29 Cdo 1162/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky PANOK – KNIGHT, a. s., se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 5, identifikační číslo osoby 43001807, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, za účasti společnosti 1) EUROIMMOBILIEN, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 2, Londýnská 665/45, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 44795335, 2) Ing. J. M., 3) PhDr. G. M., a 4) J. M., účastníci 2), 3) a 4) zastoupení prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o obnovení likvidace společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 171/2006, o dovolání účastníků 2), 3) a 4) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 14 Cmo 347/2012-515, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
837/10, PSČ 130 00 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání navrhovatele a účastníků 2), 3) a 4) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 14 Cmo 366/2003-58, jímž odvolací soud odmítl odvolání účastníků 2), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.
června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17, jako podané neoprávněnými osobami, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, a to společně s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17, v části výroku I. o obnovení likvidace, ve výroku II. o jmenování likvidátora a ve výroku III. o odměně likvidátora; v části výroku I. o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Usnesení ze dne 9.
listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 526/2008-348, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2008, č. j. 51 Cm 171/2006-294, kterým soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 11. června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17 (v části výroku I. o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku), zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. září 2011, č. j. 29 Cdo 1919/2010-408, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti v záhlaví označenému usnesení podali účastníci 2), 3) a 4) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze v projednávané věci zrušit rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; srov. zejm. usnesení ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněné pod číslem 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 43/2005“ (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že zákaz zrušit po vzniku společnosti rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku, formulovaný v § 68a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dopadá i na rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku podle § 75b odst. 2 obch. zák. Na uvedeném závěru ničeho nemění (v poměrech projednávané věci) ani názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 29.
června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, podle něhož „analogická aplikace § 68a odst. 1 obch.
zák., tedy zákaz po zápisu obnovy společnosti do obchodního rejstříku zrušit rozhodnutí, jímž se zrušuje zápis o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, by byla protiústavní za situace, kdy žádná třetí osoba nenabyla v mezidobí práv v dobré víře“. Nelze totiž přehlížet, že věřitelé případných pohledávek za společností, vzniklých v mezidobí ze smluvních i mimosmluvních závazkových vztahů, nejsou účastníky řízení, v němž se přezkoumává rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku.
Závěr, že „žádná třetí osoba nenabyla v mezidobí práv v dobré víře“, tudíž bude možno v takovém řízení učinit zcela výjimečně (pouze tehdy, bude-li s ohledem na okolnosti případu možno bez jakýchkoliv pochyb uzavřít, že žádná pohledávka za společností nemohla třetí osobě v mezidobí vzniknout). Okolnosti projednávané věci takový závěr přitom neumožňují. Nad rámec uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud poznamenává, že v projednávané věci byl dokonce prokázán opak, totiž že pohledávky za společností v mezidobí vznikly.
Jakkoliv dovolatelka namítá, že se tak nestalo, resp. že se tak nestalo v dobré víře, žádné skutečnosti tomu nasvědčující neuvádí. Ve vztahu k pohledávce Mgr. S. netvrdí v tomto směru ničeho a ve vztahu k pohledávce společnosti Barbican, a. s. pouze poukazuje na její „propojení“ s navrhovatelem. Dobrá víra věřitelů společnosti předpokládaná Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu se může týkat pouze okolností, za jakých byl obnoven zápis obchodní společnosti v obchodním rejstříku; sama skutečnost „propojení“ věřitele s navrhovatelem přitom dobrou víru věřitele nezpochybňuje.
Nehledě k uvedenému nelze přehlížet, že případní věřitelé společnosti, jejichž dobrá víra by měla být posuzována, nejsou účastníky řízení v projednávané věci. V souladu se zákonem (§ 156 odst. 3 a § 170 odst. 1 o. s. ř.) i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007, či usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněné pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je pak i závěr odvolacího soudu, podle něhož je soud prvního stupně vyhlášeným, popř. doručeným rozhodnutím vázán a k jeho zrušení či změně může dojít pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků (srov. i důvody R 43/2005).
Jelikož shora uvedené závěry, jejichž přezkoumání nečiní dovolání přípustným, opodstatňují samy o sobě přijetí napadeného rozhodnutí, nečiní dovolání přípustným další námitky uplatněné v dovolání; jejich přezkoumání by se totiž
nemohlo projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Petr Š u k předseda senátu