29 Cdo 1070/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelů a) Ing. V. R., a b) Mgr. J. R., obou zastoupených JUDr. Richardem
Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, za účasti BD
Spodní 14, Brno, bytového družstva, v likvidaci, se sídlem v Brně, Spodní 14,
PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 26946351, zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem
Fojtíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, PSČ 602 00, o
nahrazení projevu vůle družstva k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 56/2010, o dovolání
navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2012, č. j. 9
Cm 56/2010-163, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července
2013, č. j. 5 Cmo 437/2012-207, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.
září 2012, č. j. 9 Cm 56/2010-163, se zastavuje.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013, č. j. 5
Cmo 437/2012-207, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. září 2012, č. j. 9 Cm 56/2010-163,
zamítl návrh na nahrazení projevu vůle BD Spodní 14, Brno, bytového družstva, v
likvidaci (dále jen „družstvo“), k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky
č. 676/2 v budově stojící na pozemku parc. č. 3080 v obci B., v katastrálním
území B. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci ze dne 18. července 2013, č. j. 5 Cmo 437/2012-207 usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Manželé I. a V. J. užívali nepřetržitě nejméně od roku 1990 do roku 2006 byt
číslo 2 v budově stojící na pozemku parc. č. 3080 v obci B., v katastrálním
území B. (dále jen „předmětný byt“), na základě dohody o užívání bytu ze dne
14. února 1990 sjednané na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu KP/89/Po/149
vydaného MNV (ONV) dne 4. prosince 1989. 2) Družstvo vzniklo dne 13. prosince 2004 a cílem jeho založení bylo zajištění
bytových potřeb jeho členů, a to i prostřednictvím nabytí budovy v obci B., v
katastrálním území B., do vlastnictví družstva, vymezením jednotlivých bytů a
nebytových prostor v této budově jako samostatných jednotek a jejich převedením
do vlastnictví členů družstva. 3) Družstvo je vlastníkem předmětného bytu. 4) Navrhovatelé jsou členy družstva. Na základě výzvy k úhradě „členského
majetkového podílu“ za byt číslo 31 v budově a za předmětný byt ze dne 7. prosince 2004 navrhovatelé zaplatili družstvu celkovou částku 556.380,- Kč
stanovenou usnesením členské schůze družstva ze dne 24. listopadu 2004 jako
součet dalšího členského vkladu ve výši 519.702,- Kč a dodatečného členského
vkladu ve výši 36.628,- Kč. 5) Dne 20. července 2005 byla mezi družstvem jako pronajímatelem a navrhovateli
jako nájemci uzavřena nájemní smlouva, kterou pronajímatel přenechal nájemcům
předmětný byt k užívání. 6) Dne 1. července 2006 byla mezi družstvem jako pronajímatelem a manželi J. jako nájemci uzavřena nájemní smlouva, kterou pronajímatel přenechal nájemcům
předmětný byt k užívání a která nahradila původní nájemní smlouvu uzavřenou
mezi nájemci a původním vlastníkem domu. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o užívání bytu ze dne 14. února 1990
byla sepsána na základě konkrétního rozhodnutí o přidělení bytu vydaného
orgánem příslušným podle tehdejších předpisů o hospodaření s byty, přičemž
odkázal na ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud
dále uvedl, že dohoda má i ostatní náležitosti požadované ustanovením § 155
odst. 2 obč. zák., přičemž případný nedostatek řádného podpisu „správy domu“
nemůže jít k tíži „uživatele“, který byt po celou dobu užíval, když za celou
dobu takového užívání nebyla mezi stranami dohoda nijak zpochybněna ani
ukončena. S odkazem na ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., který byl do
občanského zákoníku vložen zákonem č. 509/1991 Sb., odvolací soud dovodil, že
manželé J. se dnem 1. ledna 1992 stali nájemci předmětného bytu.
S koupí domu
pak tento nájemní vztah přešel na družstvo. Protože řádnými nájemci předmětného
bytu byli manželé J., nemohlo podle odvolacího soudu družstvo ke stejnému bytu
platně uzavřít nájemní smlouvu s navrhovateli.
Podle názoru odvolacího soudu je pro právní posouzení věci podstatné ustanovení
§ 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k
budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony (zákona o vlastnictví bytů). Družstvo se tímto ustanovením
zákona neřídilo a činilo ve vztahu k navrhovatelům některé úkony (viz nájemní
smlouva z roku 2005), které této právní úpravě neodpovídají, jsou s ní v
rozporu, a tudíž nemohou mít žádné právní účinky. Základní podmínkou pro převod
družstevního bytu do vlastnictví člena - fyzické osoby je skutečnost, že tato
osoba je nájemcem bytu, o jehož převod jde. Navrhovatelé tuto podmínku v
případě předmětného bytu nesplňují, jejich návrhu proto nelze podle odvolacího
soudu vyhovět.
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního
stupně podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost odůvodňují tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud aplikoval na poměry projednávané věci § 23 zákona o vlastnictví
bytů, ačkoli nájemci předmětného bytu (manželé J.) se nikdy nestali členy
družstva, když členství v družstvu výslovně odmítli. Tím se však odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího
soudu ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012, ze dne 31. května 2012,
sp. zn. 29 Cdo 2407/2010, a ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 930/2010,
které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydaná po 1. lednu 2001 - na webových stránkách Nejvyššího soudu. Úkony
družstva směřující k převodu předmětného bytu do společného jmění navrhovatelů
nemohou být - dle dovolatelů - neplatné pro rozpor s § 23 zákona o vlastnictví
bytů, neboť toto ustanovení na projednávanou věc nedopadá. Dovolatelé uzavírají, že odvolací soud se z důvodu nesprávného právního
posouzení již nezabýval jejich argumentací uvedenou v odvolání proti usnesení
soudu prvního stupně, zejména tím, že svůj nárok dovolatelé vyvozují ze stanov
družstva, z jeho právních úkonů a též z legitimního očekávání vycházejícího z
jednání družstva od jeho založení, potažmo z vůle všech jeho členů. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že
návrhu bude vyhověno, popř. aby usnesení odvolacího soudu a soudu prvního
stupně byla dovolacím soudem zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Družstvo ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou podle názoru
družstva v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v
řízení v prvním stupni je podle ustanovení § 201 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon
nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu
pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou
trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolateli shora vytčené
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné. Podle § 23 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů byt v budově ve vlastnictví,
popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen "družstvo"), jehož
nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu
družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví družstva v domech. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006,
uveřejněném pod číslem 8/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 8/2009“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon o vlastnictví bytů
neomezuje smluvní volnost bytového družstva při převodu bytu v budově, kterou
má ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví, jde-li o byt, který nemá
nikdo v nájmu. V rozsudku ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012, k tomu Nejvyšší
soud dodal, že vzhledem k účelu ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví
bytů platí uvedený závěr i v situaci, kdy byt v budově ve (spolu)vlastnictví
bytového družstva má v nájmu osoba, která není členem družstva. Úprava obsažená
v citovaném ustanovení totiž k ochraně takové osoby („nečlena“ družstva)
nesměřuje, a tedy ani tam, kde byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového
družstva má v nájmu určitá osoba, není zákonem o vlastnictví bytů omezena
smluvní volnost bytového družstva při převodu tohoto bytu, jestliže taková
osoba není členem družstva. Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení § 23 zákona o
vlastnictví bytů, aniž se zabýval jednou z nezbytných podmínek jeho užití, tj. tím, zda manželé J., které považoval za nájemce předmětného bytu, jsou členy
družstva. Nejsou-li manželé J. členy družstva, nelze § 23 zákona o vlastnictví
bytů použít a je nutné vyjít z toho, že zákonem o vlastnictví bytů není omezena
smluvní volnost družstva při převodu předmětného bytu. I v takovém případě je
však nutné respektovat předkupní právo nájemců uvedené v § 22 odst. 1 a 2
zákona o vlastnictví bytů. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda manželé J. jsou členy družstva či
nikoliv, a pokud nejsou, zda družstvo splnilo nabídkové povinnosti uvedené v §
22 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů a zda navrhovatelům na základě jimi
uvedených právních skutečností svědčí tvrzený nárok na uzavření smlouvy o
převodu předmětného bytu do jejich vlastnictví, je právní posouzení věci
odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.