28 Cdo 986/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce Jaroslava Kubeši, místem podnikání Valašské Meziříčí, Zašovská
734, IČ: 14588137, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem ve
Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované obci Prštice, se sídlem v Pršticích,
Hlavní 1, IČ: 00282405, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem v Brně,
Martina Kříže 8, o zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 160/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co 330/2009-186,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2011, č. j. 47 Co
330/2009-186, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 11. 2008,
č. j. 20 C 160/2006-146, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím
(uhrazené nájemné) z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku
odstoupení od dne 1. 4. 2000 uzavřené smlouvy o pronájmu a provozování zařízení
pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod. Od předmětné smlouvy
žalobce odstoupil pro porušení povinností ze strany žalované dopisem ze dne 27.
12. 2004, doručeným žalované dne 3. 1. 2005. Soud prvního stupně žalobu jako
nedůvodnou zamítl, neboť dovodil, že žalobce od smlouvy neodstoupil v souladu s
platnou obchodněprávní úpravou (viz § 345, § 346 obch. zák.) a nemá právo na
vrácení plnění poskytnutého žalované. První instance dále uvedla, že smlouva
mezi účastníky zanikla uplynutím doby 5 let, na kterou byla v roce 2000
sjednána. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, byl však povinen
přezkoumat námitku žalobce o absolutní neplatnosti dotčené smlouvy. Shledal, že
vzhledem k datu smluvního ujednání (1. 4. 2000) je třeba na daný právní vztah
aplikovat právní úpravu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, podle jehož
ustanovení § 36a odst. 4 byla obec povinna zveřejnit záměr převést a pronajmout
nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, nejméně po dobu 30 dnů před
projednáním v orgánech obce, aby se k němu mohli občané vyjádřit a předložit
své nabídky. Na rozdíl od § 39 odst. 1 nyní účinného zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, však nebylo nesplnění této podmínky sankcionováno absolutní neplatností
právního úkonu. Odvolací instance proto uzavřela, že smlouva ze dne 1. 4. 2000
byla uzavřena platně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž mu vytkl
nesprávnost jeho právního posouzení v otázce (ne)platnosti smlouvy o pronájmu a
provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod ze dne
1. 4. 2000. Namítal, že předmětná smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. od
prvopočátku neplatná pro nedodržení zákonného postupu uvedeného v § 36a odst. 4
zákona č. 367/1990 Sb. Žalovaná je tak podle názoru žalobce povinna vrátit to,
co podle neplatného právního úkonu obdržela. Nezákonnost žalobce spatřoval i v
postupu obecního zastupitelstva při schvalování ukončení smlouvy. Dovolatel
žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i
rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil odvolací instanci k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno dne 16. 8. 2011,
rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce opíral
přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu
splňuje pro nesoulad jeho závěru o platnosti smlouvy o pronájmu a provozování
vodohospodářského zařízení s platnou interpretací právní úpravy.
Dovolání je též důvodné.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, aplikoval-li na daný smluvní vztah
zákon č. 367/1990 Sb., o obcích. Tento právní předpis byl účinný do 11. 11.
2000, tedy i v době, kdy byla mezi účastníky sjednána smlouva o pronájmu a
provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod (1. 4.
2000). Neobstojí však jeho právní závěr, kterým posoudil dotčenou smlouvu jako
platný právní úkon i přes nedostatek předchozího zveřejnění záměru obce k
pronájmu nemovitého majetku.
Podle § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. záměry obce převést nemovitý majetek
a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci
vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech
obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky.
Právní otázka důsledků nedostatku publikace záměru obce k pronájmu nemovitého
majetku za účinnosti zákona č. 367/1990 Sb. byla již v judikatuře vyřešena.
Byla-li uzavřena smlouva o převodu nemovitého majetku obce bez předchozího
zveřejnění tohoto záměru podle ustanovení § 36a odst. 4 citovaného předpisu, je
tento právní úkon podle § 39 obč. zák. neplatný pro obcházení zákona. Totéž
platí i v případě pronájmu nemovitého majetku obce (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3259/2010).
Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou – na rozdíl od úkonů zákonu
odporujících – právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona,
které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu. Takovým,
podle § 39 obč. zák. neplatným, úkonem je i smlouva o převodu či pronájmu
nemovitého majetku obce, byla-li uzavřena bez předchozího zveřejnění záměru
obce vyžadovaného ustanovením § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., jež
výslovný zákaz takového převodu či pronájmu neobsahuje (z rozsudku zdejšího
soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, publikovaného v časopise
Soudní judikatura pod č. 121/1999).
K absolutní neplatnosti právního úkonu se přihlíží z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o pronájmu a provozování zařízení pro
rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod nebyla dne 1. 4. 2000 platně
uzavřena, je nutno vycházet z § 457 obč. zák., podle něhož je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,
co podle ní dostal. U neplatnosti absolutní je plnění poskytnuté na základě
neplatné smlouvy bezdůvodným obohacením již od samého počátku (ex tunc).
Nutno ovšem dodat, že na základě smlouvy o pronájmu obdržela plnění nejen
žalovaná, ale také žalobce, jemuž bylo poskytnuto oprávnění k užívání a
provozování vodohospodářského zařízení. Nechť se tedy nižší instance dále
zabývají tím, jaká částka žalobou uplatněného nájemného může být žalobci
oprávněně navrácena.
Výše bezdůvodného obohacení na straně žalované bude v posuzované věci
představována rozdílem mezi cenou nájmu obvyklou a cenou nájmu sjednanou. „V
případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených
platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc užíval. Na
rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované platby nájemného,
nájemce není schopen obohacení získané užíváním věci vrátit. Je proto povinen
poskytnout za ně peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada musí pochopitelně
odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Pokud její výše není
stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.).
Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním
věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci,
zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné
nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou
nájemného“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25
Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
53/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 84/99).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně;
Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude
znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu
.