29 Cdo 1021/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně společnosti bss BÁŇSKÁ STAVEBNÍ SPOLEČNOST s. r. o., se sídlem v
Sokolově, Chebská 53, PSČ 356 58, identifikační číslo osoby 25 23 38 66,
zastoupené JUDr. Pavlem Kosnarem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady
Pětatřicátníků 26, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. P. Š., zastoupenému JUDr.
Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 38, PSČ 301 00, o
zaplacení 4,668.426,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 49 Cm 64/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 1. prosince 2010, č. j. 14 Cmo 357/2009-472, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2010, č. j. 14 Cmo
357/2009-472 se ve výroku, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 24. února 2009, č. j. 49 Cm 64/2004-395 v přisuzujícím výroku ohledně
částky 3,500.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 15. srpna 2004 do zaplacení a
ohledně zbývající částky jej změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení
1,168.426,- Kč a 11% úroku z prodlení z částky 4,668.426,22 Kč od 30. prosince
1999 do 14. srpna 2004 a úroku z prodlení od 15. srpna 2004 přesahujícího 2,5 %
ročně z částky 3,500.000,- Kč. Odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé,
když předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 12.
dubna 2007, č. j. 7 Cmo 478/2006-163, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení
se závazným právním názorem ohledně počátku běhu promlčecí doby.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně se domáhala po žalovaném náhrady škody vzniklé z porušení
povinnosti člena jejího představenstva vykonávat svoji působnost s náležitou
péčí, když dne 27. prosince 1994 avaloval jménem její právní předchůdkyně
směnku vystavenou společností COMPACT SOKOLOV spol. s r. o. (dále též „směnečný
dlužník“) na směnečný peníz ve výši 3,500.000,- Kč (dále jen „směnka“).
2) Převzetí směnečného ručitelského závazku žalovaný „nekonzultoval“ s
ostatními členy představenstva ani s dozorčí radou.
3) Společníkem směnečného dlužníka byla od roku 1992 také společnost
ACTUS a. s., v níž byl žalovaný předsedou představenstva.
4) Vzhledem k tomu, že směnečný dlužník svoji povinnost nesplnil,
vymáhal směnečný věřitel plnění po žalobkyni, jíž byla povinnost uložena
směnečným platebním rozkazem, kterému se neubránila, a následně byla tato
částka včetně příslušenství exekučně vymožena.
Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný porušil
svou povinnost postupovat s náležitou péčí při výkonu své působnosti předsedy
představenstva podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
když avaloval směnku bez jakéhokoli protiplnění ze strany směnečného dlužníka,
neboť měl zvážit možné riziko z toho plynoucí pro žalobkyni a měl si prověřit
poměry směnečného dlužníka.
Odpovědnosti za škodu nemohlo žalovaného zprostit ani to, že žalobkyně
nevymáhala zaplacenou částku soudní cestou po směnečném dlužníkovi za situace,
kdy tento dlužník nereagoval na výzvu směnečného věřitele k zaplacení směnky
ani na výzvu žalobkyně, je nečinný a od roku 1999 nemá žádného jednatele. Spor
s ním vedený včetně vynaložených nákladů by podle názoru odvolacího soudu nebyl
pro žalobkyni efektivní.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do
jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu se z obsahu dovolání podávají
důvody dle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky, od kdy běží promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu
škody po členovi představenstva, pokud podepíše jako aval za společnost směnku.
Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že pro počátek běhu
subjektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák. je rozhodný okamžik, kdy
žalobkyně směnečnou pohledávku uhradila, k čemuž došlo v roce 2003, a
pohledávka tak není promlčena. Dovolatel namítá, že žalobkyně se o škodě, její
výši a o tom, kdo ji způsobil, dozvěděla nejpozději dne 16. října 1995, kdy jí
směnečný věřitel předložil směnku k placení a žalovaný poskytl všechna potřebná
vyjádření. Z tohoto důvodu je podle dovolatele žalovaný nárok promlčen, neboť
pro počátek běhu promlčecí doby „je rozhodný okamžik, kdy se poškozený dozví o
škodě a škůdci, nikoli okamžik, kdy poškozený škodu třetí osobě uhradí.“
Dále pak dovolatel předkládá otázku, zda člen představenstva odpovídá za škodu
vzniklou porušením povinnosti náležité péči při avalování směnky, jestliže
společnost jako avalista neuplatní svůj nárok vůči směnečnému dlužníkovi, a tím
způsobí jeho promlčení.
A konečně namítá, že rozhodnutí nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, pokud jde o skutková zjištění soudu obou stupňů ve vztahu k
posouzení, z jakých důvodů bylo jisté, že vymáháním pohledávky vůči směnečnému
dlužníkovi by nárok žalobkyně nebyl uspokojen. V tomto směru totiž soudy
dokazování neprováděly, a přesto skutkový závěr přijaly a právně jím odůvodnily
své rozhodnutí.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a je i důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že promlčecí doba u práva na náhradu škody
počíná v souladu s § 398 obch. zák. běžet až ode dne, kdy žalobkyně uspokojila
směnečného věřitele, nikoliv ode dne, kdy se dozvěděla o jednání žalovaného,
kterým byla škoda způsobena.
Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k
její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k
porušení povinnosti.
Nezbytnou podmínkou toho, aby se poškozený o existenci škody dozvěděl nebo mohl
dozvědět, je její vznik. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003,
sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněného pod číslem 14/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému
věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti
třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence
pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka
zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (obdobně srov.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 25 Cdo
1836/2001, veřejnosti dostupného na webových stránkách tohoto soudu). Škoda
tedy vzniká až okamžikem splnění závazku poškozeným, nikoliv již zjištěním jeho
existence. Závěr odvolacího soudu je proto správný a dovolání důvodným nečiní.
K tomu je třeba dodat, že tento závěr se ve vztahu k odpovědnosti člena
statutárního orgánu za způsobenou škodu neuplatní tehdy, není-li společnost
schopna plnit závazek, který jí v důsledku škodní události vznikl (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011).
Další předložený dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které má spočívat v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, a je tedy vadné. Aby tomu tak bylo, musí jít o skutkový
závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a který
nemá oporu v provedeném dokazování. Není přitom významné, zda ke skutkovým
zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám, nebo zda převzal
skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože (mimo jiné) soud
vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo (Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Soud
prvního stupně se ve vztahu k otázce uplatnění nároku žalobkyně vůči směnečnému
dlužníkovi, omezil na obecné konstatování, že „bylo prokázáno, že výstavce
směnky nebyl zcela solventní, proto remitent přistoupil k vymáhání na avalu, k
čemuž ve skutečnosti došlo a společnost v rámci exekuce zaplatila jak směnečnou
sumu s příslušenstvím a se základními náklady řízení, jak je výše uvedeno. Pro
nesolventnost společnosti COMPACT SOKOLOV spol. s r. o. nemohl žalobce na této
společnosti vymáhat to, co z titulu ručení za ni poskytl“. Neuvedl přitom, z
jakých důkazních prostředků k tomuto zjištění dospěl. Zdrojem tohoto skutkového
zjištění tak je podle obsahu spisu jen vyjádření žalobkyně na č. l. 189 až 190
a shodně na č. l. 368. K uvedenému skutkovému zjištění tedy nebyly prováděny
žádné důkazy, proto nemá ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přitom v rozsahu, v jakém mohla žalobkyně úspěšně vymoci plnění po
směnečném dlužníkovi podle článku I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového, žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá z důvodu
přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody v příslušné
výši. Skutkové zjištění o majetkových poměrech směnečného dlužníka v rozhodné
době je proto významné pro rozhodnutí ve věci samé.
Protože rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tento rozsudek
podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. v části
výroku, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu