. Dále nalézací soudy
zjistily, že jak pozemky žalobců, tak pozemky žalovaných v minulosti patřily
manželům M. Ti v roce 1973 prodali některé z pozemků žalovaným a jiné, jež
později nabyli žalobci, si ponechali. Zpevněný vjezd na sporné ploše M. používali právě pro přístup na jeden z pozemků, které si ponechali. Z těchto
okolností soudy obou stupňů dovodily, že žalobci drželi spornou plochu, tedy
část pozemku žalovaného, v dobré víře. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání,
jež považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále „o. s. ř.“), přičemž uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu stupně prvního. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř.
v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené
listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za
splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání v daném případě
přípustné není, jelikož soudy obou stupňů rozhodovaly toliko jednou. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z dovolání žalovaných lze vyčíst, že zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí přikládají otázce, jaký význam při úvaze o dobré víře a vydržení má
oplocení, je-li obecně známo, že oplocení odděluje pozemky různých vlastníků. Jinak žalovaní žádnou otázku zásadního právního významu ve věci samé
neformulovali. Spatřovat ji nelze v pouhém, argumentaci postrádajícím, výčtu
porušených ústavních práv. Žalovaní tedy žádají přezkum uvážení odvolacího soudu při posouzení, zda
žalobci se zřetelem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jim patří sporná
část pozemku žalovaného. Nejvyšší soud ovšem již v usnesení ze dne 27. února
2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck), k němuž se posléze opakovaně přihlásil, konstatoval, že uvážení by tu
mohl dovolací soud přezkoumat, jen kdyby bylo zjevně nepřiměřené. V daném
případě tomu tak není. Odvolací soud při svém uvážení respektoval judikaturu Nejvyššího soudu k otázce
dobré víry při vydržení a jeho aplikace zásad v judikatuře obsažených na
konkrétní zjištěné okolnosti zjevně nepřiměřená není. Z judikatury lze přitom
zmínit např. rozsudek ze dne 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (uveřejněný
pod č.
C 631 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), v
němž se praví, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely,
kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu
držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého
pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní
smlouvě.”
Lze dodat, že otázky významu oplocení se Nejvyšší soud dotkl např. v rozsudku
ze dne 31. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1240/2004 (uveřejněném na internetových
stránkách www.nsoud.cz), v němž označil za „neodpovídající obecné zkušenosti... názor odvolacího soudu, že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na
hranici spolu sousedících pozemků účastníků.“ Jistě ovšem nemůže být umístění
plotu výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry, neboť podle § 130 odst. 1
obč. zák. je třeba brát zřetel na „všechny okolnosti“. Jestliže odvolací vzal v
úvahu řadu dalších okolností a z nich dobrou víru žalobců dovodil přesto, že se
neopírala o umístění plotu, nebyly jeho úvahy, jak řečeno, zjevně nepřiměřené,
a proto je dovolací soud nemohl přezkoumat. Ostatní obsah dovolání (vedle uvedené otázky a vedle výčtu porušených ústavních
práv) spočíval v polemice se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a s
postupem při jejich získávání. Žalovaní přitom dokonce výslovně jako jeden z
důvodů dovolání označili důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem, ani
případně důvodem podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Bez dalšího je dovolání nepřípustné, pokud je žalovaní podali proti výroku o
nákladech řízení (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. R 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání bylo
odmítnuto a žalobcům v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobcům představují odměna
advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 1 odst. 1,
§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., 6.500 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů ve výši dvakrát
300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za vyjádření každého ze
žalobců k dovolání); celkem náklady činí 7.100 Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu