22 Cdo 1240/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve
věci žalobců: a) JUDr. V. K., b) Ing. V. K. a c) Mgr. J. K., žalobci a) a b)
zastoupeni žalobcem c), proti žalovanému C. a. s., zastoupenému advokátem, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
pod sp. zn. 6 C 676/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2004, č. j. 7
Co 56/2004-234, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky dále specifikované části
pozemku žalovaného, když tvrdili, že spoluvlastnictví nabyli vydržením.
Žalobci, resp. jejich právní předchůdci, užívali část pozemku žalovaného jako
vlastní od roku 1978, kdy žalovaný zbudováním plotu tuto část „připlotil“ k
jejich sousednímu pozemku. Teprve v roce 2002 je žalovaný upozornil, že užívají
část jeho pozemku.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z
9. 9. 2003, č. j. 6 C 676/2002-198, určil, že „pozemek v k. ú. a obci D. -
parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití
manipulační plocha, tak jak je specifikován geometrickým plánem (pro rozdělení
pozemku) č. plánu 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G., spol. s r.
o. (který je nedílnou součástí tohoto rozsudku), je v podílovém
spoluvlastnictví žalobců, a to ideálními 3/4 ve vlastnictví žalobce a), ideální
1/8 ve vlastnictví žalobce b) a ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce c).“ Dále
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců J. a A. K. – rodiče žalobce a) a prarodiče žalobců b) a c) - nabyli trhovou smlouvou v
roce 1950 vlastnictví k pozemkům parc. č. 1444 a 1445/2 v k. ú. D. V roce 1968
darovali id. polovinu těchto pozemků žalobci a). Pozemky byly v roce 1970
přečíslovány na parc. č. 1404 (výměra 1 676 m2) a č. 1405 (výměra 663 m2) a v
souvislosti s výstavbou rodinného domu č. p. 347 došlo v roce 1973 k rozdělení
parc. č. 1404 na parc. č. 1404/1 a 1404/2, na které se nachází rodinný domek. Dědictvím po otci J. K. nabyl žalovaný a) v roce 1986 další id. čtvrtinu
pozemků parc. č. 1405, 1404/1 a 1404/2. Zbývající id. čtvrtina těchto pozemků
zůstala ve vlastnictví A. K. a dědictvím po ní ji roce 1997 nabyli do
vlastnictví žalobci b) a c), a to každý id. osminu. Geometrickým plánem č. 1028-272/94 z 20. 5. 1994 byla z částí pozemků par. č. 1404/1 a 1405 oddělena
nová parc. č. 1404/3 o výměře 16 m2 výměra parc. č. 1405 činí 660 m2. V
katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 1405 vyznačeni
žalobce a) v rozsahu id. tří čtvrtin a žalobci b) a c) každý v rozsahu id. jedné osminy. Pozemek parc. č. 1405 sousedí s pozemkem parc. č. 2519/2 o výměře
18 994 m2 (v roce 1978 šlo o pozemek parc. 2839, který byl zčásti s uvedenou
parcelou sloučen), jehož vlastníkem je žalovaný; jako jeho vlastník je také
zapsán v katastru nemovitostí na LV č. 66 pro k. ú. a obec D. Pozemek parc. č. 1405, který užívala rodina K. od roku 1950, bezprostředně sousedil s říčním
korytem (z této strany nebyl oplocen) a sahal až k řece D., ke které se
svažoval. Samotný říční břeh nebyl K. využíván. V souvislosti s přeložkou řeky
M. D. (v letech 1976-1977) bylo původní koryto zahrnuto a navezena zemina,
žádné ze stávajících dřevin nebyly podstatným způsobem likvidovány. V roce 1978
právní předchůdce žalovaného vystavěl mezi pozemky parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2 oplocení, a to podle stavebního povolení MěNV D. z 30. 10. 1978, přičemž
účastníky stavebního řízení byli i J. a A. K. a žalobce a). Ze stavebního
povolení ani předloženého výkresu není zřejmé, že by oplocení nemělo vést na
hranici pozemků parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2. Na toto nebyli K. ani v rámci
stavebního řízení upozorněni. Žalobci (jejich právní předchůdci) od zbudování
oplocení v roce 1978 užívali spolu s pozemkem parc. č. 1405 jako vlastní i
část pozemku parc. č. 2519/2, označenou geometrickým plánem ze 8. 7. 2002, č. 1665/2942/2002, jako pozemek parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, tedy část
připlocenou k parcele č. 1405 (dále „sporný pozemek“). Ohledáním na místě
samém soud prvního stupně zjistil, že geodetická hranice mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 není v terénu patrná, při vypracování geometrického
plánu byla vyznačena oranžovými kolíky. Hustší porost je umístěn na vytyčené
parc. č. 2519/13, na stromech jsou patrné kultivační zásahy, vedle toho je však
prostor zarostlý též plevelnými rostlinami, v některých částech se nachází
skládky odložených materiálů, část prostoru je tvořen „močálovitou plochou“.
Stávající oplocení je nad terénem zahrady, stojí na určité mezi, která směrem k
parc. č. 1405 vystupuje ve výši cca 1 m. Sporný pozemek – jedná se o pruh v
šířích od 2-3-5 metrů - je svým charakterem (s ohledem na obrost, kultivaci,
příp. užívání) odlišný od pozemku žalobců parc. č. 1405. Až do února 2002
nebyla hranice mezi pozemky, tvořená oplocením, žalovaným zpochybňována. V
červnu 2002 žalovaný požádal Městský úřad v D. o vydání stavebního povolení na
„přeložení oplocení“ a vybudování plotu, tak aby korespondoval s geodetickou
hranicí. V rámci tohoto řízení žalobci zpochybnili vlastnické právo žalovaného
ke spornému pozemku a byli odkázáni se svými nároky na soud. Na základě těchto
zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají k části parc. č. 2519/2, tedy parcele č. 2519/13, žádný přímý vlastnický titul, a proto se
zabýval otázkou, zda mohli nabýt vlastnické právo vydržením. Za prvopočátek
jejich držby tohoto sporného pozemku označil soud prvního stupně rok 1978 a
považoval žalobce a), resp. právní předchůdce žalobců, za jeho oprávněné
držitele ve smyslu § 132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Dobrá víra žalobců, resp. jejich právních předchůdců, že
jim sporný pozemek patří, nebyla žalovaným zpochybněna až do února 2002 a
nebyly zjištěny ani objektivní okolnosti, které by založily povědomost žalobců
nebo jejich právních předchůdců o tom, že předmětné oplocení probíhá mimo
skutečné hranice mezi pozemky účastníků. Původní hranice mezi pozemky nebyla
patrná, v souvislosti s přeložením řeky D. došlo k podstatným úpravám terénu a
následně provedeným oplocením, byl nikoli vinou žalobců, k jejich pozemku
připlocen sporný pozemek, který je natolik úzký, že jeho „přináležitost“ k
sousední parcele nebylo možno odhadnout. Sporný pozemek je sice odlišného
charakteru než ostatní pozemky ve vlastnictví žalobců, neznamenalo to však
záměr sporný pozemek nevyužívat, zvlášť za situace, kdy sousedí s výrobním
závodem. Lze tak připustit tvrzenou skutečnost, že prostřednictvím daného
porostu chtěli žalobci oddělit svůj objekt od vedlejšího průmyslového objektu
žalovaného. I když sporný pozemek nebyl jako věc náležející do socialistického
státního vlastnictví podle § 135a odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem vydržení, stal se jím podle § 134
ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Žalobci, se započtením držby právních předchůdců, drželi sporný pozemek po
vydržecí dobu 10 let, počítanou i od 1. 1. 1992 (když lze započíst podle § 134
odst. 3 ObčZ započíst i držbu před 1. 1. 1992), neboť ke zpochybnění
vlastnického práva žalobců došlo až v únoru 2002.
Odvolací soud rozsudkem ze 4. 2. 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „pozemek v k.
ú. a obci D., parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha,
způsob využití manipulační plocha, tak jak je specifikován geometrickým plánem
č. 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G., spol. s r. o. je podílovým
spoluvlastnictvím žalobců, a to ideálním podílem 3/4 ve vlastnictví a) žalobce,
ideálním podílem 1/8 ve vlastnictví b) žalobce a ideálním podílem 1/8 ve
vlastnictví c) žalobce.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud uvedl, že nemá výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního
stupně a za přesvědčivě a logicky odůvodněné považoval zjištění, že žalobci
zvolený způsob užívání sporného pozemku je adekvátní jejich snaze oddělit své
ostatní pozemky od provozního závodu žalovaného a vytvořit tímto způsobem
protiprachovou a protihlukovou bariéru. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že
žalobci, resp. jejich právní předchůdci se ujali držby sporného pozemku v roce
1978, avšak nesdílí jeho názor, že byli držiteli oprávněnými. Zdůraznil, že
posouzení toho, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že jim sporný pozemek patří, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních
představ žalobců a ze skutečnosti, že oprávněnost jejich užívání tohoto pozemku
nikdo dlouhou dobu nezpochybňoval. Odvolací soud má zato, že stavba oplocení
v roce 1978 mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 nemohla objektivně
vyvolat bez dalšího přesvědčení žalobců či jejich právních předchůdců, že se
oplocení nachází na hranici těchto pozemků, aniž by se jim jako vlastníkům
sousedního pozemku dostalo výslovného ujištění, že tomu tak skutečně je. To tím
spíše za situace, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci a jejich právní
předchůdci i v době před stavbou plotu v roce 1978 sporný pozemek užívali v
přesvědčení, že jsou jeho vlastníky. Dobrá víra žalobců, případně jejich
právních předchůdců, musí být v dané věci posuzována i z toho hlediska, zda
žalobci, při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k
okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měli nebo mohli
mít pochybnosti o tom, zda plocha držených pozemků odpovídá ploše uvedené v
nabývacích titulech. V darovací smlouvě i v nabývacích titulech bylo přesně
uvedeno, jakou výměru mají převáděné či děděné pozemky. Sporný pozemek má
výměru 253 m2 , což je přibližně 40% výměry parcely č. 1405 (660 m2), od
jejíhož spoluvlastnictví žalobci vznik oprávněné držby sporného pozemku
odvozují. Poměr plochy pozemku ve spoluvlastnictví žalobců a pozemku skutečně
drženého tedy nesvědčí pro omluvitelný omyl na straně žalobců. Ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v letech 1976 a 1977 došlo v
souvislosti s přeložením říčního koryta řeky M. D. k odklonu přirozeného
koryta, které do té doby tvořilo výhradně východní hranici pozemku parc. č. 1405 o cca 150 m na východ. Celá východní hranice přestala být v terénu tedy
patrná. Bylo na žalobcích, resp. jejich právních předchůdcích, aby vyvinuli
běžnou opatrnost a provedli nové zaměření svých pozemků tak, aby bylo
nepochybně zjištěno, kudy vede skutečná hranice pozemku v jejich vlastnictví. Pokud tak žalobci ani jejich právní předchůdci neučinili, mohli mít po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, zda jim sporná část pozemku
žalovaného patří. Skutečnost, že právní předchůdce žalovaného v roce 1978
oplotil svůj pozemek vzniklý odklonem koryta vodního toku řeky M. D., nemohla
tyto pochybnosti na straně žalobců a jejich právních předchůdců odstranit.
Hodnocení těchto objektivních skutečností svědčí o tom, že na straně žalobců
nešlo o oprávněnou držbu sporného pozemku ve smyslu § 130 ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. pro nedostatek dobré víry (obdobně R 49/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a žalobci k němu vydržením
spoluvlastnictví nenabyli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání a uvádějí, že je
podávají z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 1. 2002, sp. zn.
22 Cdo 96/2000, jehož závěry odvolací soud nerespektoval. Odvolací soud
vycházel z toho, že žalobci a jejich předchůdci drželi sporný pozemek jako
vlastní až od roku 1978, aniž jde o zjištění, které se opírá o provedené
důkazy. Odvolací soud pominul, že žalobci od počátku řízení poukazovali na to,
že už jejich právní předchůdci od roku 1941 drželi pozemek parc. č. 1405 v
hranici tvořené říčním břehem, přičemž ten nekorespondoval s jeho hranicí
zaměřenou v roce 2002. Nemůže tomu tak být už proto, že se dosud zachovaly
původní dřeviny, starší 50 let (např. jabloň), které sázeli rodiče žalobce a) a
které by se tak musely nacházet takřka v polovině tehdejšího říčního toku.
Odvolací soud vycházel také z toho, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí
uvedl, že průběh říčního toku nemusel být po regulaci řeky v terénu patrný.
Žalobci se sice nemohli proti tomuto odůvodnění odvolat, nicméně ve svém
vyjádření k odvolání zdůraznili, že po desetiletí trvající držbě pozemku parc.
č. 1405 včetně pozemku sporného neměli pochybnosti o jeho hranici ani po
regulaci řeky, a to vzhledem k neměnné vzdáleností skutečného říčního břehu od
přírodou a lidskou činností nevytvořených objektů. Proto také žalobci. resp.
jejich právní předchůdci neměli pochybnosti ani o tom, že žalovaný zřídil
oplocení v hranici s jejich pozemkem parc. č. 1405, oč je také v souvislosti se
stavebním řízení požádal. Takový souhlas byl udělen i písemně a bez zaměření
by nemohla být stavba plotu ani povolena. Z uvedených důvodů není správná
úvaha odvolacího soudu, že žalobci či jejich právní předchůdci měli po regulaci
řeky povinnost obstarat zaměření hranice svého pozemku parc. č. 1405, resp. že
bez takového zaměření nemohli být v dobré víře, že jim patří i sporný pozemek.
Také žalovaný po stavbě oplocení oprávněnost držby sporného pozemku žalobci,
resp. jejich právními předchůdci, až do roku 2002 respektoval. Žalobci
uzavřeli, že pokud by byli zbaveni svého vlastnictví, nabytého vydržením, šlo
by o stav příčící se ústavnímu pořádku a mezinárodním smlouvám, a navrhli, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší
soud jako soud dovolací podle čl. II odst. 3 tohoto zákona projednal a
rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před uvedenou novelou (dále „OSŘ“). Po zjištění, že jsou uplatněny dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny další
náležitosti dovolání /§ 240 odst. l, § 241 odst. l a odst. 2 písm. a) OSŘ/,
napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k vydržení sporného pozemku žalobci podle §
134 ObčZ nemohlo dojít, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli. K otázce dobré
víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, neboli k tomu,
kdo je oprávněným držitelem věci ve smyslu § 130 odst. l ObčZ ve znění novely
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (když stejnými znaky vymezil oprávněnou držbu
i § 132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.) se vyjádřil
Nejvyšší soud v rozsudku z 11. 7. 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném
pod C 1304/svazek 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“). Uvedl, že
„oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu
věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval
s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat.“. Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku
z 22. 5. 2002, č. j. 22 Cdo 2211/2000, publikovaném pod C 1181/svazek 16
Souboru rozhodnutí, že „samotná skutečnost, že držitel nenechal vytýčit hranice
jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem
není, nevylučuje poctivou držbu podle OZO ani držbu oprávněnou podle občanského
zákoníka č. 40/1964 Sb.“
Pro daný případ z toho vyplývá, že sama skutečnost, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, po regulaci řeky M. D. v roce 1977 nenechali zaměřit
hranici svého pozemku parc. č. 1405, nemohla znamenat nedostatek jejich dobré
víry, že jim patří část sousedního pozemku žalovaného. To zejména za situace,
že žalovaný sám v roce 1978 zbudoval oplocení, kterým k pozemku žalobců část
svého pozemku připlotil. Neodpovídající obecné zkušenosti se jeví názor
odvolacího soudu, že žalobci nemohli předpokládat, že se plot nachází na
hranici spolu sousedících pozemků účastníků (resp. jejich právních předchůdců),
když nebyli o této skutečnosti při stavbě oplocení žalovaným ujištěni. I bez
tohoto ujištění nevybočuje z mezí obvyklé opatrnosti, pokud žalobci. resp. jejich právní předchůdci, měli zato, že oplocení je postaveno na hranici
pozemků účastníků, když takový způsob umístění plotu lze logicky předpokládat. Naopak by odpovídalo obecnému očekávání, že postaví-li vlastník oplocení svého
pozemku mimo hranici se sousedním pozemkem tak, že část svého pozemku k
sousednímu pozemku „připlotí“, že sousedního vlastníka s tímto ne příliš
obvyklým umístěním oplocení seznámí, resp. dá najevo, že se považuje za
vlastníka pozemku i za tímto oplocením. Přitom je samozřejmě třeba vždy
vycházet z toho, zda omyl vlastníka sousedního pozemku, že mu náleží i pozemek
sousedem připlocený, umožňuje konkrétní situace, tj. konfigurace hranice v
terénu a plocha připloceného pozemku, tedy zda jde o omyl omluvitelný. Na
omluvitelnost omylu lze usuzovat i z následného chování vlastníka pozemku,
který oplocení zbudoval, tedy zda se jako vlastník části pozemku,
nacházejícího se za oplocením choval. Pokud tomu tak není, svědčí i tato
skutečnost pro dobrou víru držitele, že mu připlocená část sousedního
pozemku náleží. V daném případě žalovaný, jak už uvedeno, sám v roce 1978
oplocení mezi pozemky účastníků zbudoval a až do roku 2002 nedal žalobcům,
resp. jejich právním předchůdcům, najevo, že mu náleží ještě i pozemek za
tímto oplocením, resp. že část svého pozemku připlotil k pozemku žalobců parc. č. 1405. Odvolací soud rovněž uvedl, že dobrá víra žalobců, že jim sporný
pozemek patří, byla vyloučena i proto, že po regulaci řeky přestalo být její
koryto v terénu patrné, a z ničeho nevyplývá, že sporný pozemek drželi žalobci
nebo jejich právní předchůdci i před postavením oplocení v roce 1978. Pak ovšem
přehlédl, že soud prvního stupně sice uvažoval o vydržení právě od roku 1978,
ale učinil také zjištění, že rodina K. užívala pozemek parc. č. 1405 od roku
1950 neoplocený tak, že bezprostředně sousedil s říčním korytem, sahal až k
řece D., ke které se svažoval a žádné ze stávajících dřevin nebyly při regulaci
této řeky podstatným způsobem odstraněny, přičemž při ohledání na místě samém
na sporném pozemku byly dřeviny soudem prvního stupně zjištěny. To znamená, že
odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž
ovšem dokazování ve smyslu § 213 odst. l a 2 OSŘ sám opakoval, případně
doplňoval. Zatížil tak řízení vadou, která měla vliv na správnost jeho
rozhodnutí.
Také pro posouzení otázky dobré víry žalobců, resp. jejich právních
předchůdců, z hlediska poměru plochy jejich pozemku parc. č. 1405 a sporného
pozemku parc. č. 2985/13 je významné, zda a v jakém rozsahu drželi žalobci,
resp. právní předchůdci sporný pozemek už před rokem 1978, kdy bylo zbudováno
oplocení. K tomuto hledisku Nejvyšší soud v rozsudku ze 7. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 444/2004, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
uvedl, že „posouzení toho, zda rozdíl mezi plochou nabytého a skutečně drženého
pozemku je natolik velký, že to vylučuje dobrou víru držitele, je vždy
individuální, konstantní judikatura dovolacího soudu však připouští s
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci i rozdíly dosahující okolo 50% a
výjimečně i více výměry pozemku, jehož je držitele skutečně vlastníkem; nelze
tedy uvažovat o omluvitelném omylu držitele pouze v případě minimálního (tj. zcela zanedbatelného) rozdílu.“
Z uvedených důvodů, když kromě vady řízení namítané v dovolání nebyly jiné vady
řízení ani vady uvedené v § 242 odst. 3 OSŘ dovolacím soudem zjištěny, byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r. předsedkyně senátu