U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62,
PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, proti žalovaným 1) J. N.,
zastoupenému JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2,
Karlovo nám. 30, PSČ 120 00 a 2) A. N., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou,
advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě, Karlovo nám. 30, PSČ 120 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 24 Cm 416/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 12. ledna 2011, č. j. 5 Cmo 362/2010-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č.
j. 5 Cmo 362/2010-101, potvrdil rozsudek ze dne 9. dubna 2010, č. j. 24 Cm
416/2009-33, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 10. prosince 2009, č. j. 24 Cm 416/2009-14,
kterým uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni
částku 1,000.000,- Kč s 6% úrokem od 16. října 2009 do zaplacení, směnečnou
odměnu 3.333,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 53 odst. 1 a § 77
zákona č. 191/1950 Sb. – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že:
1. Žalovaní jako směneční rukojmí nejsou prezentáty směnky, přičemž ani
případné zmeškání lhůt k předložení směnky k placení, bylo-li by prokázáno, by
nemělo za následek zánik práv žalobkyně vůči žalovaným jako přímým dlužníkům ze
směnky.
2. K námitce zaplacení směnečné sumy výstavcem žalovaní neoznačili žádný
důkaz.
3. Námitka, že blankosměnka byla vyplněna v rozporu se směnečným vyplňovacím
prohlášením, je neodůvodněná a neurčitá, neboť jí není „vymezen obsah námitky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.,
namítajíce, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíce dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelé spatřují v řešení
otázky, „zda žalobkyně unesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání výše
žalované částky“, neboť „mají za to, že výši směnečné sumy doplněné do
blankosměnky, respektive částky, jež byla na základě směnky vůči žalovaným
žalobou uplatněna, je třeba prokázat“; důkazní břemeno dle názoru žalovaných
tíží žalobkyni. Podle dovolatelů pak „skutečnost, že nesplacená výše zajištěné
pohledávky (…) činí částku 2,334.123,- Kč, nebyla žalobkyní v průběhu soudního
řízení žádným způsobem doložena“, když žalobkyně „uplatněný nárok na úhradu
konkrétní částky doložila pouze předloženým prvopisem zajišťovací směnky“. „V
daném případě se žalobkyně na žalovaných domáhá uhrazení částky, jejíž výše
nebyla žalobkyní prokázána“. V této souvislosti dovolatelé akcentují, že „potvrzením postupu“, dle něhož by
žalobkyně „nebyla povinna prokazovat nejen kauzální vztah, ale také výši
směnečné sumy, jejíhož uhrazení se domáhá, by byla potvrzena praxe vedoucí k
oslabení právní jistoty osob povinných ze směnky plnit.“ Přitom „bez bližší
konkretizace a doložení uplatněného nároku, kdy žalovaná částka je navíc
výrazně nižší než směnečná suma uvedená na zajišťovací směnce, není za daných
okolností zřejmé, z jakého titulu žalobkyní uplatněný nárok vznikl, zda se
předložená směnka k uplatněnému nároku žalobkyně vůbec vztahuje a zda se tedy v
uplatněné výši jedná o nárok oprávněný“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že otázku, pro jejíž řešení přisuzují dovolatelé napadenému
rozhodnutí zásadní význam po právní stránce, soudy nižších stupňů zodpověděly
ve shodě s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000
(uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, k
jehož závěrům se posléze přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 31. března 2010,
sp. zn. 29 Cdo 274/2009, jakož i v rozhodnutí ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnka představuje
abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k
placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je
majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro
vznik nároku na částku v ní uvedenou.
Jestliže dlužník ze směnky popírá
existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. Soud
proto může poté, co zjistil, že směnka je platná a žalobce je jejím majitelem,
zkoumat existenci závazků z ní plynoucích pouze k námitce žalovaného, nikoli z
moci úřední. Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, pak učinil Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k němu
opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo
2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení §
175 odst. 1 o. s. ř., přičemž Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že
uvedený závěr se vztahuje i na námitku, podle níž se žalobkyně domáhá uhrazení
částky, která je odlišná od částky uvedené na směnce (k tomu srov. např. důvody
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a
ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2936/2008, dále důvody rozsudku
uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu