29 Cdo 1055/2022-885
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Junáka - českého skauta, Tiskového a distribučního centra, z. s., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 977/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 64934926, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované Z. P., zastoupené JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Všetičkova 615/5, PSČ 602 00, o zaplacení částky 303.880,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 EC 62/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2021, č. j. 27 Co 151/2019-829, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 27. března 2012 se žalobce (Junák - český skaut, Tiskové a distribuční centrum, z. s.) domáhal po žalované (Z. P.) zaplacení částky 303.880,99 Kč, představující škodu způsobenou porušením povinnosti žalované jako statutárního orgánu podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti SKAUT – GINKGO, s. r. o. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost S“).
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. března 2019, č. j. 236 EC 62/2012-661, uložil žalované zaplatit žalobci částku 303.880,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. března 2012 do zaplacení (výrok I.); dále uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 242.718,40 Kč (výrok II.) a státu částku 14.460 Kč (výrok III.).
3. Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výrocích o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobci částku 238.035,70 Kč (druhý výrok) a státu částku 8.460 Kč (třetí výrok), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 39.014,57 Kč (čtvrtý výrok).
4. Odvolací soud – poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 30. června 2011 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení na majetek společnost S.
[2] Usnesením ze dne 22. září 2011, č. j. KSBR 30 INS 11527/2011-A-15, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek společnosti S a následně usnesením ze dne 1. listopadu 2011, č. j. KSBR 30 INS 11527/2011-B-1, prohlásil na její majetek konkurs.
[3] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (s odkazem na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. března 2011, č. j. 253 EC 115/2009-101, který nabyl právní moci dne 31. května 2011) dvě vykonatelné pohledávky mající původ ve smlouvě o inzerci ze dne 28. listopadu 2008, a to jednak pohledávku ve výši 136.254,88 Kč (sestávající z jistiny ve výši 40.511 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 7.867,88 Kč a přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 87.876 Kč), jednak pohledávku ve výši 177.135,16 Kč (představovanou smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, kapitalizovanou ke dni 21. září 2011).
[4] Pohledávky žalobce byly v insolvenčním řízení zjištěny ve výši 303.880,99 Kč. Na uspokojení své pohledávky žalobce v insolvenčním řízení nic neobdržel.
[5] Usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. KSBR 30 INS 11527/2011-B-13, insolvenční soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce společnosti S ze dne 15. listopadu 2011 a následně usnesením ze dne 15. února 2012, č. j. KSBR 30 INS 11527/2011-B-14, zrušil konkurs vedený na společnost S z důvodu, že majetek je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů [§ 308 odst. 1 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
[6] Žalovaná byla jednatelkou společnosti S od jejího vzniku (1. března 1993) do jejího zániku (23. srpna 2012).
5. Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na § 98 a § 99 insolvenčního zákona – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu (§ 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) založenou na presumpci zavinění, s možností škůdce se této odpovědnosti zprostit (liberovat). Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je vždy nutné naplnění čtyř základních předpokladů – porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění.
[2] Porušení povinnosti, které je prvním předpokladem vzniku odpovědnosti, je v posuzovaném případě povinnost žalované jako jednatelky společnosti S podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku společnosti S.
[3] S ohledem na skutečnost, že na základě provedeného dokazování je zřejmé, že společnost S byla v úpadku (jak ve formě platební neschopnosti, tak i předlužení) minimálně ke konci roku 2008, neboť již v té době měla společnost S více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů, které nebyla schopna plnit, a současně souhrn jejích závazků převyšoval hodnotu jejího majetku. Jelikož naplnění podmínek úpadku společnosti S vyplývá z listin, které žalovaná sama podepsala, je nasnadě, že o úpadku společnosti S vědět mohla a měla. Do prodlení se splněním povinnosti podat na společnost S bez zbytečného odkladu insolvenční návrh se tedy žalovaná dostala nejpozději počátkem roku 2009.
[4] Jde-li o vznik a výši škody (spočívající v rozdílu mezi výší zjištěné pohledávky věřitele v insolvenčním řízení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na její úhradu), pak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce na úhradu své přihlášené pohledávky neobdržel ničeho, škoda tedy činí celou zjištěnou pohledávku ve výši 303.880,99 Kč.
[5] Zaviněné porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh žalovanou se presumuje. Kdyby se žalovaná chtěla vyvinit, musela by prokázat existenci skutečnosti bránící jí ve splnění povinnosti podat včas insolvenční návrh, která nastala nezávisle na její vůli a kterou ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po žalované spravedlivě požadovat, nemohla odvrátit. Žalovaná v této souvislosti poukazovala na své zdravotní problémy, které dle jejího tvrzení měly vrcholit na přelomu let 2010 a 2011. Vzhledem k tomu, že naplnění podmínek úpadku společnosti S bylo v řízení prokázáno již ke konci roku 2008, žalovaná tak svoji povinnost stanovenou v § 98 insolvenčního zákona porušila nejpozději počátkem roku 2009 a její tvrzení o zdravotních potížích na přelomu let 2010 a 2011 tudíž nejsou pro posouzení této otázky relevantní.
[6] Důvodnou odvolací soud neshledal ani obranu žalované založenou na tvrzení, že účetnictví společnosti S vedl odborník, měla i daňového poradce, přitom jí však ani jeden z nich nesdělil, že existuje důvod, aby na společnost S podala návrh na zahájení insolvenčního řízení.
Jakkoli osoba, která je
statutárním orgánem právnické osoby (jeho členem), nemusí být vybavena všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon veškerých činností spadajících do působnosti tohoto orgánu, při jejich absenci je povinna zajistit takové činnosti osobou, která potřebné znalosti má, přitom ale za výběr vhodné osoby stále nese odpovědnost.
[7] Rovněž existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vznikem škody se presumuje, ledaže by škůdce prokázal, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh včas nemělo na rozsah částky určené k uspokojení věřitelem přihlášené pohledávky vliv. Tuto skutečnost žalovaná rovněž namítala, když poukazovala na to, že společnost S po dobu své existence v podstatě nikdy žádný významný hmotný majetek neměla, a že i kdyby insolvenční návrh podala v době, kterou v návrhu uvedl žalobce (tj. počátkem roku 2011), k jeho vyššímu uspokojení by to nevedlo.
Ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4961/2017, vyplývá, že pro posouzení tohoto liberačního důvodu je rozhodné, zda pohledávka žalobce vznikla před nebo po datu prodlení žalované se splněním povinnosti dle § 98 odst. 2 insolvenčního zákona. V posuzovaném případě v insolvenčním řízení uplatněné pohledávky žalobce vznikly až po datu prodlení žalované (počátkem roku 2009) se splněním povinnosti podat insolvenční návrh. Kdyby tedy žalovaná svoji povinnost splnila a insolvenční řízení bylo včas zahájeno, pohledávky žalobce by s nejvyšší pravděpodobností vůbec nevznikly, neboť žalobce by se společností S neobchodoval.
Ani tento liberační důvod tudíž nebyl v řízení prokázán.
výrokům) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že v otázce výše škody vyšel pouze z rozsudku Městského soudu v Brně vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 253 EC 115/2009, který v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přiznal žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty jako denní sankci od splatnosti jednotlivých faktur do zaplacení dlužné částky. Smluvní pokutu však podle dovolatelky nelze přiznat „do budoucna“, žaloba na zaplacení smluvní pokuty může uspět pouze potud, jestliže ke dni rozhodnutí soudu právo na zaplacení smluvní pokuty již vzniklo a stalo se splatným; smluvní pokuta nemá povahu příslušenství pohledávky. Na základě takového exekučního titulu nelze ani nařídit exekuci nebo výkon rozhodnutí.
8. Dále zdůrazňuje, že již v řízení před soudy nižších stupňů opakovaně namítala, že výše (označeným rozhodnutím přiznané) smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká (jistina pohledávky činila pouze 40.511 Kč, smluvní pokuta je však uplatňovaná ve výši 177.135,16 Kč), odporuje dobrým mravům a zásadě poctivého obchodního styku a ujednání o ní je proto neplatné. V této souvislosti dovolatelka doplňuje, že je připravena nést důsledky svého jednání ve vztahu k jistině vzneseného nároku a jejího zákonného příslušenství, nelze však po ní spravedlivě požadovat, aby hradila náhradu škody ve vztahu ke smluvní pokutě, jež byla žalobci přiznána v rozporu se zákonem a „aplikovanou“ judikaturou.
9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, když podle něj se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
12. V rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají náhrady nákladů řízení (proti druhému až čtvrtému výroku), vylučuje přípustnost dovolání žalované ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
13. Dovolání žalované proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolatelka zaměřuje svou argumentaci pouze proti závěrům odvolacího soudu, jež se týkají nároku na náhradu škody odpovídajícímu neuhrazené smluvní pokutě; proti zbývající části žalobcova nároku (náhradě škody odpovídající neuhrazené jistině žalobcovy pohledávky ve výši 40.511 Kč, zákonnému úroku z prodlení a náhradě nákladů řízení přiznané rozhodnutím Městského soudu v Brně vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 253 EC 115/2009) se dovolání nijak argumentačně nevymezuje (dovolatelka naopak uvádí, že v tomto rozsahu – s výjimkou přiznané náhrady nákladů řízení – „je připravena nést důsledky svého jednání“). Nadto dovolatelka v dovolání zpochybňuje (pouze) závěr odvolacího soudu o „výši“ žalobou uplatněného nároku na náhradu škody (správnost závěrů odvolacího soudu ohledně zaviněného porušení povinnosti podat insolvenční návrh a příčinné souvislosti mezi porušením uvedené povinnosti a vznikem škody dovolatelka nenapadá).
16. K argumentaci uplatněné v dovolání Nejvyšší soud uvádí, že co do otázky určení výše škody (či jiné újmy) jako jednoho z předpokladů dovození odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat (řádně a včas) insolvenční návrh (členem statutárního orgánu či jinou osobou stanovenou zákonem) [§ 98 insolvenčního zákona] vychází ustáleně ze závěru, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (srov. § 99 odst. 2 insolvenčního zákona a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obecně k předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4961/2017, jakož i judikaturu tam dále citovanou).
17. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených touto judikaturou zjevně nijak nevybočilo. Odvolací soud vyšel (správně) z toho, jak byly žalobcem přihlášené pohledávky (jejichž úhrady se nyní domáhá žalobce z titulu odpovědnostního nároku po dovolatelce) v insolvenčním řízení zjištěny a v průběhu insolvenčního řízení (ne)uspokojeny (škoda odpovídá výši zjištěné pohledávky žalobce, tj. částce 330.880,99 Kč, neboť na její uspokojení žalobce neobdržel v rámci insolvenčního řízení žádné plnění).
18. Jen pro úplnost (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud k dalším v dovolání uplatněným
výhradám dodává následující:
19. Jakkoli výše škody nebyla (ve vztahu k nároku odpovídajícímu nezaplacené smluvní pokutě) v projednávané věci určena (jen) na základě zmiňovaného rozsudku Městského soudu v Brně (vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 253 EC 115/2009), jak předestřela dovolatelka, lze k vykonatelnosti označeného rozsudku uvést, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého exekuční titul, který ve svém výroku ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 23 Co 188/2014, uveřejněné pod číslem 13/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4669/2017, jakož i v celé řadě dalších rozhodnutí).
20. K otázce platnosti ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích (o který zjevně šlo i v případě vztahu založeného smlouvou o inzerci, uzavřenou mezi žalobcem a společností S dne 28. listopadu 2008) Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, je takové ujednání možné posuzovat pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta.
Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. března 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 9.540 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu