U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140
00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou
Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140
00, proti žalovaným 1) Autouniservis s. r. o. v likvidaci, se sídlem v
Prachaticích, Lázně 1130, PSČ 383 01, identifikační číslo osoby 26 00 41 94 a
2) J. J., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Pražské Předměstí, Gočárova třída 504/54, PSČ 500 02, o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 24 Cm 275/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 5 Cmo 328/2012-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13.068,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 5 Cmo
328/2012-206, k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 13.
července 2011, č. j. 24 Cm 275/2009-120, jímž Městský soud v Praze ponechal ve
vztahu ke druhému žalovanému v plném rozsahu v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 30. prosince 2008, č. j. 24 Sm 458/2008-9, kterým uložil
žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 542.830,- Kč s
6% úrokem od 23. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.809,- Kč a
náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
odkazuje na ustanovení § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 31, § 32 odst. 2, § 69 a §
77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že druhému žalovanému se správnost směnečného
platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku ohledně
(ne)pravosti podpisu avalisty na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto
směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), neboť závěr, že podpis
avalisty je velmi pravděpodobně pravým podpisem druhého žalovaného, je ve
znaleckém zkoumání písma zcela běžný.
2) I kdyby v řízení vyšlo najevo, že podpis výstavce sporné směnky (první
žalovanou) z jakéhokoli důvodu nezavazuje, nic to nemění na skutečnosti, že
jde o podpis formálně bezvadný, v důsledku čehož je druhý žalovaný jako
avalista ze směnky povinen plnit.
3) V případě námitky, podle níž byly v textu směnky bez vědomí výstavce
provedeny dodatečné změny, nešlo o neoprávněnou změnu směnky, nýbrž o vyplnění
blankosměnky žalobkyní na základě výslovného zmocnění ze strany výstavce (viz
dodatek č. 1 k leasingové smlouvě č. 3565541 ze dne 23. prosince 2005).
4) Rukojemské prohlášení může spočívat v pouhém podpisu rukojmího, nachází-li
se na lícové straně směnky; není významné, zda se údaje označující osobu
avalisty na směnce nalézají a kdo je na ni vyznačil, ale to, zda podpis
připojený k rukojemskému prohlášení je či není pravým podpisem osoby, vůči níž
je plnění ze směnky požadováno.
5) Druhý žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně neexistence směnkou
zajištěné pohledávky.
Konečně odvolací soud považoval za opožděné námitky druhého žalovaného, „že
žalobkyně neprokázala existenci smluvního vztahu s druhým žalovaným, že smluvní
strany byly v leasingové smlouvě označeny způsobem neumožňujícím jednoznačnou
identifikaci, že údaje o výši směnečné sumy a datu splatnosti směnky byly na
blankosměnku doplněny v rozporu s ujednáním obsaženým v dodatku č. 1 smlouvy,
že leasingová smlouva neobsahuje ujednání o směnečném rukojemství, že nebylo
prokázáno, zda měl druhý žalovaný právní způsobilost k uzavření závazku jako
fyzická osoba či právní způsobilost jako osoba jednající za právnickou osobu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel především akcentuje, že „žalobkyní nebylo předloženo žádné konkrétní
smluvní ujednání, ze kterého by byla patrna účast druhého žalovaného jako
fyzické osoby, nepodnikatele, označeného rodným číslem, ve smluvních vztazích
mezi žalobkyní a první žalovanou, zejména pak jeho účast na způsobu zajištění
závazku z předmětné leasingové smlouvy“. Přitom provedené listinné důkazy
„neobsahují žádné smluvní ujednání, ze kterého by bylo možné dovodit vznik
smluvního vztahu či závazku mezi žalobkyní a druhým žalovaným“. Opakuje, že
„odmítl jednat se žalobkyní v postavení fyzické osoby a zavazovat se jako
fyzická osoba. Uvedený nedostatek projevu vůle dovolatele proto musí mít za
následek absolutní neplatnost jeho závazku jako rukojmího“. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou, podle níž v případě „shody podpisů na
směnce – podpisů jedné osoby – v pozici výstavce a v pozici avala je nutné
doplnit, zda aval jedná za sebe v pozici fyzické osoby, tedy druhého
žalovaného, nebo zda jedná za právnickou osobu, tedy první žalovanou“. Potud
poukazuje na to, že sama žalobkyně „potvrdila, že údaje u podpisu avala na
směnce, tedy jméno Bc. J. J. a rodné číslo, sama dodatečně doplnila, a to bez
vědomí druhého žalovaného a bez potřebného dispozičního oprávnění“. Konečně dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů co do
opožděnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a zdůrazňuje, že „v
rámci řádně uplatněných námitek uvedl, že údaje ve směnce nekorespondují s
leasingovou smlouvou č. 3565541 ze dne 13. prosince 2005 a že údaje byly do
směnky dopsány bez vědomí dovolatele, z čehož lze dovodit, že v řádně
uplatněných námitkách tím současně zpochybnil i výši směnečné sumy a datum
splatnosti směnky“. „Domnívá se, že postupem soudu prvního stupně a soudu
odvolacího bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a že
byl během řízení s ohledem na pouze třídenní lhůtu pro uplatnění námitek
porušen princip rovnosti účastníků“. V této souvislosti odkazuje na nález ze
dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, v němž Ústavní soud „označil třídenní
lhůtu pro uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za
nepřiměřenou“ a uzavřel, že „ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech, do
tří dnů‘ a ve slovech, v téže lhůtě‘ je v rozporu zejména s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se s rozsudkem odvolacího soudu „plně ztotožňuje“ a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §
175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo
2031/2011, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008,
sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud
uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a
odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž
obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a
(současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti
směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě
koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po
uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena
již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl
nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení
důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak
nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za
námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu
formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v
mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně
jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku
konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání
účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí
skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit
(např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením,
uzavřením dohody o narovnání apod.). Skutečnost, zda dovolatel byl „účasten“ na smluvním vztahu s žalobkyní
(založeném leasingovou smlouvou) a jeho zajištění, je pak významná (jen) v tom
směru, zda mu přísluší (jako směnečnému rukojmímu) kauzální námitky. Na jeho
postavení jako přímého dlužníka ze směnky nemá vliv. Právně nevýznamná z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je rovněž výhrada dovolatele, že se jako fyzická osoba za
zaplacení směnky výstavcem nezaručil a že jeho jméno a rodné číslo u podpisu
avala doplnila žalobkyně. Zmíněnou námitkou totiž dovolatel nezpochybnil
(ostatně zjevně správné) právní posouzení věci odvolacím soudem, založené na
výslovném znění ustanovení čl. I. § 31 odst. 3 směnečného zákona.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do
závěru ohledně opožděnosti části námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z
obsahu včasných námitek totiž údaj o tom, jaké datum splatnosti a směnečná suma
měly být do blankosměnky doplněny, neplyne a tvrzení, podle něhož první
žalovaná řádně plnila povinnosti dle leasingové smlouvy (viz daňový doklad
vystavený žalobkyní dne 23. prosince 2005), nemá žádnou vypovídací hodnotu o
tom, zda a v jakém rozsahu první žalovaná plnila na směnkou zajištěnou
pohledávku z leasingové smlouvy po označeném datu. Totéž platí o tvrzeném
vrácení předmětu leasingu žalobkyně, které (i kdyby bylo prokázáno) bez dalšího
k závěru o neexistenci kauzální pohledávky nevede (k tomu srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 834/2013).
Konečně k argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 16/12, Nejvyšší soud připomíná, že vzhledem k datu vydání
směnečného platebního rozkazu, ke skutečnosti, že druhý žalovaný spornou směnku
podepsal jednak jako jednatel výstavce (první žalované) a jednak jako fyzická
osoba (směnečný rukojmí) [tj. nepodepsal ji v postavení spotřebitele)] a k
tomu, že námitku nesprávného vyplnění data splatnosti konkretizoval až v podání
ze dne 23. června 2011 (a výhradu týkající se směnečné sumy neupřesnil vůbec),
se zcela uplatní závěry přijaté Ústavním soudem např. v usneseních ze dne 7.
února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13
a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo
odmítnuto a žalobkyni vzniklo vůči druhému žalovanému právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. března 2013), určené podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle ustanovení §
7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 544.639,- Kč [542.830,-
Kč (směnečná suma) a 1.809,- Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny
tak činí 10.500,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalobkyni
přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 13.068,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. srpna 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu