28 Cdo 2839/2017-270
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Metropolitní
kapituly u sv. Víta v Praze, IČ 144 51 115, se sídlem v Praze 1, Hrad III.
Nádvoří 48/2, zastoupené prof. JUDr. Dr.h.c. Janem Křížem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným 1. F. P., zastoupenému JUDr.
Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, a 2. České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 255/2015, o dovoláních žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2017, č. j. 22 Co
441/2016-227, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výroky II. a III.) i o soudním poplatku (výrok IV.). Vyšel ze
zjištění, že 1. žalovaný je evidován jako výlučný vlastník dotčených
nemovitostí, jež nabyl kupní smlouvou sjednanou s Pozemkovým fondem ČR dne 26.
10. 2007. Jako kupující měl vůči prodávajícímu nárok na převod jiného pozemku
dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), v
hodnotě 319.075 Kč. Řečený nárok získal v důsledku vícerého postoupení
pohledávky zprvu svědčící B. T., jenž byl původní oprávněnou osobou ve smyslu
zákona o půdě. Všechny pozemky představující předmět smlouvy náležely v
minulosti právní předchůdkyni žalobkyně – Proboštské kapitule sv. Víta v Praze
a do vlastnictví státu přešly na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze
dne 19. 4. 1948, jímž byla revidována pozemková reforma dle zákona č. 142/1947
Sb. Okresní soud považoval žalobkyni za osobu oprávněnou ve smyslu zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve
znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a jí
uplatněnou žalobu dle § 18 odst. 1 tohoto zákona shledal důvodnou, poněvadž k
převodu vlastnictví kupní smlouvou došlo v rozporu s ustanovením § 29 zákona o
půdě, přičemž vyhovění žalobě nebrání ani dobrá víra na straně 1. žalovaného.
K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 22 Co 441/2016-227, ve výroku IV.
změnil, ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových závěrů soudu
prvního stupně, připomněl, že veškeré sporné pozemky jsou historickým církevním
majetkem, dispozici s nímž zákon vylučoval. Uzavřenou kupní smlouvu označil za
právní úkon učiněný contra legem, jejž stíhá absolutní neplatnost podle § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Vyzdvihuje účel ustanovení § 29 zákona o půdě a odkazuje na
judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, neshledal v dané věci okolnosti
opodstatňující suspendování blokačních účinků posledně jmenované normy.
Konstatoval, že v poměrech projednávané pře nelze vlastnickému právu 1.
žalovaného přiznat ochranu, neboť není původním restituentem ani do dotčených
pozemků nikterak neinvestoval, pročež jej není důvodu favorizovat na úkor
žalobkyně, jíž náleží primární restituční nárok odůvodňující zásah do již
provedeného majetkového přesunu. Svou úvahu ústící v potvrzení rozhodnutí
okresního soudu pak podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojí dovoláním 1. žalovaný, maje je za
přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro přítomnost otázky, jež by
měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s náhledem odvolacího
soudu, jenž s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 4546/2015 preferoval restituční nárok žalobkyně a zohlednil přitom
především skutečnost, že 1. žalovaný není původním restituentem, nýbrž svůj
nárok získal postoupením. Upozorňuje na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu
k otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, vyjadřuje přesvědčení, že
v dané věci by za přihlédnutí k veškerým souvislostem sporu (zejména dobré víře
1. žalovaného jakožto restituenta v jednání orgánů veřejné moci) měly být
suspendovány blokační účinky § 29 zákona o půdě. Nejvyššímu soudu proto
navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žaloba zamítnuta.
Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu též 2. žalovaná, spatřujíc jeho
přípustnost v odklonu krajského soudu od ustálené judikatorní praxe soudu
Nejvyššího, a to konkrétně stran výkladu § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o.
s. ř. Nesouhlasíc s právním hodnocením kupní smlouvy jako neplatné, poukazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, z něhož
vyplývá, že účelem zákona č. 428/2012 Sb. nebyla náprava veškerých majetkových
křivd církví a náboženských společností. Uvažuje-li se pak o jejich legitimním
očekávání v odčinění bezpráví realizovaných na jejich majetku za minulého
režimu, je nutné brát v potaz i legitimní očekávání žalovaného 1. a jeho víru v
platnost kupní smlouvy uzavírané s právním předchůdcem 2. žalované. Obdobně
jako 1. žalovaný poukazuje dále i dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu k
otázce nabývání vlastnického práva od nevlastníka, akcentujíc význam dobré víry
nabyvatele. Vzhledem k předestřeným důvodům požaduje zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba dovolatelé rovněž zmínili institut finanční náhrady ve smyslu § 15 zákona
č. 428/2012 Sb.
Při rozhodování o dovoláních bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenou podle § 241
odst. 1, resp. jednající ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval
jejich přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádné z dovolání ovšem za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení považovat
nelze.
Ve světle okolností nyní projednávané pře, v níž je řešen střet nároků dvou
osob v postavení restituentů, i dovolateli přednesených argumentů se předně
jeví vhodným připomenout recentní judikaturu Nejvyššího soudu (zejména jeho
usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne 3. 11. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5850/2016, či
rozsudek ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015), v níž vyřčené konkluze k
účinkům § 29 zákona o půdě aproboval i Ústavní soud (srov. především jeho
nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. I. ÚS 349/17). Ve shora jmenovaných rozhodnutích byl přijat závěr, dle
něhož je v naznačených případech spíše třeba poskytnout ochranu původnímu
vlastníku daného majetku, než pozdějšímu nabyvateli (byť by své právo odvozoval
rovněž z restitučních předpisů), pro nějž konkrétní nemovitosti představovaly
toliko náhradní plnění a jenž v případě neplatnosti kupní smlouvy jako
nabývacího titulu bude i nadále disponovat nárokem na náhradu podle zákona o
půdě. Souladné s obecnou ideou spravedlnosti tak bylo shledáno právě řešení
preferující v obdobných situacích církevní právnickou osobu, jakožto původního
vlastníka, jejž nadto se spornými nemovitostmi pojí i historické vazby, zatímco
pro restituenta, ve vztahu k němuž se jedná o pozemek toliko náhradní, bude mít
stejného významu i přidělení jiných pozemků na základě zachovaného restitučního
nároku. V dané kauze pak nejsou dány zvláštní okolnosti, jež by snad
odůvodňovaly judikaturou předvídanou suspenzi blokačních účinků § 29 zákona o
půdě (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn 28 Cdo
5476/2016), přičemž zmiňovaný institut finanční náhrady dle § 15 zákona č.
428/2012 Sb. (jak již Nejvyšší soud podotkl v usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 1158/2016) svou koncepcí a funkcí posouzení smlouvy o převodu
majetku příčící se § 29 zákona o půdě jako absolutně neplatné nikterak
nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další
peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí nezákonně převedený majetek z
důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán (k tomu srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Rovněž
skutečnost, že smlouvy, kterými měly být vzpomínané pozemky převedeny ze státu
na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem České republiky, coby
subjektem veřejnoprávní povahy výjimečné nenastoupení blokačních účinků § 29
zákona o půdě odůvodnit nemůže (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn.
28 Cdo 1789/2017). Úsudek odvolacího soudu pokládající kupní smlouvu za
neplatnou lze proto označit za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Ve výše citovaných rozhodnutích se Ústavní soud vyjádřil i k námitce dobré víry
nabyvatele pozemků a k dovolateli i v nynější věci prosazované favorizaci
pozdějšího dobrověrného majitele odvozujícího své vlastnické právo od
nevlastníka upozornil na značnou odlišnost nynější pře od takových případů.
Rozdíl spatřoval zejména v okolnosti, že subjekt dovolávající se ochrany své
dobré víry (zde 1. žalovaný) byl sám jednou ze stran absolutně neplatného
právního jednání, přičemž s odkazem na svůj nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn.
I. ÚS 2219/12, bod 56, připomněl, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze
přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi). Je proto zjevné, že
není možné přisvědčit argumentům dovolatelů orientovaným nastíněným směrem.
Vymezuje-li pak žalovaný 1. přípustnost dovolání potřebou odlišného vyřešení
dovolacím soudem již posuzovaného problému, nelze z jeho pouhého nesouhlasu s
právním řešením dané věci odvolacím soudem a s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, jenž nutno dodat důsledně
sleduje dosavadní praxi dovolacího i Ústavního soudu, konkrétně vyčíst, jakým
odlišným směrem by se dle jeho mínění judikatura měla nadále ubírat.
Avizuje-li potom 2. žalovaná odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 135
odst. 2 a § 159a o. s. ř.), nemůže ani tato její námitka přípustnost dovolání
založit, neboť na jejich interpretaci nyní napadené rozhodnutí nespočívá, a
není tak co do své věcné správnosti ohroženo její eventuální nepřiléhavostí.
Další judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, či názory
dovolacího soudu, jimž by se náhled odvolacího soudu příčil, neuvádí.
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že ani jeden z dovolatelů ve svém
podání nenastolil žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., pročež
Nejvyššímu soudu nezbylo než obě dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou
první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu