NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1151/2000-66
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela
a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a.,
proti žalovanému JUDr. J. M., advokátovi, jako správci konkursní podstaty
úpadce E., státního podniku v likvidaci, o určení pravosti a výše pohledávky,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 506/95, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 13 Cmo 44/99
- 49, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.
j. 13 Cmo 44/99 - 49, se zrušuje a věc
se tomuto soudu vrací k dalšímu jednání.
Žalobou došlou soudu 7. července 1995, doplněnou podáním došlým
soudu 5. ledna 1998, se žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.)
domáhala určení, že její pohledávka přihlášená v konkursním řízení vedeném u
Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. K 11/93 ve věci úpadce E.,
státního podniku v likvidaci, je zjištěna co do důvodu a výše 1 081 490, 51
Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že při přezkumném jednání konaném dne 8.
června 1995 správce konkursní podstaty (žalovaný) pohledávku, kterou přihlásila
do konkursu vedeného vůči úpadci dne 15. února 1995 ve výši 1 129 424,16 Kč,
popřel v plném rozsahu, s tím, že žalobkyně není v seznamu přihlášených
věřitelů. Skutkově je existence popřené pohledávky v žalobě odůvodněna tím, že
právní předchůdkyně žalobkyně, K. b., s. p. ú., nabyla pohledávku od K. b. P.
na základě dohody o převodu úvěrů na bývalé trvale se obracející zásoby a
příslušných zdrojů ze dne 18. března 1991, jejíž obsah byl upřesněn dohodou z
22. listopadu 1995. K. b. P. se přitom stala věřitelkou úpadce poskytnutím
úvěru na trvale se obracející zásoby ve výši 1.053.000,- Kč, na základě úvěrové
smlouvy ze dne 29. prosince 1990. K. b., s. p. ú. uzavřela s úpadcem
hospodářskou smlouvu tvořenou žádostí o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale
se obracející zásoby ze dne 25. února 1991 (dále též jen „žádost”) a potvrzením
o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna
1991 (dále též jen „potvrzení”), v rozsahu 842 000 000 Kč. Úpadce se v žádosti
zavázal platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent nad platnou diskontní
sazbu a úrok byl stanoven ve výši třinácti procent, s tím, že úroky budou
inkasovány čtvrtletně, vždy k pátému dni posledního měsíce čtvrtletí. Dne 1.
března 1993 uzavřela K. b. s. p. ú. se žalobkyní smlouvu o postoupení
pohledávek, jejímž předmětem je i tato pohledávka s příslušenstvím; postoupení
bylo úpadci oznámeno dopisem z 2. června 1993. Při kontrole účtu úpadce v rámci
přípravy na incidenční spor pak bylo zjištěno, že vzhledem k chybě v software
informační soustavy věřitelky byla pohledávka za úpadcem přihlášena v
nesprávné výši ohledně úroku z prodlení. Ke dni prohlášení konkursu nezaplatil
úpadce žalobci na úvěru 842 000,- Kč na úroku z úvěru 199 426,85 Kč a na úroku
z prodlení 40 063,66 Kč.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 1998, č. j. 51
Cm 506/9522, žalobu zamítl. Soud prvního stupně - odkazuje na
ustanovení § 24 odst. 2 a § 128 hospodářského zákoníku
(dále též jen „hosp. zák.“) a na ustanovení § 763 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) - dospěl k závěru, že smlouva o postoupení
pohledávky, uzavřená mezi K. b., s. p. ú. a K. b. P. dne 18. března 1991, je ve
smyslu ustanovení § 22 odst. 1 hosp. zák. neplatná pro svou neurčitost. Z
obsahu smlouvy nevyplývá, kterých konkrétních úvěrů a v jaké výši se postoupení
týkalo. Dohoda ze dne 22. listopadu 1995 o upřesnění obsahu Dohody o převodech
úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 18. března 1991, jež měla odstranit
případné pochybnosti, pak nemůže napravit právní úkon, který je neplatný. Podle
soudu žádost ani potvrzení nenaplňují svým obsahem § 128 hosp. zák. ani
nesplňují náležitosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 382a hosp. zák.
Žalobkyně též nedoložila, že úvěr byl úpadci vůbec poskytnut. Soud uzavřel, že
žalobkyni se nepodařilo prokázat, že K. b. postoupila K. b. s. p. ú. pohledávky
vzniklé vůči úpadci na základě úvěru na trvale se obracející zásoby, ani to, že
úvěr byl úpadci poskytnut.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna
2000, č. j. 13 Cmo 44/99 - 49, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Žalobkyně zdůvodňovala vznik nároku uzavřením nepojmenované
hospodářské smlouvy mezi úpadcem a K. b., s. p. ú., a
následným postoupením pohledávky z této smlouvy na žalobkyni. Odvolací soud
vysvětlil, že těmito úkony nebyl založen smluvní vztah, neboť v případě úkonu
úpadce se jednalo toliko o vyjádření požadavku, aby do již existujícího
smluvního vztahu vstoupila namísto K. b. K. b., s. p. ú. Ke zjištěním učiněným
v průběhu incidenčního sporu nemohl odvolací soud přihlédnout, jelikož
konkursní věřitel, jehož pohledávka byla v konkursu popřena, se ve smyslu § 23
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
smí dovolávat pouze právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném
jednání. V uvedeném případě zdůvodňovala žalobkyně vznik své pohledávky jinými
skutečnostmi než těmi, jež co právní důvod uvedla v přihlášce pohledávky.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným
dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc,
že je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud
nesprávně aplikoval ustanovení § 23 odst. 2 ZKV, když skutečnosti uvedené v
přihlášce pohledávky do konkursního řízení považoval za jiné, než které
uplatňovala žalobkyně v průběhu incidenčního sporu. Žalobkyně dále uvedla, že v
typově podobném případě již Nejvyšší soud vyslovil názor, že právním důvodem
vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět s přihlédnutím k § 20 odst. 2
ZKV skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové
okolnosti, ze kterých lze na existenci pohledávky usuzovat a nikoliv pouhou
právní kvalifikaci pohledávky. Právní kvalifikací pohledávky, kterou věřitel
své pohledávce přisoudil, není soud v řízení vázán,
protože každý úkon je posuzován podle jeho obsahu i když je nesprávně označen.
Žalobkyně je přesvědčena, že jak v přihlášce pohledávky, tak i v incidenčním
řízení vycházela ze stejných skutkových okolností, dokládala je stejnými
listinnými důkazy a v obou případech se tedy dovolávala stejného
právního důvodu; proto nemohlo dojít k rozporu s ustanovením § 23
odst. 2 ZKV. Zužující formální výklad odvolacího soudu, který nepřiměřeně
akcentuje označení úkonu a nepřihlíží k jeho obsahu, je v rozporu se zásadou
spravedlivého posouzení sporu, odporuje smyslu a účelu
zákona a neumožňuje oprávněnému subjektu se domoci
jeho práv. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí
odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání jako nedůvodné odmítnout nebo
zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest
podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001).
Zákonem č. 239/2001 Sb. o Č. k. a. a o změně některých zákonů, byla s účinností
ke dni 1. září 2001 zřízena Č. k. a. se sídlem v Praze, Podle ustanovení § 19
odst. 1 tohoto zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní
věřitelky K. b. Praha, státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému dni
zrušena. Nejvyšší soud proto jako s účastnící řízení namísto původní věřitelky
dále jednal s Č. k. a.
Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.
Vady řízení, k nimiž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se
nepodávají; Nejvyšší soud se tedy - v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky
výrokem rozhodnutí, je dovolání přípustné pro
všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení
bylo dovoláním zpochybněno (srov. nález Ústavního soudu z 20. 2. 1997, sp.
zn. III ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7,
ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k době, kdy dovolatelka přihlásila svou pohledávku do konkursu,
k době konání přezkumného jednání i k době zahájení tohoto sporu, je pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění
zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č.
156/1994 Sb., a č. 224/1994 Sb.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle § 13 odst. 2, věty první, ZKV v usnesení o prohlášení konkursu musí být
ustaven správce a věřitelé musí být vyzváni, aby přihlásili ve lhůtě třiceti
dnů ode dne prohlášení konkursu všechny své nároky s uvedením jejich výše,
právního důvodu vzniku a jejich zajištění.
Podle ustanovení § 20 ZKV pak konkursní věřitelé přihlásí své
pohledávky, a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení
konkursu, i když se o nich vede soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí.
Současně uvedou, zda uplatňují oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody
pro přednostní pořadí při rozvrhu (odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu
dvojmo. Pokud se pohledávka opírá o písemný právní úkon, je třeba připojit i
listinu o tomto úkonu (odstavec 2). Správce přezkoumá přihlášky především podle
úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k
sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží soudu (odstavec
4). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné
účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 6).
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním (srov. i § 20 odst. 2
ZKV), které má charakter žaloby (srov. účinky jejího podání zakotvené v § 20
odst. 6 ZKV, jakož i skutečnost, že věřitel, který pohledávku do konkursu
nepřihlásil, ač tak učinit měl, nemůže být při rozvrhu uspokojen). Vedle
náležitostí předepsaných v rozhodné době ustanovením §
13 odst. 2 a § 20 ZKV proto přihláška musela mít i obecné
náležitosti podání požadované ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř. a - v rozsahu,
ve kterém nestanovil jinak zákon o konkursu a vyrovnání (srov. § 3 odst. 2 ZKV)
- náležitosti žaloby předjímané ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek soud nařídí
přezkumné jednání (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat
pravost, výši, i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2)
Podle § 23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána
správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky
úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky
význam.
Dle § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním
věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo
právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného
příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho
uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Podle § 23 odst. 2, věty první ZKV, konkursní věřitelé pohledávek, které
zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého
práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci,
smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při
přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
K popření pohledávky stanoví soud přiměřenou lhůtu s
poučením, že při zmeškání lhůty podle § 24
odst. 1 ZKV nelze k takovým pohledávkám přihlížet (§ 23 odst. 4 ZKV).
Závěr, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má
charakter žaloby (srov. výše), předznačuje také míru skutkových okolností
nezbytných k tomu, aby přihlášku bylo možné pokládat za procesní
úkon, který nemá vady, a aby bylo možné posoudit, zda
údaje, jež obsahuje žaloba o požadované určení, lze charakterizovat jako ty,
které odpovídají právnímu důvodu uvedenému v přihlášce nebo při
přezkumném jednání (§ 23 odst. 2, věta první, ZKV). Ve shodě s tím, jak je
interpretován v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. formulovaný požadavek, aby
žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností (v právní teorii srov.
např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.:
Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H.
Beck 1997, str. 168 a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 290),
pak skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci přihlašované
pohledávky, musely být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový
děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do konkursu,
umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Vylíčení těchto skutečností slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové
stránce.
Žaloba, která je projednatelná, včetně tohoto, že obsahuje vylíčení
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být
žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku
vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání platebního rozkazu nebo
rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v pozdější fázi řízení nebyly uplatněny
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (srov. § 101 odst. 1 o. s.
ř.).
Obdobný vztah platí pro přihlášku nevykonatelné pohledávky do
konkursu a obsah žaloby vyvolané popřením pravosti, výše nebo
pořadí této pohledávky, limitovaný ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV.
Jinak řečeno, obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež
nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě
věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale postrádá-li
vylíčení všech skutečností významných při přezkumu pohledávky v konkursu pro
posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve
správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření
pohledávky (co do pravosti, výše nebo pořadí),
nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané
žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné
pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené správcem
konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů,
uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již
přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho
úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že
jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o
pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených
jeho žalobním tvrzením ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV.
Jinak řečeno, takový postup není v rozporu s
požadavkem, že v žalobě o požadovaném určení nevykonatelné pohledávky se
žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při
přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené. To
platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo
pořadí nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel
pohledávky sice vylíčil (v přihlášce nebo při
přezkumném jednání) rozhodující skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
nikoli však všechny skutečnosti významné pro zjištění pohledávky (pro to, aby
byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném
pořadí).
Ve shodě s výše formulovanými závěry se tudíž úkol Nejvyššího soudu
soustřeďuje k prověření správnosti úsudku odvolacího soudu, že žalobkyně v
rozporu s ustanovením § 23 odst. 2, věty první, ZKV uplatnila o
vzniku své pohledávky jiné rozhodující skutečnosti než ty, které jako právní
důvod obsahovala přihláška.
Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z
něj při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud založil své závěry především na zjištěních učiněných z přihlášky
pohledávky do konkursu ze dne 15. února 1994, došlé konkursnímu
soudu 23. února 1994. K. b. P., s. p. ú. zde
jako konkursní věřitelka odůvodnila svou pohledávku tak, že K. b., s. p. ú.
uzavřela s právním předchůdcem úpadce hospodářskou smlouvu tvořenou „Žádostí o
převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ“ ze dne 25. února 1991 a „Potvrzením o
převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ“ ze dne 2. dubna 1991 v rozsahu 842.000,- Kč
a úpadce se v „Žádosti“ zavázal platit úrok v rozmezí jednoho až pěti procent
nad platnou diskontní sazbu (článek I. přihlášky). Dále tamtéž uvedla, že dne
1. března 1993 byla mezi K. b., s. p. ú. a konkursním věřitelem (rozuměj K. b.
P., s. p. ú.) uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je i
tato pohledávka za úpadcem, včetně příslušenství. Postoupení pohledávky bylo
úpadci oznámeno dopisem K. b., s. p. ú., ze dne 2. června 1993 (článek II.
přihlášky). K doložení tvrzení obsažených v článku I. přihlášky nabízela
konkursní věřitelka v přihlášce žádost o převzetí pohledávky z úvěrů na trvale
se obracející zásoby ze dne 25. února 1991 a potvrzení o převzetí pohledávky z
úvěrů na trvale se obracející zásoby ze dne 2. dubna 1991. Podle článku III.
přihlášky ke dni prohlášení konkursu činí pohledávka konkursního věřitele za
úpadcem na neplaceném úvěru 842.000,- Kč na nesplaceném úroku 199.426, 85 Kč a
na úroku z prodlení 87.997,31 Kč. Konkursní věřitel uzavřel, že přihlašuje
pohledávku v celkové výši 1.129.424,16 Kč.
Věřiteli, který se domáhá (žalobou či - v konkursním řízení - přihláškou)
peněžitého plnění po dlužníku jako právní nástupce původního věřitele z titulu
singulární sukcese (jako postupník ze smlouvy o postoupení pohledávky, kterou
pohledávku od původního věřitele - postupitele - nabyl), nestačí tvrdit pouze
skutečnosti rozhodné pro prokázání existence platné postupní smlouvy. Závěr, že
je zde platná smlouva o postoupení pohledávky (že nastala právní skutečnost, s
níž právní předpisy spojují převod práva na jiného), totiž ještě nevypovídá
ničeho o tom, zda tvrzená pohledávka, která měla být označenou smlouvou
převedena, tu vskutku je, ani o tom, na jakém skutkovém a právním
základě tato pohledávka původně vznikla.
Nicméně, Nejvyšší soud již v rozsudku ze 15. května 1996, sp.
zn. 3 Cdon 370/96, formuloval závěr, podle
kterého vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně - původ i
v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a
na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. Jestliže tedy K. b. P., s. p. ú. v
přihlášce pohledávky do konkursu tvrdí, že její nárok plyne ze žádosti a z
potvrzení, jestliže tyto listiny, na něž výslovně v přihlášce odkazuje, k
přihlášce připojila a jestliže z obsahu těchto listin plyne, že uplatněný nárok
má původ v ujednání (smlouvě) o úvěru na trvale se obracející zásoby uzavřeném
mezi K. b. (Praha) a úpadcem, pak neexistuje zákonná překážka, jež by bránila
uplatnění těchto tvrzení (v režimu § 101 o. s. ř.) přihlašovatelkou pohledávky
(žalobkyní) v řízení o určení pravosti pohledávky. Ve smyslu výše rozvedených
závěrů totiž nejde o skutková tvrzení, jež by neměla původ – podle § 23 odst.
2, věty první, ZKV – v právním důvodu (ve skutečnostech) uvedeném v přihlášce.
Jinak řečeno, podle obsahu přihlášky a připojených listin (na něž se v
přihlášce okazuje) nebránilo ustanovení § 23 odst. 2, věty první, ZKV
žalobkyni (přihlašovatelce pohledávky) v incidenčním sporu o určení pravosti
pohledávky v tvrzení, že uplatněný nárok se odvíjí ze smlouvy o úvěru na trvale
se obracející zásoby uzavřené mezi její právní předchůdkyní K. b. P. na straně
jedné a úpadcem na straně druhé dne 29. prosince 1990.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu, je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu