29 Cdo 629/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v
právní věci žalobce Mgr. B. V., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem,
se sídlem v Kopřivnici, Tyršova 504/5, PSČ 742 21, proti žalované P. H. (dříve
E.), zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 25/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července
2009, č. j. 14 Cmo 29/2009-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. července 2009,
č. j. 14 Cmo 29/2009-165, potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu
2007, č. j. 3 Cm 25/2005-92, kterým
Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31.
ledna 2005, č. j. 3 Sm 3/2005-9, jímž uložil žalované, aby žalobci zaplatila
částku 314.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2004 do zaplacení, směnečnou
odměnu 1.046,66 Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – cituje ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a odkazuje na ustanovení čl. I. § 75 zákona
č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal závěru soudu prvního
stupně, podle něhož žalovaná neprokázala „oprávněnost“ kauzální námitky co do
„důvodu vystavení směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítajíc, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení
otázky, zda „za situace, kdy je dohoda, která je důvodem vystavení směnky,
neplatná, může dojít k takovému rozhodnutí soudu, že žalovanou stranu zaváže k
zaplacení směnečné sumy“.
„Za zásadní pochybení soudů obou stupňů považuje skutečnost, že se soudy
nezabývaly tím, zda dohoda, která je kauzou vystavení směnky, je platná či
nikoli“, přičemž – dle názoru žalované – odvolací soud „nepřímo vyslovil právní
názor, že i přes neplatnost dohody, která je kauzou vystavení směnky, je možno
výstavce zavázat k úhradě směnečné sumy“. Dále se odvolací soud nezabýval
výhradou žalované, podle níž byla-li by skutečně povinna směnečnou sumu
uhradit, došlo by „ze strany“ žalobce k bezdůvodnému obohacení, neboť by plnila
na základě neplatné dohody. Nezabýval se ani tvrzením, že „žalobcem tvrzený
důvod vystavení směnky spočívající v půjčce nebyl prokázán a byl nemyslitelný“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V poměrech dané věci je zjevné, že dovolatelka sice formuluje otázku zásadního
právního významu (viz shora), nicméně na jejím řešení právní posouzení věci
odvolacím soudem nespočívá, když závěr o nedůvodnosti námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu odvolací soud založil na tom, že žalovaná neunesla důkazní
břemeno ve vztahu k uplatněné kauzální námitce; za tohoto stavu se po právu
nezabýval otázkou, zda žalovanou tvrzená (a neprokázaná) dohoda, která je
„kauzou směnky“, je platná.
V obecné poloze pak závěry odvolacího soudu respektují ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2001, sp. zn.
32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001,
pod číslem 97, rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98,
uveřejněný v témže časopise č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody
rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3417/2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a
žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu