29 Cdo 110/2017-244
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce PSJ, a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 01,
identifikační číslo osoby 25337220, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, PSČ 150 00, proti
žalovanému T. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbanem,
advokátem, se sídlem v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o náhradu jiné
újmy vzniklé podáním zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 72/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 3 Cmo
260/2015-219, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 3 Cmo
260/2015-219, se s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé
ohledně omluvy a ohledně částky 150 000 Kč, zrušuje a věc se ve zrušeném
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 24. října 2013 se žalobce (PSJ, a. s.) domáhal po žalovaném (T. N. jako statutárnímu orgánu A.) náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným
(šikanózním) insolvenčním návrhem podaným společností A., a to ve formě omluvy
(uveřejněné v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny) a dále v penězích
(ve výši 20 000 000 Kč). Rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 21 Cm 72/2013-168, Městský soud v Praze:
1/ Uložil žalovanému uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny
za společnost A. (ve výroku specifikovanou) omluvu žalobci (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci 200 000 Kč (bod II. výroku). 3/ Zamítl žalobu co do dalších 19 800 000 Kč (bod III. výroku). 4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka PSJ, a. s. bylo zahájeno insolvenčním
návrhem věřitele A. podaným 14. května 2012. 2/ Usnesením ze dne 9. srpna 2012, č. j. 40 INS XY, Krajský soud v Brně (dále
jen „insolvenční soud“) vydal na návrh dlužníka ze dne 6. srpna 2012 předběžné
opatření, kterým se ruší veškeré účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. K odvolání věřitele Vrchní soud
v Olomouci usnesením ze dne 13. listopadu 2012 potvrdil usnesení insolvenčního
soudu. 3/ Usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 40 INS XY, insolvenční soud odmítl
insolvenční návrh věřitele A. pro zjevnou bezdůvodnost. Usnesení nabylo právní
moci dne 15. května 2013. 4/ Žalovaný je (od října 2010) členem představenstva A. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v souvislosti s podaným insolvenčním
návrhem“ žalobci vznikla újma, za níž odpovídá žalovaný, který (jako jediný
člen představenstva A.) podal insolvenční návrh. Podle soudu prvního stupně je
dobrou pověst žalobce způsobilá poškodit již „informace o zahájeném
insolvenčním řízení, z níž lze dovodit nesolventnost žalobce a jeho neschopnost
dostát svým závazkům“. Dále uvedl, že žalobce „byl v očích svých zákazníků,
kteří měli zájem o byty v jeho bytovém domě, poškozen na svém renomé,
pochybnosti o něm měly banky, podaný insolvenční návrh mu komplikoval účast ve
výběrových řízeních“ a způsobil „zásah do pracovní pohody“ jeho zaměstnanců. S
přihlédnutím k době (jednoho roku), po kterou byly údaje o insolvenčním řízení
veřejně přístupné, soud prvního stupně dovodil, že újmu žalobce je třeba
reparovat nejen omluvou v deníku Hospodářské noviny, ale i v penězích. Při úvahách o výši finančního zadostiučinění zohlednil soud prvního stupně
(kromě reparace omluvou) také skutečnost, že žalovaný významně ovlivnil délku
insolvenčního řízení, když rozhodnutí insolvenčního soudu napadal opravnými
prostředky a „lpěl na podaném insolvenčním návrhu přesto, že mu přinejmenším z
vydaného předběžného opatření muselo být již zřejmé, že jeho návrh nebude moci
být úspěšný“.
Současně přihlédl k tomu, že v insolvenčním rejstříku bylo již v
září 2012 zveřejněno usnesení o vydání předběžného opatření, které obsahovalo
informace o solventnosti žalobce, což důsledky vzniklé újmy snižovalo a
usnadňovalo jednání žalobce se smluvními partnery. Za odpovídající finanční
náhradu považoval soud prvního stupně částku 200 000 Kč s tím, že žalovaný
„podniká jako zvukař“, za omluvu „vydá“ minimálně 100 000 Kč a stejnou částku
zaplatí na náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června
2016, č. j. 3 Cmo 260/2015-219:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku s tím, že z textu
omluvy se vypouští slovo „jednatelem“. 2/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku, jíž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci 150 000 Kč. 3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku, jíž bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci dalších 50 000 Kč, tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl. 4/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku (co do zamítnutí
žaloby ohledně dalších 19 800 000 Kč) [první výrok]. 5/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce
§ 147 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podáním
insolvenčního návrhu věřitelem A. vznikla žalobci újma, k jejímuž vyrovnání je
žalovaný (jako ručitel ve smyslu § 147 odst. 3 insolvenčního zákona) povinen
žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě omluvy i zaplacení peněžité částky. Odvolací soud zdůraznil, že účelem zadostiučinění je vyrovnání nemajetkové
újmy, avšak nelze odhlédnout od toho, že přiměřené zadostiučinění v penězích
nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry
dotčeného může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze
předpokládat, že nepeněžitá satisfakce (omluva) tuto ztrátu vyrovná. K tomu
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. 32 Cdo
4661/2007, který je (stejně jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu) veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho hodnocení konkrétních okolností
věci. Při stanovení výše zadostiučinění v penězích (150 000 Kč) vyjádřil názor,
že rozsah zásahu a újmy je nižší (než dovodil soud prvního stupně) s ohledem na
význam přiznané omluvy a skutečnost, že „v krátké době bylo podáno různými
subjekty několik insolvenčních návrhů proti žalobci (i když žádnému nebylo
vyhověno)“ a že insolvenční návrh „společnosti A. byl asi čtvrtým v pořadí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to otázky, jaká konkrétní hlediska mají být zohledněna při
posuzování nároku dlužníka proti neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli, pokud
se dlužník domáhá náhrady jiné újmy podle § 147 odst. 1 insolvenčního zákona. Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na
němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně posoudily, jaký
vliv má podaný insolvenční návrh na pověst právnické osoby. Tvrdí-li
insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu, že dlužník vůči většímu počtu
věřitelů neplní své splatné peněžité závazky po dobu delší než tři měsíce, pak
tím zpochybňuje samotnou schopnost dlužníka plnit své smluvní i jiné
povinnosti. Podání insolvenčního návrhu nelze považovat za běžnou formu
pomluvy. Podle dovolatele jde o zvláštní druh útoku na dobrou pověst dlužníka -
právnické osoby, kdy negativní informace obsažené v insolvenčním návrhu jsou
během několika hodin k dispozici velkému okruhu subjektů včetně bankovních
institucí a kdy výsledkem insolvenčního řízení má být de facto likvidace
dlužníka. Vedení nedůvodného insolvenčního řízení má pro dlužníka zcela
zásadní význam. Přiznané zadostiučinění ve výši 150 000 Kč neodpovídá zásahu
způsobenému neoprávněným a šikanózním insolvenčním návrhem do právní sféry
žalobce, který je (jak bylo prokázáno) významnou stavební společností v České
republice i zahraničí. V tomto směru dovolatel poukazuje na ustanovení § 178 a
§ 179 insolvenčního zákona, která stanoví sankce pro věřitele, jenž přihlásil
pohledávku v neoprávněné výši. Žalovaný ve vyjádření souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a
navrhuje dovolání „nevyhovět“. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti té části výroku
napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v
bodu II. výroku tak, že žalobu co do částky 50 000 Kč zamítl a dále proti části
výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku. Nejvyšší soud se proto zbývající částí výroku napadeného rozhodnutí,
jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku „v
rozsahu zaplacení 150 000 Kč“, nezabýval. Ostatně, dovolání žalobce proti této
části výroku napadeného rozhodnutí by nebylo subjektivně přípustné (srov. např.
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo
3508/2013, uveřejněného pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení
přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem
předestřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se
proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán
dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V rozsudku ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, Nejvyšší soud
řešil otázku, k jakým okolnostem je třeba přihlížet při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění v penězích za imateriální újmu na dobré pověsti
právnické osoby - podnikatele, způsobenou insolvenčním návrhem, který byl
odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele (§ 147 odst. 1 insolvenčního zákona).
V tomto rozhodnutí vysvětlil, že právnická osoba, proti které směřoval
insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na
přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré
pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§ 147 odst.
1 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích
soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou
podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas
a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené
imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda
v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné
újmy) i škoda na majetku.
Přitom šlo o typově shodnou věc (žalobce PSJ, a. s. proti žalovanému Mgr. Pavlu
Čvančarovi, správci konkursní podstaty úpadce TERRIMA s. r. o. o zaplacení
nemajetkové újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem).
Závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, na nějž Nejvyšší soud v
podrobnostech odkazuje, se v dané věci promítají tak, že odvolací soud
nesprávně posoudil kritéria rozhodná pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou dovolateli podáním insolvenčního
návrhu. Předně odvolací soud nezohlednil vyšší rozsah způsobené újmy v důsledku
medializace zahájeného insolvenčního řízení. V této souvislosti nedostatečně
přihlédl k tomu, že již samotné uveřejnění informace o podaném insolvenčním
návrhu, který insolvenční soud odmítl pro zjevnou bezdůvodnost (§ 128a odst. 1
a 2 insolvenčního zákona), je způsobilé závažně zpochybnit dobrou pověst
podnikatele.
Stejně tak odvolací soud patřičně neposoudil význam postavení dovolatele
společnosti podnikající ve stavebnictví) na trhu pro rozsah (závažnost) jemu
způsobené imateriální újmy.
Jelikož při posuzování rozsahu (intenzity) způsobené újmy je významná též délka
doby, po kterou by byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným
insolvenčním návrhem) zpochybňována, odvolací soud vzal správně v úvahu delší
dobu, která uplynula mezi zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení
(a uveřejněním této informace v médiích) a zveřejněním usnesení o odmítnutí
insolvenčního návrhu. Na jedné straně odvolací soud dospěl k závěru, že
„důsledky vzniklé újmy jistě snižovala skutečnost, že obsahem insolvenčního
rejstříku již od září 2012 byla informace obsažená v usnesení o vydání
předběžného opatření, že žalobce je solventní“. Přitom odvolací soud nevzal v
potaz postoj žalovaného, který setrval na podaném insolvenčním návrhu a
rozhodnutí insolvenčního soudu (usnesení ze dne 18. května 2012 o odmítnutí
insolvenčního návrhu pro vady, usnesení ze dne 9. srpna 2012 o předběžném
opatření) napadal odvoláními, přestože dovolatel již v podání ze dne 16. května
2012 (vyjádření k insolvenčnímu návrhu a návrh na vydání předběžného opatření,
dokument A-4) oponoval insolvenčnímu návrhu (kromě jiného) tím, že výše
věřitelem tvrzených závazků dovolatele činí cca 1 100 000 Kč a dovolatel
disponuje prostředky v řádech sta miliónů korun českých.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že výši přiměřeného zadostiučinění za
imateriální újmu lze hodnotit taktéž z pohledu insolvenčních řízení vedených
proti dovolateli v době předcházející podání neoprávněného insolvenčního
návrhu. Hodnocení tohoto hlediska v dané věci však není úplné. Odvolací soud
vybudoval své závěry na základě shodných tvrzení účastníků, že „v krátké době
bylo podáno různými subjekty několik insolvenčních návrhů proti žalobci,
všechny byly odmítnuty či zamítnuty, návrh společnosti A. byl asi čtvrtým v
pořadí“. Pouhé tyto skutečnosti Nejvyšší soud nepokládá za způsobilý podklad
pro úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, neboť nevypovídají ničeho o
osobách navrhujících věřitelů ani důvodech rozhodnutí insolvenčního soudu o
insolvenčních návrzích.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o nákladech
řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu