28 Cdo 99/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu K.,
zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
v Klatovech pod sp. zn. 8 C 47/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 17.7.2002, č.j. 14 Co 483/2002-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2000, č.j. 14 Co
483/2002-56 a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 17.4.2002, č.j. 8 C
47/2002-39, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 1.3.2002 u Okresního soudu v Klatovech domáhala se
žalobkyně vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že Česká republika je
vlastnicí stavební parcely blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdila, že k zápisu
vlastnictví ve prospěch Města K. došlo za porušení ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. Město K. totiž nevykonávalo ku dni 24. 5. 1991 právo
hospodaření k předmětnému pozemku. Ani žalovaný, ani jeho právní předchůdce s
pozemkem nehospodařil, měl je pouze zapsaný na středisku geodezie. Na pozemku
vždy stále domek v majetku SBD K., který žalobkyně získala podle smlouvy ze dne
5. 5.2001. Odkazovala v tomto směru na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ve věci sp. zn.29 Cdo 962/99. Naléhavý právní zájem spatřovala v tom,
že podle ustanovení § 60a novelizovaného zákona č. 219/2000 Sb. potřebuje
získat informaci o tom, koho má oslavit v jednání o získání pozemku do
vlastnictví.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.4.2002,
č.j. 8 C 47/2002-39, žalobu zamítl. Učinil tak z důvodu nedostatku naléhavého
právního zájmu na straně žalobkyně. Žalovaný totiž nebrání žalobkyni v uzavření
smlouvy o převodu pozemku, na němž se domek nachází, i když za jiných, pro ni
nepříznivějších finančních podmínek, než kdyby bylo prokázáno, že pozemek je
vlastnictví České republiky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
17.7.2002, č.j.14 Co 483/2002-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním
posouzením.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
bytové jednotky a garáže blíže určené v rozsudku soudu prvního stupně, a to na
základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu a smlouvy o převodu vlastnictví
nebytového prostoru, které uzavřela dne 7.5.2001 se Stavebním bytovým družstvem
v K. Odvolací soud se ztotožnil i s další části skutkových zjištění, podle
nichž Město K. jako žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku a k zápisu
vlastnického práva k uvedenému pozemku do katastru nemovitostí ve prospěch
žalovaného došlo na základě jeho prohlášení, učiněného v souladu se zákonem č.
172/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že motivem pro
podání žaloby bylo získání určitých finančních výhod při převodu pozemku do
vlastnictví žalobkyně.
Při těchto zjištěních se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně neprokázala v řízení existenci naléhavého právního zájmu
tak, že by bez navrhovaného určení byla ohrožena ve svém stávajícím právním
postavení. Uzavřel, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na
určení vlastnického práva České republiky k předmětné stavební parcele. Podle
odvolacího soudu se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva odlišného
subjektu, který není ani účastníkem tohoto řízení, když nebyl žalobkyní za
účastníka řízení na straně žalované označen. Odvolací soud připustil,že není
obecně vyloučeno, aby se žalobce domáhal, za splnění podmínek § 80 písm. c)
o.s.ř. určení vlastnictví jiného subjektu. Žalobkyně je však vlastnicí stavby,
na pozemku, který je ve vlastnictví jiného subjektu. To náš právní řád
nevylučuje, naopak v ustanovení § 120 o.z. předpokládá. Pokud žalobkyně již v
době nabytí domku souhlasila s tím, že vlastníkem pozemku je žalovaná obec a
nyní podává žalobu v době, kdy žalovaný začal své vlastnictví k pozemkům
převádět na majitele staveb, event. bytů a kdy by mohla případně získat
bezúplatně v případě jeho vlastnictví státem. Proto podle odvolacího soudu nemá
dnes naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke sporném pozemku třetího
subjektu, který ani účastníkem tohoto řízení nebyl. Shodně se soudem prvního
stupně věc posoudil podle § 80 písm. c) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu nabyl
právní moci dne 13.8.2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7.10.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle § 241a písm. b) o.s.ř.
Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam a vychází z nesprávného právního posouzení věci. Poukazovala na
skutečnost, že žalovaný není vlastníkem předmětného pozemku, a to s ohledem na
§ 1 odst. 1 zákona č. 172/92 Sb. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně dospěl
k závěru, že jí nesvědčí k požadovanému určení naléhavý právní zájem. Navrhla
proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 17.4.2002, tedy za účinnosti o.s.ř.
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto
důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že
i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto
předpisů.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ jde v posuzované věci.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda způsob
výkladu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. odpovídá ustálené judikatuře.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů dnes již konstantní praxe, jak
tato byla formulována v řadě rozhodnutí dovolacího soudu. Ve vztahu k předmětu
dovolacího přezkumu je tak namístě připomenout předně závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.3.2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000. Podle něj
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu § 80 písm.
c) OSŘ může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by
vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
Odvolací soud v této věci vycházel sice z uvedených závěrů soudní praxe,
důvody, pro které dospěl k závěru o absenci věcné legitimace na straně
žalobkyně však nejsou zcela přesvědčivé. Odkaz na okolnost, že v době uzavírání
smlouvy o nabytí nemovitosti nacházející se na sporném pozemku, respektovala
žalobkyně tehdy vložené vlastnické právo žalovaného města, nemůže být
rozhodující. Samotný vklad vlastnického práva totiž není způsobilý odklidit
účinky smluvního převodu, pokud tento trpí absolutní neplatností. K neplatnosti
totiž přihlíží soud i z úřední povinnosti. Zanedbatelný není aspekt vážící se
k důsledkům plynoucím z ustanovení § 3 odst. 2 o.z., stanovící požadavek
generální prevence při předcházení sporům (resp. i neplatnosti právních
ujednání), konkretizovaný pro oblast uzavírání smluv v ustanovení § 43 o.z.
Žalobkyni v této věci nelze upřít odůvodněný zájem na zjištění, který z
uvažovaných subjektů, které míní oslovit v souvislosti s dořešením zatím
otevřených otázek převodu pozemku, na níž se její stavba/y nachází/zejí, a to
přednostně z hlediska toho, kdo je legitimován k uzavření smlouvy o převodu
vlastnictví k dotčenému pozemku.
V této souvislosti je třeba přiznat oprávněnost argumentům žalobkyně uplatněným
již v žalobě s odkazem na závěry, k nimž dospěla soudní praxe (jmenovitě v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99. Podle
nich je třeba vyložit právní úpravu obsaženou v § 1 zákona č. 172/1991 Sb.
tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutno, aby
příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví
České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný
národní výbor. Poslední požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1
zák. č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno
chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z
národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo
hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření.
Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon
zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a
nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření,
např. pronájem této věci.
Pro případ prokázání tvrzení žalobkyně nesoucí se právě k podmínkám platného
přechodu věci z majetku České republiky na žalované město by pak nemohl zůstat
stranou žalobkyní tvrzený poukaz na důsledky plynoucí z ustanovení § 60a zákona
č. 219/2000 Sb. Důsledek plynoucí ze zjištění, že pozemek, na němž se nachází
nemovitost žalobkyně, by byl ve vlastnictví státu a byla by tak otevřena cesta
k bezplatnému převodu pozemku, na němž se nemovitost nachází podle citovaného
zákonného ustanovení tak lze zahrnout pod pojem uvedený v citovaném rozsudku
Nejvyššího soudu ČR, neboť by vedl k příznivějšímu právnímu postavení žalobkyně.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud poukazoval na požadavek, aby v řízení o
určení neplatnosti smlouvy byli účastníky všichni, kdož ji uzavřeli. Žalobkyně
sice přiléhavě formulovala žalobní petit nikoliv ne určení neplatnosti dříve
uzavřené hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku podle § 347
hospodářského zákoníku, podle níž přejímající organizací se stal Městský
národní výbor K., když samotné určení neplatnosti takové smlouvy by v podobě
soudního výroku nebylo způsobilou listinou, která by mohla zvrátit účinky
zápisu v dnešním katastru nemovitostí. Prejudicielní úvaha o platnosti
předchozího převodu správy národního majetku a na to navazující splnění
podmínek uvedených v zákoně č. 172/1992 Sb. však odůvodňuje do důsledku
dovedený požadavek, aby účastníky řízení o dnes podané určovací žalobě byli oba
účastníci, tedy kromě Města K. i Česká republika, zastoupená k tomu příslušným
orgánem. Pokud žaloba v tomto rozsahu neodpovídala uvedenému požadavku, byl
ovšem na místě postup už na úrovni soudu prvního stupně plynoucí z ustanovení §
5 o.s.ř. formou odpovídajícího poučení. V ostatním však – jak bylo shora
uvedeno – vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z odlišného
právního posouzení, které nelze označit za správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř., § 226 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu