28 Cdo 3074/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Stříbro, se sídlem ve Stříbře,
Jiřího z Poděbrad 78, IČ 182 52 303, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem
se sídlem v Plzni, nám. Republiky 35, proti žalovaným 1) Ing. F. K.,
zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem, LL.M. et LL.M., advokátem se sídlem v Praze
1, Palackého 740/1, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem
Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Korunní 1302/88, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C
248/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
22. února 2017, č. j. 12 Co 64/2017-149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2017, č. j. 12 Co
64/2017-149, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 3 C 248/2015-113,
určil, že žalovaná 2) je vlastníkem parcely dle KN č. 1779/1 - orné půdy o
výměře 305.461 m2 v k. ú. S., obec S., nově vytvořené geometrickým plánem č. 3102-15/2011 ze dne 27. 4. 2011 z parcely č. 1779/1 zapsané na LV č. 4322 u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov,
odpovídající parcele č. 1768 - role dle PK v k. ú. S. (výrok I.), žalované 2)
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 26.500,20 Kč
(výrok II.) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního
stupně tak rozhodl o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právní
nástupkyní Římskokatolického děkanství ve Stříbře, jemuž výměrem ONV ve Stříbře
ze dne 30. 6. 1949 stát vykoupil podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě, pozemky v jeho vlastnictví zapsané v knihovní vložce č. 19 pozemkové
knihy pro katastrální území S., a dále všechny náhradní pozemky, které mu byly
přiděleny v rámci scelování, s tím, že o náhradě bude rozhodnuto samostatně, k
čemuž nedošlo. Z výkazu směn dále soud prvního stupně zjistil, že Farní úřad ve
Stříbře obdržel náhradní pozemky ze zkonfiskovaného majetku i ze směny, a to
mimo jiné i parcelu č. 1768 (roli) o výměře 3.705 m2 v k. ú. S., a ze zápisu o
provedení závěrečných přídělových prací v tomto území předloženého Českou
republikou-Státním oblastním archivem v Plzni, Státním okresním archivem v
Tachově, a vyhotoveného pobočkou Národního pozemkového fondu při Ministerstvu
zemědělství v Plzni, úřadovnou ve Stříbře dne 22. 12. 1950, že při projednání
jednotlivých přídělů v k. ú. Stříbro byly zjištěny a provedeny změny, a to u
přídělu (běžné č. 70, grafické č. 70), vlastník Farní úřad ve Stříbře, byla
uvedena náhrada za směnu cca 1 ha. Ze zprávy Státního oblastního archivu v
Plzni ze dne 21. 11. 2016 pak vyplývá, že směny nebyly do pozemkových knih
zapisovány, tak jako většina přídělových řízení. Ze zápisu o provedení
závěrečných prací přídělových je dále patrno, že Farní úřad ve Stříbře dal do
směny 2 parcely z knihovní vložky č. 20 a že za ně obdržel 8 parcel. Kupní
smlouvou ze dne 22. 12. 2011 uzavřenou podle § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví
státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), Pozemkový fond ČR (dále jen „Fond“)
jako prodávající převedl žalovanému 1) jako kupujícímu do vlastnictví pozemek
parc. č.
1779/1 (ornou půdu) nově vytvořený geometrickým plánem č. 3102-15/2011
ze dne 27. 4. 2011 z parcely č. 1779/1; právní účinky vkladu vlastnického práva
žalovaného 1) do katastru nemovitostí nastaly dne 9. 2. 2012. V prohlášení ze
dne 18. 4. 2001 Fond uvedl, že u zamýšleného převodu pozemků, mezi nimiž byl
uveden i pozemek parc. č. 1779/1, nešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům
doložit listinnými důkazy a že v zákonné lhůtě nebyla podána námitka
vlastnického práva ze strany třetí osoby. Ze srovnávacího sestavení parcel
vyhotoveného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště v
Tachově, dne 9. 9. 2016 vyplývá, že z role parc. č. 1768 o výměře 3.705 m2,
uvedené v návrhu přídělu č. 70 v k. ú. S., vznikla mimo jiné parcela č. 1779/1,
jejímž vlastníkem je žalovaný 1), z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že
žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 1779/1 o výměře 305.461 m2, a ze
sdělení téhož katastrálního úřadu vyplývá, že geometrickým plánem nově
vytvořený pozemek nebyl podle podkladů katastru nemovitostí a předchozích
evidencí majetkem církve, náboženské společnosti nebo kongregace. Na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že
žalovaná je jako právní nástupkyně Fondu osobou povinnou podle § 4 písm. a)
tohoto zákona a že k odnětí pozemku došlo způsobem uvedeným v § 5 písm. a)
téhož zákona. Dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Fondem a
žalovaným 1) je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byla
uzavřena v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále
jen „zákon o půdě“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 257/2013,
sp. zn. 28 Cdo 703/2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/2002). S
námitkou žalovaných, že žalovaný 1) nabyl pozemek v dobré víře, se soud prvního
stupně vypořádal poukazem na právní názor Ústavního soudu vyslovený v
rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 77/2000, podle nějž se nabyvatel v případě absolutní
neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ochrany řádně nabytého vlastnického
práva v dobré víře, neboť vlastnické právo na základě smlouvy o převodu vůbec
nenabyl. Současně dodal, že pokud by právní úkony státu, provedené v rozporu s
§ 29 zákona o půdě, měly být obecně bez dalšího zhojeny dobrou vírou
nabyvatele, pak by tento postup popřel smysl restitučních zákonů, jejichž cílem
je náprava křivd způsobených oprávněným osobám v době nesvobody. K dalším
námitkám žalovaného 1) soud prvního stupně uvedl, že po roce 1947 nebyla
stanovena zákonná povinnost provedení změn ve vlastnictví nemovitostí
prostřednictvím zápisu do pozemkových knih, že ve výroku jeho rozhodnutí je
pozemek specifikován odkazem na konkrétní geometrický plán a že z výkazu směn
pozemků je jednoznačně patrné, že mezi náhradními pozemky ze zkonfiskovaného
majetku byla uvedena i parcela č. 1768 (role) o výměře 3.705 m2.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 12 Co 64/2017-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl
(výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na nákladech
řízení částku 13.552,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 11.776,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Libora Kasla (výrok II.) a povinnost zaplatit žalované 2)
na nákladech řízení částku 13.552,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku
8.531,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Holešínského (výrok III.). Odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na souzený případ dopadá § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. a že tedy bylo na žalobkyni, aby prokázala, že je osobou
oprávněnou k uplatnění nároku podle tohoto zákona, a způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti doložila nejen, že je právním nástupcem původního vlastníka, ale
také, že její právní předchůdce byl vlastníkem nemovitosti, která je předmětem
sporu, že k odnětí nemovitosti došlo bez náhrady a že k převodu vlastnického
práva k předmětnému pozemku na žalovaného 1) došlo v rozporu s § 29 zákona o
půdě. „Žalobkyně sice k důkazu předložila zápis sepsaný na MNV ve Stříbře dne
22. 7. 1950 o provedení závěrečných přídělových prací v k. ú. S., v němž je
zmíněn návrh na směnu cca 1 ha, dodnes však nedoložila výpis z pozemkové knihy
(vl. č. 19), podle které snad byl právní předchůdce žalobkyně vlastníkem
pozemku, o jehož restituci v daném případě jde. Doložila pouze téměř nečitelnou
listinu výkazu směn, která není opatřena datem, ani není patrno, který orgán
tento výkaz pořídil“. Dovodil, že „za tohoto stavu závěr soudu prvního stupně o
tom, že žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka prokázala existenci
vlastnického práva k předmětnému pozemku, a současně i tvrzení, že ohledně
celého pozemku došlo k pozbytí vlastnického práva bez náhrady, je závěrem,
který nemá oporu v provedeném dokazování. I kdyby bylo prokázáno vlastnické
právo žalobkyně k předmětnému pozemku i skutečnost, že k odnětí vlastnického
práva došlo bez náhrady, pak není najisto postaveno, zda došlo k plánované
směně pozemku, a v kladném případě, v jakém rozsahu“. Dále odvolací soud uvedl,
že „nelze pominout, že žalovaný 1) byl v době převodu vlastnického práva k
pozemku zapsanému na LV č. 4322 ujištěn žalovanou 2), že převodu nebrání
blokační ustanovení § 29 zákona o půdě“, a že „žalovaná 2) postupovala v
souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzvala eventuální
vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“. Konečně pak podle
odvolacího soudu „nelze pominout, že žalovaný 1) je v tomto řízení, které běží
od prosince 2015, výrazně omezován ve výkonu vlastnického práva v nakládání s
p. č. 1779/1, zapsanou na LV č. 4322, ač zatím neurčitý nárok žalobkyně
představuje ve vztahu k výměře 305.461 m2 jen prakticky 1% jím řádně nabytého
majetku. Takový postup znamená mimořádný zásah do vlastnického práva žalovaného
1), který je v rozporu s ústavním pořádkem. Protože soud prvního stupně
vycházel z jiného právního názoru, nezbylo odvolacímu soudu, než napadené
rozhodnutí podle § 221 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, a to vztahu § 29 zákona o půdě a § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. na straně jedné a „nabytí v dobré víře od České republiky na
straně druhé“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, především rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 4546/2015.
Dovolatelka rovněž „napadá postup odvolacího soudu v souvislosti s nepoučením
účastníka řízení o tom, že určitou otázku nepovažuje za prokázanou z dosud
provedených důkazů (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy soud prvního
stupně takovéto poučení neučinil, neboť předmětnou otázku považoval z
předložených důkazů za dostatečně vyplývající“. Poukazuje především na to, že
odvolací soud se nevypořádal s čl. IX. bodem 3. kupní smlouvy, v němž bylo
uvedeno, že kupující bere na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost
tvrzení obsažených v prohlášení uvedeném v bodu 1. tohoto článku má za následek
neplatnost této smlouvy od samého počátku. Namítá, že povinnost blokace majetku
podle § 29 zákona o půdě byla uložena především státu, přičemž však církvím
nebyla judikaturou soudů přiznána aktivní legitimace k podávání určovacích
žalob, že odvolací soud rozporoval závěry soudu prvního stupně, aniž by provedl
další jiné dokazování, že učinil alternativní závěr, podle kterého nemovitost
přešla na základě absolutně neplatného právního úkonu, který byl v rozporu s §
29 zákona o půdě, a že v daném případě se nejedná o ochranu dobré víry
nabyvatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Zdůrazňuje, že „nelze
poskytnout ochranu absolutně neplatnému převodu vlastnického práva, a to
nikoliv pouze z důvodu, že se nejedná o konkurenci mezi vlastnickým právem
původního vlastníka a vlastnickým právem v pořadí následujícího nabyvatele,
nýbrž především proto, že neplatnost proti totožnému nabyvateli neuplatňuje
„jeho“ převodce, nýbrž neplatnost uplatňuje na základě zákona k tomu výslovně
legitimovaná osoba (původní církevní vlastník tohoto majetku), který má jako
oprávněná osoba nárok na vydání původního církevního majetku ve vlastnictví
státu, byť byl státem neplatně převeden“. Dovolatelka v daných souvislostech
odkazuje na právní závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 5217/2015, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, sp. zn. 28 Cdo 257/2013 a sp. zn. 28
Cdo 4546/2015 a dále ve vyjmenovaných nálezech Ústavního soudu. Má rovněž za
to, že nesprávné jsou rovněž výroky odvolacího soudu, jimiž rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení - žalobkyní) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou
advokátem, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §
237 o. s. ř. k řešení otázky hmotného práva, jaký význam má z hlediska § 18
odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. sama o sobě okolnost, že kupující byl v kupní
smlouvě o převodu vlastnického práva k zemědělskému pozemku podle zákona č.
95/1999 Sb. Fondem ujištěn, že převodu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona
o půdě, jakož i okolnost, že „Fond před uzavřením kupní smlouvy vyzval
eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, po přezkoumání napadeného
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl (aniž nařídil jednání
- § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. zákon upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo, že
majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i judikatura Ústavního
soudu, již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl § 29 zákona o půdě, ve
znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního majetku
církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění
majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze
dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25.). Naplnění tohoto účelu přitom
vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech
jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38., nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 2497/2016, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017). Zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), je
objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami,
bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp. zn. II. Odon 53/96/Fa,
a ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze
dne 17. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05). Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož
rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29
zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto
ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální
restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38.), je namístě konstatovat,
že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako
platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které
obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž
byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže
odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví
podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond České
republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících
svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví
nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle
níž naznačené okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního
omezení, by ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí
přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba
restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje
i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace
by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne
11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01,
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS
1703/09).
S popsanými východisky jsou úvahy odvolacího soudu o tom, že „žalovaný 1) byl v
době převodu vlastnického práva k označenému pozemku žalovanou 2) ujištěn, že
mu nebrání blokační ustanovení § 29 zákona o půdě“, a že „žalovaná 2)
postupovala v souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzvala
eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, zcela v
rozporu, a navíc bez jakéhokoliv významu pro právní posouzení dané věci. V
těchto ohledech dovolatelka správně poukazuje na to, že v článku IX. odstavci
1) kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2011 sice prodávající Fond prohlásil, že v
„souladu s § 2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prověřil
převoditelnost prodávaného pozemku a že prodávaný pozemek není vyloučen z
převodu podle § 2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů“, avšak
současně v odstavci 3) tohoto článku kupní smlouvy se uvádí (jak se z kupní
smlouvy podává), že žalovaný 1) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s
tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za
následek neplatnost této smlouvy od samého počátku“. Okolnost, že „Fond
postupoval v souladu se zákonem, když před uzavřením kupní smlouvy vyzval
eventuální vlastníky, aby upozornili na případné budoucí nároky“, je
irelevantní, neboť žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy nebyla vlastnicí
označeného pozemku, a mohla tehdy mít nanejvýš legitimní očekávání, že
zákonodárce přijme restituční zákon o majetku, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské řády a kongregace (§ 29 zákona o půdě). Tuto právní úpravu
však v prosinci 2011, kdy kupní smlouva mezi Fondem a žalovaným 1) byla
uzavřena, nebylo možno - a to ani komparací se stávajícími restitučními zákony
- jakkoliv dovozovat či předvídat (k tomu srov. právní závěry uvedené např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1435/2007).
Smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. přitom bylo právě překlenutí dosud
konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k
podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž
bylo protiprávně disponováno (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1435/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a dále Valeš, V. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha:
C. H. Beck, 2013. s. 290-291). Lze jen dodat, že byl-li zákon č. 428/2012 Sb.
zákonodárcem přijat, nelze vyvozovat, jak učinil odvolací soud, že podala-li
žalobkyně jako oprávněná osoba žalobu podle § 18 odst. 1 tohoto zákona, jedná
se o „mimořádný zásah“ do vlastnického práva žalovaného 1).
Dovolatelka napadá coby chybný rovněž „postup odvolacího soudu v souvislosti s
nepoučením účastníka řízení o tom, že určitou otázku nepovažuje za prokázanou z
dosud provedených důkazů (§ 118a odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy soud prvního
stupně takovéto poučení neučinil, neboť předmětnou otázku považoval z
předložených důkazů za dostatečně vyplývající“.
V projednávané věci odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, který
rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu - založil své rozhodnutí
(též) na tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, aniž ji ovšem poučil podle
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jak vyplývá z protokolu o jednání u odvolacího
soudu konaného dne 22. 2. 2017.
Platí, že rozhodnutí založené na tom, že jeden z účastníků neunesl důkazní
břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má být
rozhodnuto, poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., a pokud se stav objektivní
nejistoty ohledně rozhodných skutečností i přes toto poučení, resp. důkazy
provedené na jeho základě, nepodařilo odstranit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
831). Roli přitom nehraje, zda jde o rozhodnutí soudu prvního stupně či o
rozhodnutí soudu odvolacího, neboť poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3
o. s. ř. mající objektivní charakter (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209) se uplatní jak v řízení před
soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím (§ 213b odst. 1 o. s. ř.) [srov.
též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod
číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo
3212/2013].
Nepoučil-li tedy v projednávané věci soud prvního stupně žalobkyni podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. (jak z obsahu spisu vyplývá), neboť provedené dokazování
vyhodnotil jako dostačující pro vyhovění žalobě podané podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., kdežto odvolací soud založil své rozhodnutí (aniž by
žalobkyni příslušné poučení „dodatečně“ poskytl) na tom, že „závěr soudu
prvního stupně, že žalobkyně jako právní nástupce původního vlastníka prokázala
existenci vlastnického práva k předmětnému pozemku, a současně i tvrzení, že
ohledně celého pozemku došlo k pozbytí vlastnického práva bez náhrady, je
závěrem, který nemá oporu v provedeném dokazování, a že i kdyby bylo prokázáno
vlastnické právo žalobkyně k předmětnému pozemku, i skutečnost, že k odnětí
vlastnického práva došlo bez náhrady, pak není najisto postaveno, zda došlo k
plánované směně pozemku, a v kladném případě, v jakém rozsahu“, (jinými slovy,
že žalobkyně uvedené okolnosti neprokázala), zatížil tím řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, a opětovně též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn, přičemž řízení navíc trpí popsanou vadou
řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej ve výroku o věci samé, jakož
i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími
dovolacími námitkami.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu