28 Cdo 997/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupeného Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo
nám. 18, proti žalovanému Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České
republiky, veřejné výzkumné instituci, se sídlem v Praze 1, Vlašská 9,
zastoupenému JUDr. Adamem Zítkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 11, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
12 C 119/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. 10. 2008, č. j. 30 Co 358/2008-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku
Kč 12.360,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně
žalobce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudkem shora uvedeným
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 5. 2008, č. j. 12 C 119/2004-89,
a to tak, že vlastníkem pozemků parc. č. 432, 433, jakož i stavby č. p. 355 na
pozemku parc. č. 432, vše v kat. úz. M. S., obec P., je žalobce. Žalovaný byl
zavázán k náhradě nákladů řízení před oběma instancemi k rukám zástupkyně
žalobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci svědčí vlastnické právo k
nemovitostem na základě zákona č. 114/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do
majetku obcí. V době účinnosti posledně zmíněného zákona (24. 5. 1991) sice
nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví České republiky (ale ČSFR), nicméně
toto vlastnictví České republiky již ex lege existovalo ke dni 1. 7. 2000, kdy
nabyl účinnost zákon č. 114/2000 Sb. Tento právní stav předcházel účinnosti
zákona č. 341/2005 Sb., na jehož podkladě byl do katastru nemovitostí zapsán
jako vlastník žalovaný.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. V něm zejména
tvrdil, že v rámci nesprávného právního posouzení věci odvolací soud chybně
aplikoval § 2a zákona č. 114/2000 Sb. Jestliže obec odvozuje své vlastnické
právo z přídělového řízení v roce 1949 (tzv. historický majetek obce), pak o
příděl nešlo. Předmětné nemovitosti byly z přídělového řízení vyňaty (rámcovým
plánem z roku 1946, viz podrobněji ve spise). Proto žalovaný žádal, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Namítl, že stran
předmětných nemovitostí bylo v konečné fázi rozhodnuto o vynětí z přídělu
rámcovým plánem z 12. 10. 1949, jak již shledal odvolací soud; šlo pouze o
určitou odchylku z přídělového řízení (viz vyhl. č. 1587/1949 Ú. l.). Charakter
přídělového řízení, včetně nabytí majetku obcí, však zůstal zachován. Proto je
navrhováno zamítnutí dovolání.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se shoduje s právním posouzení věci odvolacím soudem,
pokud jde o průběh přídělového řízení (str. 4 dole, str. 5 nahoře odůvodnění
jeho rozsudku). Kromě toho zdůrazňuje, že přídělové řízení bylo završeno
rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z prosince roku 1949
(samotný dovolatel hovoří o rozhodnutí ze dne 30. 12. 1949). Takové rozhodnutí
je v konstantní judikatuře dovolacího soudu považováno za rozhodnutí, jímž se
nemovitosti přidělují obci; není-li v této souvislosti aplikován zákon č.
172/1991 Sb. v původním znění, pak zcela jistě zákon č. 114/2000 Sb., jak
přiléhavě uzavřel odvolací soud.
Z judikatury Nejvyššího soud je záhodno poukázat na rozhodnutí ve
věcech sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, 28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 2411/2006, 28 Cdo
2212/2004, 28 Cdo 691/2009, 28 Cdo 1299/2009 a další; jde vždy o podobné
případy, které byly posuzovány podle konečného data rozhodování v rámci
aplikace dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Odvolací soud tedy rozhodl správně a dovolání se podle § 243b odst.
2 věty před středníkem o. s. ř. zamítá.
Vzhledem k úspěšnosti v řízení měl podle § 243b odst. 5 a návazných
ustanovení o. s. ř. žalobce právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady byly
vynaloženy za vyjádření advokátky k dovolání a kráceny o polovinu (§ 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tedy podle § 5 písm. b) vyhlášky po krácení 10.000,-
Kč. S přičtením režijního paušálu 10.300,- Kč. Se zohledněním DPH 20% pak
činila výše nákladů žalobce částku 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr.
Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu