29 Cdo 1134/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně V. F., zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti žalované Mgr. P. H.,
advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. F., o vyloučení
ideálního podílu na nemovitostech ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 108/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.
j. 13 Cmo 181/2006-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 13 Cmo
181/2006 72, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 1. února 2006, č. j. 58 Cm 108/2003-53, ve znění opravného
usnesení ze dne 20. dubna 2006, č. j. 58 Cm 108/2003-66, Městský soud v Praze k
žalobě V. F. směřující proti žalované správkyni konkursní podstaty úpadce J. F.
určil, že ideální polovina označených nemovitostí (dvou objektů bydlení a pěti
pozemků) se vylučuje ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Manželství žalobkyně a pozdějšího úpadce bylo pravomocně rozvedeno k 9.
květnu 1995.
2/ Žalobkyně a pozdější úpadce uzavřeli dne 27. října 1997 dohodu o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví.
3/ Podle rozhodnutí Finančního úřadu v B. (dále též jen „finanční úřad“) ze dne
4. září 1997 vzniklo ke dni 25. červenci 1997 zákonné zástavní právo k věcem
pohledávkám a majetkovým právům pozdějšího úpadce coby daňového dlužníka, k
zajištění pohledávky správce daně na dani z přidané hodnoty ve výši 564.906,-
Kč a ke dni 25. srpnu 1997 k zajištění pohledávky správce daně na dani z
přidané hodnoty ve výši 185.202,- Kč. Jako předmět zástavního práva byly
vymezeny sporné nemovitosti, k nimž bylo v katastru nemovitostí ke dni 26.
srpnu 1997 vyznačeno, že jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.
4/ Konkurs na majetek J. F. byl prohlášen 27. června 2001 a žalovaná byla
ustanovena správkyní jeho konkursní podstaty.
5/ Žalovaná vyzvala žalobkyni, aby do konkursní podstaty vyplatila pohledávku
Č. s., a. s. (dále též jen „banka“) ve výši 123.942,59 Kč a finančního úřadu ve
výši 750.108,- Kč, nebo aby složila cenu věcí (sporných nemovitostí) jimiž jsou
pohledávky zajištěny.
6/ Vzhledem k tomu, že žalobkyně pohledávky nezaplatila a nesložila ani cenu
věcí, sepsala žalovaná sporné nemovitosti dne 22. září 2003 do konkursní
podstaty.
7/ Nemovitosti nejsou zatíženy omezením převodu nemovitostí.
8/ Účinky konkursu vedeného na majetek J. F. nadále trvají a nemovitosti jsou
stále sepsány v konkursní podstatě.
Na tomto základě soud - cituje ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, v rozhodném znění a § 1 odst. 1 a § 2 odst. 2 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem
- uzavřel, že:
1/ Rozhodnutí správce daně o vymezení rozsahu zástavního práva toto zástavní
právo nekonstituuje, pouze deklaruje, ke které věci se vztahuje, přičemž
uplatnit se může pouze na majetek daňového dlužníka. Jediným daňovým dlužníkem
ohledně pohledávek finančního úřadu pak byl pozdější úpadce, přičemž zástavní
právo zatěžující jeho majetek vzniklo ke dni vzniku daňových pohledávek, tj. k
25. červenci 1997 a k 25. srpnu 1997.
2/ Pohledávka finančního úřadu vůči pozdějšímu úpadci vznikla cca 2 roky po
zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů F., přičemž žalobkyně nebyla ani
daňovou dlužnicí ani ručitelkou. Zástavní právo k polovině nemovitostí
náležejících žalobkyni tak nevzniklo
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 a § 149
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění
účinném ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, § 72 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že soud prvního stupně
sice správně zjistil skutkový stav věci, vyvodil z něj však nesprávné právní
závěry.
Uvedl, že na majetek rozvedených manželů v přechodném období od zániku
bezpodílového spoluvlastnictví do doby jeho vypořádání dohodou, soudem nebo
uplynutím doby ze zákona je nutno pohlížet jako na společný majetek, bez
rozlišení jednotlivých podílů. Má-li dojít k uspokojení pohledávky věřitele jen
jednoho z manželů, je i v tomto případě třeba obdobně aplikovat § 147 odst. 1
obč. zák. Zánikem manželství sice zaniklo i bezpodílové spoluvlastnictví
manželů F., vzhledem k tomu, že nedošlo k vypořádání je nutno jejich majetek
nadále pokládat za společný bez určení podílů. Také při zřízení zákonného
zástavního práva se tedy jeho rozsah dotýká celého společného majetku, tudíž i
sporných věcí, z nichž lze věřitelovu pohledávku při realizaci zástavního práva
také uspokojit. Postup žalované podle § 27 odst. 5 ZKV je tak podle odvolacího
soudu správný. Odvolací soud rovněž poznamenal, že z časových souvislostí
zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů lze usuzovat, že podnětem k
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou bylo právě zřízení
zástavního práva poté, co finanční úřad doručil rozhodnutí o vymezení rozsahu
zástavního práva i žalobkyni.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požadujíc, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzení věci odvolacím soudem. Zásada, podle
které se v přechodném období mezi zánikem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů a jeho vypořádáním použijí na právní vztahy bývalých manželů týkající
se nevypořádaného majetku ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů,
je podle dovolatelky uplatnitelná jen na případy týkající se nevypořádaného
společného závazku manželů (potud dovolatelka odkazuje na věc „20 Cdo 586/2005“
- jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V jejím případě nešlo o
společný závazek manželů, nýbrž o závazek pozdějšího úpadce vzniklý více než 2
roky po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, ztotožňujíc se s
právním posouzením věci odvolacím soudem.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Podstatou sporu je zodpovězení otázky, zda za výše popsaných skutkových
okolností případu byla zatížena zástavním právem ve prospěch finančního úřadu i
ta ideální polovina sporných nemovitostí, která na základě dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů připadla dovolatelce, jestliže zástavním
právem zajištěná daňová pohledávka vůči bývalému manželu dovolatelky vznikla až
po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale před jeho vypořádáním.
Zástavní právo podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků, ve znění
účinném do 31. prosince 2000, vznikalo ze zákona dnem doručení zajišťovacího
příkazu daňovému dlužníku nebo ručiteli nebo dnem doručení rozhodnutí o
vyměření daně daňovému dlužníku nebo ručiteli anebo dnem splatnosti zálohy na
daň, jestliže zástava byla v tento den ve vlastnictví (majetku) daňového
dlužníka nebo ručitele; to platilo i tehdy, jestliže v době, kdy správce daně
svým rozhodnutím uplatnil ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 věty druhé tohoto
zákona zástavní právo, již zástava nepatřila daňovému dlužníku nebo ručiteli
(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 21
Cdo 1012/2004, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také již dříve dovodil, že ten, kdo
nebyl při rozhodování o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona o
správě daní a poplatků daňovým subjektem a ani osobou zúčastněnou na daňovém
řízení a není ani jejich právním nástupcem a vůči němuž proto není rozhodnutí
správce daně závazné (účinné), může v řízení před soudem podle části třetí
občanského soudního řádu uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak vyznělo
rozhodnutí správce daně (zda, popřípadě do jaké míry se dotklo jeho majetku), a
ani soud nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že vůči jeho majetku bylo
příslušným orgánem rozhodnuto o zřízení zástavního práva. Z rozhodnutí správce
daně o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a
poplatků tedy soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu vychází,
jen posuzuje-li, jakou věc, pohledávku nebo jiné majetkové právo daňového
subjektu nebo osoby zúčastněné na daňovém řízení zatěžuje zástavní právo. Tímto
rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému
majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní
právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně
daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich
právním nástupcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp.
zn. 21 Cdo 2328/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku
2004, pod číslem 109).
Podle ustanovení § 147 obč. zák. ve znění účinném do 31. července 1998
(jež je pro věc rozhodným) pohledávka věřitele jen jednoho z manželů, která
vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z
majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (odstavec 1). To
neplatí, jde-li o pohledávku věřitele jednoho z manželů, kteří se dohodli podle
ustanovení § 143a, pokud tato pohledávka vznikla při používání majetku, který
nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (odstavec 2).
V rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 74/2004“) Nejvyšší soud k institutu společného
jmění manželů (jenž od 1. srpna 1998 nahradil institut bezpodílového
spoluvlastnictví manželů) uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání
manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek
patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon
nebylo vypořádáno. Tamtéž Nejvyšší soud poukázal na to, že ve vztahu k
institutu bezpodílového spoluvlastnictví obsahuje závěr, podle něhož bylo možné
pro pohledávku věřitele i jen jednoho z bývalých manželů, která vznikla za
trvání manželství, nařídit výkon rozhodnutí prodejem věcí patřících do
bezpodílového spoluvlastnictví, nebylo-li jeho vypořádání dohodou nebo
rozhodnutím soudu dosud provedeno, rozhodnutí uveřejněné pod číslem 58/1973
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/1973“). Již z R
74/2004 se nicméně podává, že podmínkou nezbytnou pro použití majetku tvořícího
(zaniklé a nevypořádané) společné jmění je vznik pohledávky za trvání
manželství, přičemž obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z
majetku, který se podle ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. považuje za součást
(zaniklého a nevypořádaného) společného jmění, např. proto, že vznikla povinné
před uzavřením manželství nebo „po jeho rozvodu“ lze úspěšně uplatnit tzv.
excindační (vylučovací) žalobou podle § 267 o. s. ř.
Dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 586/2005 se v
obdobných souvislostech vyslovuje přímo k institutu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (závěry citované výše z R 74/2004 má za obdobně
„nepochybně“ uplatnitelné pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů). Tamtéž
Nejvyšší soud dovodil, že jelikož závazek povinného (bývalého manžela
žalobkyně) vznikl až po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů
(rozvodem) příslušela žalobkyni žaloba na vyloučení jejího práva z postiženého
majetku dle § 267 odst. 1 o. s. ř. (ve znění před i po 1. lednu 2001), neboť
nařízený výkon rozhodnutí postihoval majetek pro pohledávku věřitele, která
nevznikla za trvání manželství.
Jinak řečeno, Nejvyšší soud jak v R 74/2004 (ve vztahu k institutu společného
jmění manželů) tak v usnesení sp. zn. 20 Cdo 586/2005 (ve vztahu k institutu
bezpodílového spoluvlastnictví manželů) vyslovil závěr, od nějž nevidí důvodu
se odchýlit ani v této věci a podle kterého lze majetek v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů nebo ve společném jmění manželů, které zaniklo
rozvodem, použít na úhradu pohledávky vzniklé jen vůči jednomu z bývalých
manželů, jen jde-li o pohledávku vzniklou za trvání manželství. K uspokojení
pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po
rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se v bezpodílovém
spoluvlastnictví bývalých manželů nebo ve společném jmění bývalých manželů bez
zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě
předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno.
Není-li pohledávka finančního úřadu vůči úpadci v této věci pohledávkou, k
jejímuž uspokojení by mohl být (vzhledem k tomu, že vznikla až po zániku
bezpodílového spoluvlastnictví dovolatelky a pozdějšího úpadce) použit majetek
nacházející se v zaniklém (rozvodem), leč dosud nevypořádaném bezpodílovém
spoluvlastnictví dovolatelky a pozdějšího úpadce, nemůže obstát ani závěr,
podle kterého je dovolatelka osobou, která svým majetkem (v rozsahu, v němž jde
o společnou masu zaniklého, leč nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví
jejího a pozdějšího úpadce) zajišťuje z titulu zástavního práva pohledávku
věřitele (finančního úřadu) vůči úpadci (bývalému manželu).
Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn
právem. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jež výše formulovaným závěrům
neodpovídá, zrušil podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Pro úplnost se k dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí dodává, že odložení vykonatelnosti pojmově nepřicházelo v úvahu,
jelikož rozsudek, jímž byla vylučovací žaloba zamítnuta, se nevykonává (srov.
shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu