32 Cdo 4661/2007

32 Cdo 4661/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr.Ing. Jana Huška v právní

věci žalobce B. B., n.p., , zastoupeného JUDr. K. Č. jr., Ph.D., advokátem,

proti žalované B. m. p., a.s., , zastoupené JUDr. R. Š., advokátem, o ochraně

práv z ochranných známek a práv z nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v

Českých Budějovicích pod sp. zn.. 13 Cm 1053/2001, k dovolání žalované proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007 č.j. 3 Cmo 48/2007-719,

I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuji proti části výroku v prvním

odstavci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007 č. j. 3 Cmo

48/2007-19, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobci 250 000 Kč, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 25.079,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

JUDr. K.Č. jr., Ph.D, advokáta.

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal ochrany proti neoprávněnému zásahu

žalované do svých práv z ochranných známek a ochrany v hospodářské soutěži

podanou žalobou, v níž požadoval, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se

distribuce a prodeje jí vyráběného piva pod značkou „B. B.“, a to na hlavní

(břišní) etiketě a na krčkové etiketě, dále povinnost zdržet se distribuce a

prodeje jí vyráběného piva pod značkou „B. B.“ na zadní etiketě, na víčku nebo

jinde na pivních lahvích, dále povinnost zdržet se distribuce a užívání

reklamních a marketingových předmětů se značkou „B. B.“, a to pivních tácků,

účtenek, ubrusů, sklenic, vývěsních štítů, světelných tabulí, slunečníků,

markýz a přepravek, dále povinnost zničit všechny výrobky se značkou „B. B.“,

zejména etikety a jiné materiály, které jsou v jejím vlastnictví, a to pivní

tácky, účtenky, ubrusy, sklenice, vývěsní štíty, světelné tabule, slunečníky,

markýzy a přepravky, dále povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění 1

mil. Kč.

Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila porušení práv žalobce k proslulým

ochranným známkám - slovní č. 154251 „B.“ s prioritou od 31.3.1960 a slovní

grafické č. 159506 „B. .B“ s prioritou od 7.1.1970, porušení práv žalobce z

dalších ochranných známek uvedených v žalobě, podle zákona o ochranných

známkách, a dále jednání nekalé soutěže podle § 46 a 47 obchodního zákoníku

(dále jen obch. zák.). Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, v

pořadí již druhým, ze dne 26. října 2006 č.j. 13 Cm 1053/2001-696 u l o ž i l

žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč (výrok I.), z a m í t l

žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci přiměřené

zadostiučinění 900.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok

III.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze

dne 4. června 2007 č.j. 3 Cmo 48/2007-719 z m ě n i l rozsudek soudu

prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci

dalších 250.000,- Kč, jinak výrok II. v rozsahu povinnosti zaplatit 650. 000,-

Kč p o t v r d i l, a rozhodl o nákladech řízení.

Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí

učiněna veškerá skutková zjištění v potřebném rozsahu, žádný z účastníků ani

doplnění dokazování v odvolacím řízení nenavrhoval. Odvolací soud proto

zjištění soudu prvního stupně, na něž ve svém rozsudku pro stručnost odkazuje,

pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel, rovněž převzal jejich

hodnocení a zčásti se ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně z

nich učinil, o důsledcích jednání nekalé soutěže žalované.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se po

právu (podle § 15 odst. 3 tehdy platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných

známkách – dále jen zák. o ochr. zn.) domáhá ochrany svého výlučného práva

užívat ochranné známky ve spojení s výrobky, pro něž jsou zapsány, proti

jednání žalované a že projev nekalé soutěže lze spatřovat v užití označení „.B

B“ jako značky (názvu) piva žalovanou distribuovaného v rozhodném období let

2001 - 2002 a dále užívaného stejným způsobem na reklamních panelech,

propagačních a dalších předmětech ve smylu § 44 odst. 1 a § 47 obch. zák.

Odvolací soud vedle toho však považoval jednání žalované za klamavé označení

zboží podle § 46 odst. 1 obch. zák. a parazitování na pověsti podle § 48 obch.

zák. Pokud žalobce dlouhodobě užívá k označení svého piva název „B. B.“ s

doplněním o označení „B.“ (podle slovní ochranné známky), pak žalovaným přijatý

název piva „B. B.“ (jako dominantní prvek hlavní etikety na pivní lahvi či jako

jediné označení v reklamních a dalších předmětech), podle názoru odvolacího

soudu zcela jednoznačně navozuje mylnou domněnku, že jde o pivo žalobce a

reklamní předměty, jímž je takto propagována nově zaváděná značka jeho piva.

Žalovaná tak pro sebe, pro odbyt svého výrobku totožného druhu a s určením pro

shodný okruh spotřebitelů (jako je dodáván konkurenční výrobek žalobce) užila

označení žalobcem dlouhodobě prosazované a spotřebiteli i spojované s podnikem

žalobce; ve svůj prospěch tak využila pověst svého konkurenta a jeho produkce.

Újma na goodwillu žalobce a jeho produkce, jenž je mj. determinován i šíří

zákaznické veřejnosti upřednostňující v konkurenčním boji žalobce a jeho

výrobky, je tak podle názoru odvolacího soudu podstatně rozsáhlejší, než s ní

uvažoval (pro jednání podle generální klauzule a vyvolání nebezpečí záměny)

soud prvního stupně.

Dále odvolací soud považoval za oprávněnou námitku odvolatele, že soud prvního

stupně zcela pominul známkoprávní rozměr újmy žalobce. Poukázal na vymezení

povahy práv z ochranné známky a práv k označení původu a na speciální zákonnou

úpravu (§ 16 odst. 1 zák. o ochr. zn.), podle níž platí, že vlastník ochranné

známky (zde např. slovní ochranné známky „B.“) je povinen strpět užívání údajů

o původu výrobků (zde „B. B.“), a to přesto, že tyto údaje jsou shodné či

zaměnitelné s ochrannou známkou, popř. tvoří její součást, avšak jen za

předpokladu, že tyto údaje jsou používány v souladu s obchodními zvyklostmi a

dobrými mravy soutěže. Podle názoru odvolacího soudu je jednoznačné (viz též

tímto soudem vydané rozhodnutí o předběžném opatření ze dne 29.3.2002 č.j. 3

Cmo 21/2002-130), že uvedením údaje, jež je zapsaným označením původu výrobku,

na etiketě piva a dalších předmětech jako názvu či značky piva, jednala

žalovaná v rozporu s dobrými mravy soutěže, obchodními zvyklostmi a své právo v

konkurenčním boji zneužila. Stav, kdy byly vedle sebe na trhu výrobky žalobce,

jenž používá při jejich označování na etiketě znění své ochranné známky, a

žalované, která jako název výrobku (jeho značku), a proto jako dominantní prvek

na etiketě, užívala zapsané označení původu, byl stavem závadným, jenž mohl

vést k matení spotřebitelské veřejnosti o výrobci i povaze výrobku. Z vymezení

obou průmyslových práv plyne, že označení původu výrobku slouží jako informace

spotřebitelům o tom, z jakého zeměpisného místa výrobek pochází, neslouží tedy

jako u ochranných známek k rozlišení výrobců. Není tedy na místě, aby označení

původu bylo užíváno jako název výrobku, neboť by došlo k popření zákonného

smyslu vlastní úpravy označení původu jako údaje o oblasti, z níž výrobek

pochází.

Jednání žalované, která užila označení původu jako název svého výrobku, nelze

podřadit pod přípustné jednání dle § 16 odst. 1 zák. o ochr. zn., které by

žalobce jako vlastník ochranných známek byl povinen strpět. Žalovaná zasáhla

užitím označení „B. B.“ do práv žalobce z ochranných známek, jež ve svém znění

mají slovo „B.“ (zejména jde o zásah do slovní ochranné známky č. 154251 „B.“ a

slovní grafické známky č. 159506 „B. B.“), tedy známek prohlášených podle

předchozí právní úpravy za známky proslulé s účinností od 23.9.1991, z čehož

plyne i význam a také vlastní hodnota těchto ochranných známek. Odvolací soud

proto nehmotnou újmu žalobce, spočívající v rozmělňování a tedy ve snižování

rozlišovací způsobilosti a dobrého jména obou ochranných známek, ve snížení

jejich významu a tedy i hodnoty pro goodwill podniku žalobce, považoval za

ještě podstatnější, než z jednání nekalé soutěže, jež však se zásahem do

ochranných známek bezprostředně souvisí.

Odvolací soud dospěl k závěru, že nehmotná újma žalobce je v důsledku zásahu do

práv k ochranným známkám a v důsledku jednání nekalé soutěže žalované

několikanásobně vyšší, než s ní uvažoval soud prvního stupně, přestože i

odvolací soud bral v úvahu relativně krátké časové období protiprávního stavu,

omezený územní dopad i menší množství výrobků, jehož se věc týká i další

hlediska, která soud prvního stupně v rozhodnutí uváděl v souvislosti s funkcí

zadostiučinění. Při zohlednění konkrétních okolností této věci, jak plynou ze

zjištění soudu prvního stupně (v jeho rozsudku podrobně rozvedených),

závažnosti zásahu (především do označení chráněných proslulými ochrannými

známkami žalobce) a jeho intenzity (jež se odvíjí vedle množství samotných

výrobků žalované s kolidujícím označením i s jeho užitím na reklamních

panelech, štítech a předmětech, jež ovlivní rovněž široce povědomí veřejnosti),

dopadu závadného jednání jako celku na veřejnost, obchodní partnery, nutnou

vědomost žalované o závadnosti jednání, jež bylo ukončeno také nikoli

dobrovolně, ale na základě vydaného předběžného opatření soudu, i s

přihlédnutím k prokazovanému postavení obou účastníků na trhu a jejich podílu

na něm, dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným se k vzniklé nehmotné újmě

žalobce a všem okolnostem případu, jež soud nutně musí při rozhodování o

peněžitém zadostiučinění vzít v úvahu, jeví zaplacení částky 350.000,-

Kč. Rozsudek odvolacího soudu pouze v části výroku I., jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci

dalších 250 000 Kč a ve výrocích II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení před soudy obou stupňů, napadla žalovaná v zákonné lhůtě

dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o.s.ř. Důvodnost svého dovolání opřela žalobkyně o ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, a dále o ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. že napadený

rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí o přiznání žalobci na

přiměřeném zadostiučinění dalších 250.000,- Kč spočívá na nesprávném právním

posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu

v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle tvrzení dovolatelky

žalobci nemohl být přiznán nárok na přiměřené zadostiučinění, neboť v řízení

neprokázal, že mu byla jednáním žalované způsobena újma. Podle názoru

dovolatelky bez existence újmy je nárok žalobce na přiznání přiměřeného

zadostiučinění nepodloženým tvrzením a tento nárok má fakticky formu „sankce“

za porušení tvrzených práv žalobce; český právní řád však takovou formu sankce

nezná a neumožňuje ji přiznat. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího

soudu, že by nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění vznikal již v

situaci, kdy újma žalobci vzniknout může, resp. že je nárok na přiznání

přiměřeného zadostiučinění nárokem nikoliv reparačním, ale sankčním. Podle

tvrzení dovolatelky odvolací soud byl povinen zkoumat, zda žalobci skutečně v

důsledku jednání žalované vznikla újma, což neučinil; pokud by takové posouzení

provedl, nemohl by pak dospět k závěru o vzniku újmy žalobci. Dovolatelka

namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,

pokud má být chápáno tak, že není třeba existenci „újmy“ vzniklé žalobci

zkoumat (což neučinil ani odvolací soud ani soud prvního stupně). Dále

dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,

pokud má být chápáno tak, že odvolací soud považuje existenci újmy žalobce za

prokázanou. V napadeném rozhodnutí není nijak odůvodněno, proč částka dalších

250.000,- Kč odpovídá újmě, jež měla žalobci vzniknout.

Dovolatelka namítá, že i kdyby v důsledku jejího jednání žalobci skutečně újma

vznikla a bylo tak důvodné poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění, nemohlo

by být toto zadostiučinění žalobci poskytnuto v penězích, neboť v řízení nebylo

vůbec zkoumáno a ani prokázáno, že újma způsobená žalobci nemůže být vyrovnána

v nepeněžité formě, například omluvou žalovaného a podobně. V této souvislosti

odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2005 sp. zn.

32 Odo 1318/2004 („...musí být v řízení prokázáno, že účastník utrpěl v

souvislosti s jednáním nekalé soutěže nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu

nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v

nepeněžité formě.“). Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud tím, že přiznal

přiměřené zadostiučinění v penězích, aniž by zkoumal možnost náhrady žalobci

údajně vzniklé újmy jinou formou, postupoval v rozporu se zákonem a názor

odvolacího soudu na přípustnost takového postupu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

V závěru dovolání dovolatelka pokazuje i na vady napadeného rozhodnutí ve věci

přiznání nároku na náhradu nákladů řízení žalobci a výši takové

náhrady(odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1997 sp. zn.

3 Cmo 58/97: „...přiměřené zadostiučinění požadované v penězích má nahradit

nemajetkovou újmu, jež jednáním žalovaného žalobci vznikla, nárok má a musí

vycházet ze skutečností, jež jsou známy pouze žalobci, neboť jím vyjadřuje svou

vlastní újmu nemajetkové povahy.“).

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího

soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované, uvedl, že žalovaná se mýlí, když

tvrdí, že pro vznik nároku na přiměřené zadostiučinění je nezbytné prokázat

vznik konkrétní újmy. Stávající judikatura Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo

684/95 není nijak v rozporu s žalovanou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu

ČR: „...pokud soud dospěje na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že

oprávněnému vznikla imateriální újma... musí posoudit, jaká výše zadostiučinění

je přiměřená; nepřichází v úvahu doložení určité výše újmy žalobce, neboť sama

povaha této újmy její přímé vyčíslení neumožňuje. ... Rozhodnou je úvaha

soudu.“ Toto rozhodnutí dle názoru žalobce zcela vystihuje podstatu institutu

přiměřeného zadostiučinění - peněžní forma přiměřeného zadostiučinění nemá

povahu paušalizované náhrady škody, ale je kompenzací za jiné neprokazatelné

ztráty, které žalobce utrpěl. Pokud žalobce tvrdil vznik nemateriální újmy

spočívající v rozmělnění a snížení rozlišovací způsobilosti jeho ochranných

známek s dobrým jménem (dříve proslulých ochranných známek), v poškození

pověsti těchto známek a ve snížení dobrého jména, pověsti (goodwillu) žalobce,

považoval tuto újmu za tak závažnou, že k jejímu odškodnění nepostačovala

omluva či jiná nepeněžitá forma zadostiučinění. Žalobce proto žádal

zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč, což s ohledem na prokázanou intenzitu zásahu,

na prokázanou hodnotu jeho ochranných známek, na doložené postavení na trhu jak

žalobce tak žalované a na další žalobcem tvrzené a prokázané skutečnosti

(náklady na reklamu, hodnocení podniku žalobce atd.) považoval za přiměřenou

částku.

Žalobce namítá, že interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32

Odo 1318/2004, provedená žalovanou, je mylná, resp. zavádějící - žalobce v

celém řízení tvrdil vznik nemajetkové újmy takového rozsahu, že nepostačuje

nepeněžitá forma zadostiučinění; nemusel a ani nemohl prokazovat konkrétní výši

požadovaného zadostiučinění. Oba soudy dospěly podle názoru žalobce ke

správnému závěru a odvolací soud ve svém rozhodnutí (na str. 5 - 6) podrobně

rozvedl úvahy ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zcela v souladu s

platnou judikaturou. Neobstojí tedy námitky dovolatelky o nesprávném právním

posouzení věci, o skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném

dokazování.

Výtka žalobce směřuje také k nesprávné argumentaci dovolatelky v části věnované

rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení - aplikace § 142 odst. 3 o.s.ř.

při stanovení výše nákladů řízení je zcela na místě.

Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované

odmítl jako zjevně nedůvodné, příp. aby je zamítl a přiznal žalobci náhradu

nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posuzoval dovolání, které

podala žalovaná, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími

důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Způsobilým

dovolacím důvodem, je v posuzované věci pouze uplatněn důvod podle § 241a odst.

2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci.

I když dovolatelka uvádí i dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o.s.

ř., že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které namá oporu v

provedeném dokazování,z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá pouze

nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který změnil zamítavé

rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit

žalobci dalších 250.000,- Kč a dále povinnost zaplatit žalobci náklady řízení

před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.

Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednáním žalované

došlo k zásahu do práv žalobce z ochranných známek, jakož i k jednání nekalé

soutěže, za správné.

Dovolací soud se dále ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že

nehmotná újma žalobce je v důsledku zásahu do práv k ochranným známkám a v

důsledku jednání nekalé soutěže žalované několikanásobně vyšší, než s ní

uvažoval soud prvního stupně. Správný je závěr odvolacího soudu, že vzhledem k

vzniklé nemateriální újmě žalobce a se zohledněním všech konkrétních okolností

tohoto případu se přiměřeným jeví zaplacení částky 350.000,- Kč. K připomínce

dovolatelky je třeba uvést, že přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji

přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného

soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze

předpokládat, že nepeněžitá satisfakce (např. omluva apod.) tuto ztrátu

vyrovná.

K námitkám a připomínkám dovolatelky uvedeným v dovolání dovolací soud

konstatuje, že odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti i detaily

uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Jednou z těchto

významných okolností bylo použití slova „B.“ žalovanou na etiketě piva a

dalších předmětech jako názvu či značky piva, čímž jednala žalovaná v rozporu s

dobrými mravy soutěže, obchodními zvyklostmi a svoji účast v hospodářské

soutěži a v konkurenčním boji tak zneužila, čímž u žalobce došlo (ale také

vůbec nemuselo dojít, což jako eventualitu dovolatelka odmítá a nesprávně

argumentuje ve svém dovolání) k nemateriální újmě. Použití dominantního prvku -

slova „B.“ žalovanou na svých výrobcích a dalších svých předmětech zcela

jednoznačně navozuje u spotřebitelů mylnou domněnku, že jde o pivo žalobce a

reklamní předměty, jímž je takto propagována nově zaváděná značka žalobcova

piva. Žalovaná tak ve svůj prospěch využila pověst konkurenta a jeho produkce,

když pro odbyt svého výrobku totožného druhu a s určením pro shodný okruh

spotřebitelů užila označení žalobcem dlouhodobě prosazované a spotřebiteli

spojované s výrobkem a podnikem žalobce. Přesto, že u dnešního tzv. průměrného

spotřebitele má být míra jeho pozornosti posuzována přísněji než dříve (již

nejen povrchní či zběžná pozornost, ale „rozumná míra pozornosti a opatrnosti“

- viz bod 18 preambule Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o

nekalých obchodních praktikách), shodně oba soudy zcela správně uzavřely svá

zjištění, že jednáním žalované došlo k zásahu do práv žalobce z ochranné známky

a k nekalé soutěži.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění,

které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,

správně věc posoudil po právní stránce a rozhodoval v souladu s hmotným

právem. Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděný dovolací důvod, tj. že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/

o.s.ř.), ani důvod, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a

odst. 3 o.s.ř.), nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž

nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalobkyně v

rozsahu napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu z a m í t l (§

243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho

rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov.

usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek), lze tak uzavřít, že dovolání v tomto

rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný

opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je proto pro

nepřípustnost odmítl /§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o.

s. ř./.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o- s. ř.Podle výsledku dovolacího řízení má

žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon

právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta

ve výši 21 000Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000

Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za

zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v

občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální náhrady hotových výdajů

advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č.

276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4 047 Kč (srov.

§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z.č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 25 347 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,

může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. října 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu