K odůvodnění rozhodnutí o odměně ustanoveného obhájce
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 17. dubna 2008
sp. zn. I. ÚS 3184/07
ve věci ústavní stížnosti JUDr. D. P. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 50 To 505/2007, týkajícímu se výše stěžovatelčiny odměny jako ustanovené obhájkyně v trestním řízení.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 50 To 505/2007 se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 16/2007. V uvedeném řízení provedla celkem 2 úkony, a to přípravu a převzetí věci a účast při jednání soudu dne 16. 5. 2007. V tomto trestním řízení byly podle § 23 odst. 3 tr. řádu spojeny ke společnému řízení celkem 3 návrhy na potrestání a obžaloba téhož obviněného. Stěžovatelka provedla vyúčtování palmáre podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tak, že věc s nejvyšší tarifní hodnotou zvýšila o 1/2 mimosmluvní odměny, která by jinak náležela v ostatních spojených věcech. Dále vyúčtovala jeden právní úkon "tzv. režijní paušál" podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy účtovala částku 8 746,50 Kč. Soud však přiznal stěžovatelce odměnu jen ve výši 3 927 Kč, a to podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu.
Stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni odmítl jako nedůvodnou. Nevypořádal se však s argumentací stěžovatelky obsaženou ve stížnosti a v odůvodnění rozhodnutí jen konstatoval, že v právní praxi v podobných případech dochází k aplikaci § 12 odst. 2 advokátního tarifu. Postupem krajského soudu bylo podle stěžovatelky zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva daného čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a práva na spravedlivou odměnu za práci zaručenou čl. 28 Listiny a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Dne 4. 4. 2007 ustanovil soud obviněnému L. J. stěžovatelku jako obhájce (č. l. 43). Rozsudkem ze dne 16. 5. 2007 č. j. 6 T 16/2007-53 odsoudil obžalovaného k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců. Obžalovaný i okresní státní zástupce se vzdali práva odvolání, soud proto vyhotovil pouze zjednodušený rozsudek neobsahující odůvodnění. Dne 16. 5. 2007 podala stěžovatelka návrh na přiznání odměny advokáta, opravený podáním ze dne 11. 6. 2007, na celkovou částku 8 746,50 Kč. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 24. 7. 2007 č. j. 6 T 16/2007-65 přiznal stěžovatelce podle § 12 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměnu a náhradu hotových výdajů jen ve výši 3 927 Kč. Ve zbytku odměnu a náhradu hotových výdajů nepřiznal.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 9. 2007 č. j. 50 To 505/2007-72 stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění v podstatě uvedl, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že v posuzované věci jde o souběh trestných činů ve smyslu § 12 odst. 5 advokátního tarifu. Ke spojení věcí došlo v průběhu řízení a stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní obžalovaného až poté, co ke spojení věcí došlo. Obhájkyně prý nesprávně argumentuje v podané stížnosti tím, že šlo o případ ve smyslu § 12 odst. 3 citované vyhlášky, přičemž spojení věcí ke společnému jednání nebylo stanoveno zákonem. V současné právní praxi se v obdobných případech "při stanovení obhajoby" postupuje vždy podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, když se vychází z toho, že ke spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí vždy dojde na základě zákona, neboť je postupováno podle § 23 odst. 3 tr. řádu.
Dle své relevantní judikatury Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti či vykazoval prvky svévole [srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 607/04
ze dne 14. 4. 2005 (N 85/37 SbNU 173),
III. ÚS 191/06
ze dne 25. 1. 2007 (N 14/44 SbNU 183), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. V souvislosti s posuzovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni je také třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení; v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu [viz nález
sp. zn. III. ÚS 521/05
ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691)].
V mezích takto předjímaného ústavněprávního přezkumu [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky] je nutno uvést, že Krajský soud v Plzni ústavně konformním způsobem nepostupoval. K tvrzení stěžovatelky, obsaženému ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 7. 2007 č. j. 6 T 16/2007-65, jen prohlásil, že obhájkyně argumentuje nesprávně tím, že se nejednalo o obhajobu pro trestné činy spáchané v souběhu podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, ale že šlo o případ ve smyslu § 12 odst. 3 advokátního tarifu; neuvedl však, v čem spatřuje nesprávnost právního názoru stěžovatelky a proč bylo na místě při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle § 12 odst. 5 advokátního tarifu. Soud se zejména nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, že § 23 odst. 3 trestního řádu nezakládá obligatorně stanovenou povinnost rozhodnout o spojení věcí, neboť je-li soudu dáno k úvaze, zda spojí věci ke společnému projednání či nikoliv, nejedná se o spojení věcí stanovené zákonem.
Krajský soud dále v odůvodnění uvedl, že "v současné praxi se v obdobných případech při stanovení obhajoby postupuje vždy dle ustanovení § 12 odst. 5 advokátního tarifu, když se vychází z toho, že ke spojení věcí ke společnému jednání a rozhodnutí vždy dojde na základě zákona". Své tvrzení ohledně obvyklého postupu soudů však nijak nedoložil (neuvedl např. ani žádný judikát Nejvyššího soudu týkající se aplikace § 12 advokátního tarifu). Aniž by tedy prováděl výklad běžného práva (jak v zásadě není v jeho pravomoci), dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se jeví jako zcela nedostatečné, nepřezkoumatelné, a tudíž vykazuje ústavněprávní deficit.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzeným porušením ostatních základních práv stěžovatelky se již nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.