29 Cdo 1045/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně INTERINVEST Praha s.r.o., se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Tomášem Peškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) R. C., 2) E. C. a 3) FRANCO CASA s. r. o., se sídlem v Praze-východ, Zeleneč, Jitrocelova 901, PSČ 250 91, identifikační číslo osoby 27249093, všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 298/2006, 11 C 501/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 29 Co 608/2013-552, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.122,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 29. března 2013, č. j. 3 C 298/2006-507, 11 C 501/2006-345, zamítl žaloby o určení vlastnictví k pozemkům specifikovaným ve výroku (výroky I. a III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., IV. a V.). V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Jde přitom (ve vztahu mezi žalobkyní, prvním žalovaným a druhou žalovanou) v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, když rozsudek ze dne 23.
února 2010, č. j. 21 Co 14/2009-261 (jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 17. července 2008, č. j. 3 C 298/2006-197, ve znění usnesení ze dne 23. září 2009, č. j. 3 C 298/2006-241), zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Taktéž ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 2. června 2009, č. j. 21 Co 183/2009-155 (jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 11 C 501/2006-104), zrušil Nejvyšší soud (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání, jež není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla-li ve smlouvě o převodu nemovitostí, uzavřené dne 22. ledna 2004 mezi žalobkyní (jako prodávající) a společností INTERINVEST – DIS, a. s. (jako kupující) [dále jen “smlouva”], sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla v rozporu s požadavkem § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejm.
rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatelka, že kupní cena byla podstatně nižší než cena obvyklá, brojí proti opačným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené pak dovolání nečiní přípustným ani námitky snášené proti závěru odvolacího soudu, podle něhož by vlastnické právo na žalované přešlo i tehdy, jestliže by smlouva byla neplatná. Ani případný opačný úsudek Nejvyššího soudu by nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí a nemohl by se tak projevit v poměrech dovolatelky založených rozhodnutím odvolacího soudu (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). Ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí dovolatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva neotevírá a dovolání tudíž není již z tohoto důvodu v uvedeném rozsahu přípustné (§ 237 o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Petr Šuk předseda senátu