ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Ďoubalem,
advokátem se sídlem v Kutné Hoře, náměstí Národního odboje 48, proti žalovaným
1/ L. L. a 2/ H. L., zastoupeným JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v
Praze 9, Jandova 8, o vyklizení bytu a zaplacení smluvní pokuty, vedené u
Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 122/2008, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Co
336/2009-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Původní žalobce Jan Karel (dále jen „původní žalobce“) a žalobkyně se domáhali,
aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit (do patnácti dnů od právní moci
rozsudku) „byt č. 04 o velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v
U.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a zaplatit jim smluvní pokutu ve
výši 100.000,- Kč. Žalobu odůvodnili tvrzením, že dohodou ze dne 30. ledna 2007
na ně žalovaní převedli svá (společná) členská práva a povinnosti v Okresním
stavebním bytovém družstvu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 13, IČ:
00228478 (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), včetně práv
vztahujících se k předmětnému (tehdy družstevnímu) bytu, a že v citované dohodě
se zavázali, že „byt vyklidí … ve lhůtě 60-ti dnů ode dne podpisu této dohody
pod smluvní pokutou 1.000,- Kč za každý den prodlení“; uvedený závazek však do
současné doby nesplnili.
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna
2009, č. j. 5 C 122/2008-72, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku (zároveň
výslovně rozhodl, že nemají nárok na bytovou náhradu) a zaplatit žalobcům
částku 100.000,- Kč (na smluvní pokutě) do tří dnů od právní moci rozsudku;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaní jako převodci
a M. L. (jejich syn) jako nabyvatel uzavřeli dne 25. září 2003 dohodu o převodu
členských práv a povinností v bytovém družstvu (dále jen „První dohoda“).
Následně žalovaní opět jako převodci uzavřeli dne 30. ledna 2007 dohodu o
převodu týchž členských práv a povinností v tomtéž bytovém družstvu (dále jen
„Druhá dohoda“), avšak tentokrát s původním žalobcem a žalobkyní jako
nabyvateli. Na rozdíl od Druhé dohody neobsahovala První dohoda žádné ujednání,
z něhož by vyplývala úplatnost či bezúplatnost zamýšleného převodu členských
práv a povinností, a nebyla v ní určena hodnota (převáděného) družstevního
podílu (a ani cena nebo způsob jejího vypořádání). Druhá dohoda pak obsahovala
rovněž ujednání, v němž se žalovaní zavázali předmětný byt vyklidit ve lhůtě
šedesáti dnů ode dne podpisu této dohody, a to „pod smluvní pokutou 1.000,- Kč
za každý den prodlení“. Tomuto závazku však doposud nedostáli a tedy předmětný
byt do současné doby nevyklidili. Na tomto skutkovém základě především dovodil,
že První dohoda je absolutně neplatná, neboť neobsahuje všechny podstatné
obsahové náležitosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu, mezi něž patří rovněž určení hodnoty družstevního podílu a
stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu. V této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29
Cdo 1402/99. Naproti tomu Druhou dohodu považoval za platnou, a to mimo jiné
proto, že v době jejího uzavření byli žalovaní – v důsledku absolutní
neplatnosti První dohody – stále nositeli práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu a byli tak oprávněni s nimi platně disponovat a
převést je na původního žalobce a žalobkyni. Vycházeje z uvedených právních
názorů uzavřel, že původní žalobce a žalobkyně jsou tudíž „oprávněnými držiteli
bytu“, načež žalobě na jeho vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“) – vyhověl.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní včasné odvolání.
V průběhu odvolacího řízení původní žalobce a žalobkyně podáním ze dne 10.
prosince 2009 (viz č. l. 93 a 94 spisu) především navrhli, aby byl soudem
schválen smír mimo jiné v otázce vyklizení bytu v tom znění, že byt jsou
povinni vyklidit a vyklizený žalobcům předat do dvou měsíců od uzavření smíru
„žalovaní a všechny osoby, které byt užívají, jmenovitě synové M. a L. L.“; pro
případ, že smír nebude uzavřen (schválen), změnili žalobu (v žalobním návrhu /
petitu/ týkajícím se vyklizení bytu) tak, že se napříště domáhali, aby
předmětný byt byli povinni vyklidit a vyklizený jim předat do dvou měsíců od
právní moci rozsudku „žalovaní a všechny osoby, které byt užívají“. Žalobu
změnili i ohledně smluvní pokuty tak, aby jim ji žalovaní zaplatili (do
patnácti dnů od právní moci rozsudku) za období od 1. dubna 2007 do právní moci
rozsudku v pevně stanovené výši 150.000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením vyhlášeným u
odvolacího jednání dne 23. února 2011 připustil uvedenou změnu žaloby a poté
rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 25 Co 336/2009-147, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaným a všem osobám, které byt užívají, uložil
povinnost předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok
I.); jinak ho – v důsledku (částečného) zpětvzetí (změněné) žaloby – zrušil v
poměru mezi původním žalobcem a žalovanými ve všech výrocích a v poměru mezi
žalobkyní a žalovanými ve výroku týkajícím se smluvní pokuty, přičemž v tomto
rozsahu řízení o změněné žalobě zastavil (výrok II.). Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů v poměru mezi původním
žalobcem a žalovanými (výrok III.) a v poměru mezi žalobkyní a žalovanými
(výrok IV.).
Odvolací soud doplnil dokazování v odvolacím řízení přečtením nájemní smlouvy z
2. dubna 2007, smlouvy o převodu bytové jednotky z 28. února 2008, notářského
zápisu z 28. prosince 2010, sp. zn. NZ 497/2010, a výpisů z katastru
nemovitostí týkajících se předmětného bytu ze 17. dubna 2008 a z 22. února
2011. Z uvedených listinných důkazů zjistil následující skutečnosti. Bytové
družstvo jako pronajímatel a původní žalobce jako nájemce uzavřeli dne 2. dubna
2007 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. V citované nájemní
smlouvě bylo rovněž uvedeno, že spolu s původním žalobcem bude předmětný byt
užívat též jeho manželka, tj. žalobkyně. Smlouvou o převodu bytové jednotky ze
dne 28. února 2008 (dále jen „Smlouva o převodu bytové jednotky“) pak bytové
družstvo jako převodce převedlo původnímu žalobci a žalobkyni jako nabyvatelům
do jejich společného jmění manželů předmětný byt (bytovou jednotku ve smyslu
zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Právní účinky vkladu vlastnického
práva k bytu do katastru nemovitostí ve prospěch původního žalobce a žalobkyně
nastaly k 18. březnu 2008. Poté původní žalobce a žalobkyně uzavřeli dne 28.
prosince 2010 formou notářského zápisu smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu
společného jmění manželů (dále jen „Smlouva o zúžení SJM“), jíž vyloučili z
jejich společného jmění mimo jiné předmětný byt s tím, že jeho výlučnou
vlastnicí se stane žalobkyně, která je nyní evidována v katastru nemovitostí
jako jediná jeho vlastnice. Ze shodných tvrzení účastníků a původního žalobce
dále zjistil, že mezi sebou neuzavřeli žádnou smlouvu o nájmu předmětného bytu.
Vycházeje z uvedených skutkových zjištění především dovodil, že na základě
Smlouvy o převodu bytové jednotky se původní žalobce a žalobkyně stali
vlastníky předmětného bytu, přičemž v důsledku Smlouvy o zúžení SJM je nyní
jeho výlučnou vlastnicí žalobkyně; podle odvolacího soudu uvedené platí bez
ohledu na to, zda původní žalobce a žalobkyně byli společnými členy bytového
družstva „s právem nájmu k předmětnému bytu“, neboť „i kdyby … v době před
uzavřením Smlouvy o převodu bytové jednotky … nebyli členy … bytového družstva
s právem nájmu k předmětnému bytu, nečinila by taková okolnost smlouvu o
převodu bytové jednotky do jejich vlastnictví neplatnou“. Uzavřel, že za tohoto
stavu se žalobkyně opodstatněně domáhá ochrany svého vlastnického práva k bytu
proti žalovaným, kteří do něj neoprávněně zasahují tím, že ho užívají, aniž by
je k tomu opravňovala jakákoli nájemní smlouva sjednaná – po převodu
vlastnického práva – s žalobkyní a popř. též s původním žalobcem (do zúžení
jejich společného jmění manželů). Proto „změněné“ žalobě na vyklizení bytu
vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnili
správnost právního názoru, že na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové
jednotky se původní žalobce a žalobkyně (nyní – po zúžení SJM – pouze
žalobkyně) stali vlastníky předmětného bytu bez ohledu na to, zda byli
společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného bytu. V
této souvislosti především namítli, že Druhou dohodu nebyli oprávněni uzavřít
už proto, že jim v té době nesvědčila žádná práva a povinnosti plynoucí z
členství v bytovém družstvu, jestliže je již před tím, v daném případě dne 25.
září 2003 První dohodou, převedli na svého syna M. L. Vyjádřili přesvědčení, že
je-li dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu, tj. Druhá dohoda, od počátku neplatná, pak se původní žalobce a
žalobkyně nemohli na jejím základě stát členy bytového družstva a v důsledku
toho je od počátku neplatná též Smlouva o převodu bytové jednotky vycházející z
předpokladu, že v době jejího uzavření členy bytového družstva byli. Za této
situace vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem otázku aktivní věcné
legitimace žalobkyně; vůbec se totiž nezabýval namítanou neplatností Druhé
dohody a v tomto směru ani nezjišťoval „okolnosti rozhodné pro řádné posouzení
věci“. V této souvislosti namítli, že odvolací soud opomenul rozhodnou
skutečnost v podobě První dohody, „jejíž existence byla provedenými důkazy
prokázána“ a jíž byla vyvrácena „pravdivost skutečnosti“, že žalobkyně je
výlučnou vlastnicí předmětného bytu. Odvolacímu soudu dále vytkli, že označil
za účastníky řízení také „všechny osoby, které byt užívají“ a „uložil tak
napadeným rozsudkem povinnosti blíže nespecifikovanému okruhu účastníků řízení
odlišných od žalovaných“. Měli rovněž za to, že odvolací soud ve výroku I.
napadeného rozsudku nedostatečně specifikoval předmětný byt jako „byt č. 04 o
velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v U.“. Podle jejich
mínění jde – vzhledem k „dikci zákona … o vlastnictví bytů” i k předloženým
důkazům výpisy z katastru nemovitostí – o neurčité (nekonkrétní) vymezení
předmětného bytu (bytové jednotky) ve výrokové části napadeného rozsudku, jež
způsobuje jeho nevykonatelnost. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 30. března 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti
výroku I. napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost
dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity
(nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O
nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve
věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro
závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to,
jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění
rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím
hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního
stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně)
než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní
posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn.
2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.
listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků
řízení (žalobkyně a žalovaných) jinak než soud prvního stupně. I když ve výroku
I. napadeného rozhodnutí uložil povinnost k vyklizení bytu nejen žalovaným, ale
i všem osobám, které byt užívají, a na místo patnáctidenní lhůty k vyklizení
stanovil lhůtu dvou měsíců, ve skutečnosti vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně (jeho rozhodnutí ve věci samé) v poměru mezi žalobkyní a žalovanými
potvrdil; je přitom nerozhodné (viz výklad shora), že výrok svého rozsudku
formuloval tak, jakoby rozsudek soudu prvního stupně měnil. Z tohoto důvodu
nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Protože napadený rozsudek je ve skutečnosti rozsudkem potvrzujícím, nemůže být
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále
použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím však dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o.s.ř., který dovolatelé rovněž uplatnili. Prostřednictvím
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pak
zpochybnili správnost (předběžného) právního názoru, že na základě (platné)
Smlouvy o převodu bytové jednotky se původní žalobce a žalobkyně stali
vlastníky předmětného bytu bez ohledu na to, zda v době jejího uzavření byli
společnými členy bytového družstva „s právem nájmu k předmětnému bytu“.
Dovolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k právním závěrům odvolacího soudu a
s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám lze napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda na
základě (platné) Smlouvy o převodu bytové jednotky (a posléze uzavřené Smlouvy
o zúžení SJM) je žalobkyně vlastnicí bytové jednotky, jak uzavřel odvolací
soud, či zda jí nemůže být proto, že je vždy absolutně (tj. od počátku)
neplatná smlouva o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva, byl-li byt
převeden osobě, která v době uzavření takové smlouvy nebyla členem bytového
družstva a nájemcem dotčeného bytu, jak míní dovolatelé. Uvedená otázka totiž
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jednoznačně) vyřešena. Je-li
podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné,
stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené
vady dovolatelé v dovolání uplatnili (výtkami týkajícími se formulace výroku I.
napadeného rozsudku). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném
ke dni uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky (dále jen „zákon č. 72/1994
Sb.“), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového
družstva (dále jen "družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba – člen
družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro
byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.
Účelem citovaného ustanovení je poskytnout zvýšenou ochranu členu družstva,
který byt na základě svého členství a uzavřené nájemní smlouvy užívá a jehož
členská práva a povinnosti, vztahující se k tomuto bytu, představují majetkovou
hodnotu, na jejíž cenu má převod bytové jednotky výrazný vliv (srov. důvodovou
zprávu k návrhu zákona o vlastnictví bytů, projednávaného v Poslanecké Sněmovně
Parlamentu České republiky v jejím prvním volebním období 1992 - 1996 jako
sněmovní tisk číslo 599, a dále např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněného pod
č. 62/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že smyslem ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.
je omezit smluvní volnost bytového družstva při převodu bytů v budově, která je
v jeho vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví, jež poskytlo do nájmu svým
členům – fyzickým osobám. Takové byty lze převést jen jejich nájemcům – členům
družstva. Smlouva o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva, která uvedené
dispoziční omezení nerespektuje, odporuje zákonu (účelu ustanovení § 23 odst. 1
zákona č. 72/1994 Sb.) a jako takovou ji stíhá sankce absolutní neplatnosti
(srov. § 39 obč. zák.). Naproti tomu zákon č. 72/1994 Sb. neomezuje smluvní
volnost bytového družstva při převodu bytu v budově, kterou má ve vlastnictví,
popřípadě ve spoluvlastnictví, jde-li o byt, který nemá nikdo v nájmu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo
619/2006, uveřejněný pod č. 8/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu lze jen dodat, že vzhledem k účelu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb. platí uvedený závěr i v situaci, kdy byt v budově ve
(spolu)vlastnictví bytového družstva, má v nájmu osoba, která není členem
družstva. Úprava obsažená v citovaném ustanovení totiž k ochraně takové osoby
(„nečlena“ družstva) nesměřuje a tedy ani tam, kde byt v domě ve
(spolu)vlastnictví bytového družstva, má v nájmu určitá osoba, není zákonem č.
72/1994 Sb. omezena smluvní volnost bytového družstva při převodu tohoto bytu,
jestliže taková osoba není členem družstva.
Z řečeného vyplývá, že okolnost, že byt v domě ve (spolu)vlastnictví bytového
družstva byl převeden osobě, která nebyla členem družstva a nájemcem tohoto
bytu, může činit smlouvu o převodu bytu z vlastnictví družstva absolutně
neplatnou (§ 39 obč. zák.), avšak nikoli sama o sobě, nýbrž pouze za současného
naplnění předpokladu, že v době uzavření zmíněné smlouvy měla dotčený byt v
nájmu jiná osoba, jež zároveň byla členem bytového družstva. Důvodem absolutní
neplatnosti smlouvy o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva tu tak je ve
skutečnosti okolnost, že byt byl převeden osobě odlišné od jeho stávajícího
nájemce – člena družstva. V této souvislosti přitom nelze ztratit ze zřetele,
že k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední
povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako
např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může
zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010, a ze dne 24.
ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, a dále např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného
pod č. 71/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V uvedených souvislostech však nelze ani opomenout, že podle ustálené soudní
praxe (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo
271/2010, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 2 z roku 2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) je ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu (v daném případě Druhé dohody, která
předcházela uzavření Smlouvy o převodu bytové jednotky) nezbytná řádná
identifikace účastníků smlouvy a bytového družstva, k němuž se členská práva a
povinnosti vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a
v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího
vypořádání. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že smlouva o převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu naopak nemusí
obsahovat určení hodnoty „družstevního podílu“.
Podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění neobsahovala První dohoda žádné
ujednání, z něhož by vyplývala úplatnost či bezúplatnost zamýšleného převodu
členských práv a povinností; v důsledku toho neobsahovala ani ujednání týkající
se stanovení ceny za převod nebo způsobu jejího vypořádání. Z toho pak rovněž
vyplývá, že předložením První dohody bytovému družstvu nemohlo dovolatelům
zaniknout členství v družstvu a nájem předmětného bytu a že za tohoto stavu se
nemohl jejich syn M. L. stát členem družstva a nájemcem bytu; nelze se tudíž
ztotožnit s názorem dovolatelů obsaženým v jejich podáních z 12. května 2008 a
z 20. září 2008 na č. l. 7 až 10 a 34 a 35 spisu. Dovolatelům jako členům
bytového družstva a nájemcům předmětného bytu pak nic nebránilo v tom, aby s
původním žalobcem a žalobkyní uzavřeli Druhou dohodu (obsahující všechny výše
uvedené náležitosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu), na jejímž základě (jejím předložením bytovému družstvu) se
stali členy družstva a po uzavření nájemní smlouvy ze dne 2. dubna 2007 s
původním žalobcem rovněž nájemci předmětného bytu. Za této situace odvolací
soud nepochybil, pokud dovodil, že původní žalobce a žalobkyně se stali
vlastníky předmětného bytu na základě (platné) Smlouvy o převodu bytové
jednotky; uvedenou smlouvu totiž bytové družstvo uzavřelo v souladu s
ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s původním žalobcem a žalobkyní
jako nájemci předmětného bytu a členy družstva. Je přitom nerozhodné, že v této
souvislosti odvolací soud nesprávně dovozoval, že se tak stalo i tehdy, „kdyby
… v době před uzavřením Smlouvy o převodu bytové jednotky … nebyli členy …
bytového družstva s právem nájmu k předmětnému bytu …“. Lze uzavřít, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. pak lze uvést následující.
Předně dovolací soud nesdílí názor dovolatelů, že odvolací soud ve výroku I.
napadeného rozsudku nedostatečně specifikoval předmětný byt jako „byt č. 04 o
velikosti 3+1 v druhém podlaží domu čp. 199 v J. ulici v U.“. Podle přesvědčení
dovolacího soudu je zmíněnými údaji předmětný byt označen naprosto dostatečně,
tj. nezaměnitelným způsobem umožňujícím v případě podání návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) jeho nucené vyklizení. Okolnost, že co do
podrobnosti údajů, jimiž je byt identifikován, neodpovídá jeho označení „dikci
zákona … o vlastnictví bytů” a údajům obsaženým ve výpisech z katastru
nemovitostí, je z procesního hlediska bezvýznamná. V tomto ohledu tedy
formulace výroku I. napadeného rozsudku nevykazuje žádné vady, natož vady,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.).
Dovolatelům nelze přitakat ani v názoru, že odvolací soud zatížil řízení vadou
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť do potvrzujícího výroku I.
napadeného rozsudku převzal změněný žalobní návrh („petit”), jímž se žalobkyně
domáhala, aby vedle žalovaných byla vyklizovací povinnost uložena i „všem
osobám, které byt užívají“. Především totiž nelze přehlédnout, že uvedené vady
řízení (s tvrzením, že rozsudek v tomto znění je nevykonatelný) se nepatřičně
dovolávají žalovaní (kteří se podáním na č. l. 176 – 178 – v rozporu s
předešlým názorem – domáhali odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku), jímž
by mohla být nevykonatelnost rozsudku ku prospěchu. Kromě toho není žádných
pochyb o tom, že vyklizovací povinnost byla uložena žalovaným (dovolatelům) a v
tomto konkrétním případě nelze usuzovat na nevykonatelnost rozsudku jen proto,
že odvolací soud nepatřičně (jaksi navíc) převzal do výroku svého nalézacího
rozsudku změněný žalobní petit se souslovím užitým v ustanovení § 341 odst. 1
písm. b/ o.s.ř., které se týká výkonu rozhodnutí, a povinnost k vyklizení bytu
tudíž nesprávně uložil i „všem osobám, které byt užívají“, tedy osobám, jež ve
výroku rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil
povšechně a zcela nedostatečně (jako „všechny osoby, které byt užívají”) a
které nebyly ani účastníky řízení. Byť takto formulovaná část výroku nemá v
nalézacím řízení místa, je v rozporu s platným procesním právem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod
č. 14 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) a je tak vadou
řízení, nejde – z důvodů výše uvedených – o takovou vadu řízení, která by v
tomto konkrétním případě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ani v tomto směru tudíž nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze učinit závěr, že dovolatelům se prostřednictvím
užitých dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu