U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce P.M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, se
sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, PSČ 301 66, proti žalovanému M. D.,
zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, PSČ
301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 46/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2008, č. j. 8 Cmo
275/2007-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 8.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 31. srpna 2006, č. j. 47 Cm 46/2006-76, ve znění opravného usnesení
ze dne 11. prosince 2006, č. j. 47 Cm 46/2006-85, kterým Krajský soud v Plzni
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 6. března 2006, č. j. 52
Sm 278/2005-23, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 140.000,- Kč s
6% úroky od 2. prosince 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 466,- Kč a
náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 10 a § 17 zákona č. 191/1950
Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle
něhož se žalovanému prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost
směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Zdůraznil, že z povahy
směnky jako abstraktního a nesporného závazku vyplývá, že žalobce jako majitel
směnky nemusí prokazovat, že mu žalovaný směnečný peníz skutečně dluží.
Žalovaný sice může proti směnečnému nároku uplatnit námitky, ale je na něm, aby
jejich oprávněnost prokázal. Důkazní břemeno leží na žalovaném, nikoliv na
žalobci. Žalovaný přitom v projednávané věci důkazní břemeno ohledně
skutečností tvrzených v námitkách, podle kterých nepodepsal směnku, ale listinu
obsahující pouze údaje o jeho osobě (aniž by se současně jednalo o
blankosměnku, do níž by byl žalobce v souladu s ujednáním účastníků oprávněn
chybějící údaje doplnit) a na směnku již zaplatil žalobci 40.000,- Kč,
neunesl.
K námitce neplatnosti směnky pro neurčité označení data splatnosti odvolací
soud – opět ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že byla vznesena až po
uplynutí lhůty k podání námitek a nelze k ní proto jako k opožděné přihlížet.
Podle odvolacího soudu přitom nepostačuje v námitkách obecně uvést, že směnka
nemá náležitosti, neboť „není povinností soudu zkoumat, které náležitosti
směnce chybí, případně proč je směnka neplatná podle žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. namítaje nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky,
„zda je směnka zcela abstraktním cenným papírem“, „který z účastníků nese v
řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu důkazní
břemeno“ a „míry nutné konkretizace námitky proti směnečnému platebnímu
rozkazu“.
Podle dovolatele žádná směnka nemůže „vzniknout bez důvodu“, tedy zcela
abstraktně. Namítá-li proto směnečný dlužník, že směnka či část směnečného
peníze kauzu neměly, musí směnečný věřitel vždy alespoň tvrdit, co bylo kauzou
směnky. V opačném případě by se směnečný dlužník „při vystavení směnky bez
kauzy“ nemohl své povinnosti směnku proplatit ubránit.
Za nesprávný má dovolatel také závěr soudů nižších stupňů o opožděnosti námitky
neplatnosti směnky pro neurčité označení data její splatnosti. Namítal-li
dovolatel ve včas podaných námitkách, že směnka nemá náležitosti, pak (později
uplatněným) tvrzením o neurčitosti data splatnosti směnky pouze tuto včas
vznesenou námitku „specifikoval“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé,
které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že otázky, pro jejichž řešení přisuzuje dovolatel napadenému
rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, soudy nižších stupňů zodpověděly
ve shodě s ustálenou judikaturou.
Otázkou povahy směnečných závazků se Nejvyšší soud zabýval např. již v
rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97), ve kterém
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož směnka představuje abstraktní a
nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při
případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné
směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik
nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá
existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno. Soud
proto může poté, co zjistil, že směnka je platná a žalobce je jejím majitelem,
zkoumat existenci závazků z ní plynoucích pouze k námitce žalovaného,
nikoli z moci úřední.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dále vysvětlil, že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní
teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami
zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že
nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému.
Závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný, pak učinil Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k
němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, dne 28.
května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo
2327/2007, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z
pohledu řešení otázky, zda námitka založená na tvrzení, že směnka neobsahovala
v době svého vystavení „všechny náležitosti“ je určitá a projednatelná (a
tvrzení o tom, že označení data splatnosti sporné směnky je neurčité, tudíž
představuje pouze doplnění – jinak včas a řádně uplatněné – námitky
„nedostatku náležitostí směnky“).
Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, totiž jednoznačně vyplývá z
ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., přičemž Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti
o tom, že uvedený závěr se vztahuje i na námitku neplatnosti směnky [k tomu
srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp.
zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2936/2008 (jež
jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále
důvody rozsudku uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. listopadu 1997, sp. zn. 5 Cmo 593/96
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 11/1998, str. 285)].
Přitom nelze mít žádné pochybnosti o tom, že námitka, podle níž údaj
splatnosti „1. 12. 04.“ není určitý, není pouhým doplněním námitky
formulované způsobem „… směnka v době svého vystavení nesplňovala všechny své
náležitosti“ (navíc uplatněné ve vazbě na současně tvrzené neoprávněné vyplnění
směnky), ale jde o námitku novou a opožděnou.
Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši
8.095,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni, jež podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 7.795,- Kč a z náhrady hotových
výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinný
dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho
výkonu.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu