29 Cdo 1012/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany
Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka, rozhodl v právní
věci neznámých dědiců navrhovatele I. S., zastoupených opatrovnicí, Mgr. Evou
Ganczarczykovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ
737 01, za účasti 1) L. H., a 2) Stavebního bytového družstva Vítkovice, se
sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Daliborova 54, PSČ 709 41, identifikační
číslo 00 05 08 06, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem, se sídlem
v Petřvaldě 352, PSČ 742 60, o určení členství ve stavebním bytovém družstvu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 87/2007, o dovolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009, č.
j. 5 Cmo 454/2008 – 97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 25. února 2008, č. j. 15 Cm 87/2007 – 51, ve znění usnesení ze dne 2. září
2008, č. j. 15 Cm 87/2007 – 79, tak, že zamítl návrh na určení, že I. S.,
narozený 24. června 1944 je členem Stavebního bytového družstva Vítkovice (dále
též jen „družstvo“) s členskými právy a povinnostmi k bytu ve vlastnictví
družstva, specifikovanému ve výroku (první výrok), a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud dovodil, že mezi navrhovatelem a L. H. byla platně uzavřena
smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 22. dubna 2002 (dále jen
„smlouva“) poté, co shledal, že smlouva je dostatečně určitá a obsahuje všechny
potřebné náležitosti.
Dále pak odvolací soud uzavřel, že L. H. od 23. dubna 2002 vstoupil do
členských práv a povinností navrhovatele a předmětný byt počal i užívat. Tento
pak užíval ještě k datu podání návrhu na určení členství v družstvu, to je k
15. květnu 2007. Výzvu k vyklizení předmětného bytu zaslal navrhovatel L. H.
dle vlastního tvrzení dne 23. března 2007. L. H. proto v dobré víře nastoupil
do práv a povinností navrhovatele, choval se jako člen družstva a stejně tak
vůči němu vystupovalo družstvo, předmětný byt užíval a užívá, a to po dobu
delší tří let. K datu 22. dubna 2005 (případně 23. dubna 2005) došlo k vydržení
členského podílu v družstvu jako součásti členských práv a povinností člena
družstva, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o platnosti a existenci
smlouvy ze dne 22. dubna 2002, když tento závěr shledává v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, především pak s rozhodnutím sp. zn. 29 Cdo
1402/99. Závěr o existenci dohody o dostatečně určitém předmětu smlouvy ve
světle tohoto judikátu neobstojí především s ohledem na vymezení předmětu v
samotné smlouvě, který dovolatel shledává nedostatečným, kdy ani provedené
důkazy takový nedostatek neodstranily. Rovněž ohledně otázky existence dohody o
bezplatnosti či úplatnosti převodu členských práv a povinností odvolací soud
neměl k dispozici žádný důkaz, který by svědčil o jedné či druhé variantě.
Přitom odvolací soud bere v potaz majetkové vypořádání členského podílu a v
souvislosti s tím neexistenci finančních nároků, na druhou stranu však pomíjí
to, že další minimální náležitostí smlouvy o převodu členských práv a
povinností je majetkové vypořádání převodce a nabyvatele v rámci převodu
členského podílu v družstvu. Odvolací soud tak sloučil do jediného požadavek na
dohodu o úplatnosti či bezplatnosti převodu a zároveň požadavek na existenci
vzájemného majetkového vypořádání mezi účastníky takové dohody.
Odvolací soud se přitom podle dovolatele nezabýval otázkou další náležitosti
smlouvy o převodu členských práv a povinností, a to určení hodnoty členského
podílu. Tato otázka nebyla v rámci smlouvy vůbec řešena a rovněž se k ní ani
neprovádělo jakékoliv dokazování. Ani tato záležitost nebyla mezi stranami
nijak řešena.
A konečně ohledně vydržení členských práv a povinností dovolatel namítá, že
tuto námitku účastník nevznesl, vznesl ji pouze vedlejší účastník, a to až v
rámci odvolacího řízení. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že
účastník členská práva a povinnosti v družstvu vydržel ve tříleté lhůtě, aniž
by v rámci prokázání vydržení prováděl jakékoliv dokazování, aniž by se vůbec
zabýval otázkou oprávněnosti vydržení, dobré víry nabyvatele a navíc na základě
námitky vznesené vedlejším účastníkem, odvolací soud dobrou víru nabyvatele
pouze konstatoval – ovšem bez jakéhokoliv důkazu. Z provedeného dokazování pak
dle dovolatele vyplývá, že nabyvatel nemohl být v dobré víře vzhledem k
okolnostem, za kterých byla podepsána smlouva, a s ohledem na motivaci
nabyvatele a jeho matky při podepisování smlouvy. Dovolatel má za to, že
provedené důkazy o splnění podmínek pro vydržení nesvědčí.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel staví důvodnost podaného dovolání na tom, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když posoudil smlouvu jako
platnou přesto, že neměla náležitosti, které dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 29 Cdo 1402/99 mít měla.
Právní závěr obsažený v odkazovaném rozsudku však překonal velký senát
Nejvyššího soudu, když v usnesení ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
271/2010, dospěl k závěru, že „k platnému vzniku smlouvy o převodu práv a
povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná
identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná
členská práva a povinnosti (členský podíl) vztahují, určení (rozsahu)
převáděných práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu
(specifikace předmětu převodu), určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný
a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího
určení.“
Uvedeným podmínkám smlouva vyhovuje. Jak správně uzavřel odvolací soud, předmět
převodu, tj. členská práva a povinnosti pojící se k bytu č. 14 v domě
Stavebního bytového družstva Vítkovice (blíže specifikovaného ve smlouvě), je
ve smlouvě dostatečně identifikován.
Dále pak dovolací soud uzavřel, že obsahuje-li smlouva formulaci, že „účastníci
dohody prohlašují, že provedli vzájemné majetkové vypořádání členského podílu
ve výši 6.718,- Kč, základního členského vkladu 300,- Kč a nemají vůči sobě
žádné finanční nároky“ lze z této formulace dovodit, že mezi nimi došlo – ústně
– k dohodě, jak vypořádají majetková práva v souvislosti se smlouvou, a uvedené
vypořádání již provedli. Přitom, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a
rovněž z usnesení ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001) lze smlouvu,
pro kterou zákon nepředepisuje písemnou formu, tedy i smlouvu o převodu
členských práv a povinnosti v družstvu, uzavřít zčásti písemně a zčásti ústně.
Ani tato námitka proto není způsobilá zvrátit závěr odvolacího soudu o
platnosti smlouvy.
Z uvedeného plyne, že smlouva byla platně uzavřena, proto se již Nejvyšší soud
nezabýval námitkami dovolatele vztahujícími se k právnímu posouzení toho, zda
došlo k vydržení členských práv a povinností, neboť to nebylo – vzhledem k
závěru o platnosti smlouvy – potřebné.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel
neměl ve věci úspěch a dalším účastníkům náklady dovolacího řízení dle obsahu
spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu