29 Cdo 2327/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně K. C., akciová společnost „v likvidaci“, zastoupené JUDr. P. T.,
advokátem, , proti žalovanému R. Ř., , zastoupenému Mgr. M. H., advokátem, , o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 282/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 182/2006-247,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo
182/2006-247, potvrdil rozsudek ze dne 14. prosince 2005, č. j. 34 Cm
282/2003-207 (původně „…-208“), kterým Krajský soud v Hradci Králové ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. června 2002, č. j. 34 Sm
315/2002-18, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 688.457,- Kč s 6% úrokem
od 13. června 2000 do zaplacení, odměnu 2294,86 Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 a 4 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále
jen „směnečný zákon“) - přitakal závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti
námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Vycházeje z toho, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně výhrady vyplnění
blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem stíhá „dlužníka“, odvolací soud
zdůraznil, že „zákonnou podmínkou“ (rozuměj podmínkou pro přijetí závěru o
existenci takového rozporu) „je uvedení (a prokázání) konkrétního rozporu
obsahu vyplněné směnky s rozsahem vyplňovacího práva uděleného akceptantem
směnky - žalovaným“. „Jestliže v projednávaném případě žalobkyně doložila
tvrzení o vyplnění blankosměnky údaji předpokládanými ve směnečném vyplňovacím
prohlášení prohlášením datovaným dnem vyhotovení blankosměnky a podepsaným
žalovaným (přičemž pravost této listiny včetně podpisu nebyla v řízení
namítána), pak již tento listinný důkaz svědčí o nedůvodnosti námitky
žalovaného“. „Okolnosti vyplňování směnky zjištěné svědeckými výpověďmi, příp.
výpovědí účastnickou nezpochybnily věrohodnost uvedeného listinného důkazu
předloženého žalobkyní“. Proto odvolací soud vyhodnotil jako správný postup
soudu prvního stupně, který pro nadbytečnost další dokazování neprováděl.
Konečně „na doplnění“ uvedl, že neshledal pochybení soudu prvního stupně „v
hodnocení ostatních námitek žalovaného v celém jím uplatněném rozsahu“ [soud
prvního stupně dovodil, že: a) směnka má všechny náležitosti vyžadované
směnečným zákonem, b) prohlášení žalovaného o vyplnění „směnky“ bylo
neformálním jednáním žalobkyně /správně remitenta“/ přijato, čímž „byla
mimosměnečná smlouva uzavřena“ a c) žalovaný existenci tvrzené rozvazovací
podmínky vztahující se k trvání jeho směnečného závazku neprokázal].
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje zásadní
význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „právní povahy vyplňovacího
práva směnečného ve vztahu k důkaznímu břemenu ve směnečném řízení, když dle
názoru žalovaného není vyplňovací právo zvláštním směnečným právem, ale na
posouzení jeho obsahu by měly být aplikovány v daném případě ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)“.
Namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř., tj., že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů včetně jím
uplatněné procesní obrany a nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je odvolací
soud (a soud prvního stupně) učinil. S odkazem na odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu zdůrazňuje, že „opravňuje-li povinný majitele směnky
(blankosměnky) k doplnění údajů na směnce (v daném případě směnečné sumy), a
namítne-li následně povinný nedodržení majiteli směnky poskytnutého
vyplňovacího oprávnění v konkrétním rozsahu, přičemž toto své prohlášení
prokazuje směnečným prohlášením, kterým disponuje, je na žalobci, aby toto
vyvrátil a prokázal, že směnka byla vyplněna v souladu s vyplňovacím
prohlášením jemu (remitentovi směnky) uděleným povinným“. Zastává názor, že „na
posouzení obsahu směnečného prohlášení měly být aplikovány příslušné ustanovení
části osmé hlavy první občanského zákoníku, s tím, že ve smyslu ustanovení §
516 odst. 1 obč. zák. došlo ke změně obsahu práva remitenta na vyplnění směnky
a toto oprávnění bylo omezeno na dobu uvedenou v prohlášení předloženém
žalovaným“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě nejsou splněny
podmínky tímto ustanovením určené.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Ačkoli dovolatel vymezuje otázku, jejíž řešení má - podle jeho názoru - zásadní
právní význam, ve skutečnosti nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly
soudy nižších stupňů, tj. polemizuje se závěrem, podle něhož neprokázal, že
trvání jeho povinnosti zaplatit směnku bylo omezeno způsobem předvídaným v jím
předložené verzi směnečného vyplňovacího prohlášení. Uplatňuje tak (posuzováno
podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož
prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založit nelze. Současně nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu
na řešení dovolatelem kladené otázky nespočívá a že v obecné poloze ji Nejvyšší
soud zodpověděl v rozhodnutí ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006
(tam formuloval závěr, podle kterého dohoda o důvodech vystavení směnky není
jako smluvní typ upravena obchodním ani občanským zákoníkem /ani jiným právním
předpisem/ a podle okolností případu může mít povahu občanskoprávní nebo
obchodněprávní).
Závěr, podle něhož důkazní břemeno (k jeho definici viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86) ohledně důvodnosti námitek
proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, je pak v rozhodovací praxi
soudů ustálen (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999,
sp. zn. 32 Cdo 2383/98 a ze dne 28. července 2005, sp. zn. 29 Odo 900/2004,
uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84 a č.
9, ročník 2005, pod číslem 146, jakož i ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo
1650/2007) a odvolací soud jej, byť použil ne zcela přiléhavou argumentaci,
respektoval.
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle
ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s
připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu