29 Cdo 1172/2018-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Říhou,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, PSČ 150 00, proti
žalovaným 1) J. B., narozenému XY, bytem XY, 2) V. B., narozené XY, bytem XY a
3) R. D.,narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Bc. Davidem Taušem,
advokátem, se sídlem Praze 5, Pod Stadiony 2719/19, PSČ 150 00, o zaplacení
částky 2.230.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 30 Cm 127/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. března 2017, č. j. 12 Cmo 25/2017-285, takto:
Dovolání se odmítají.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolateli zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že
ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jež
upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků
majících postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř.)
odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu (k tomu srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013,
rozsudku ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, uveřejněného pod
číslem 38/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne
29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016), jakož i judikatuře Ústavního soudu
(k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. II.
ÚS 150/06, ze dne 20. června 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, ze dne 25. ledna
2007, sp. zn. III. ÚS 171/06, ze dne 12. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 224/11, ze
dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1711/12, nebo ze dne 4. června 2014, sp.
zn. IV. ÚS 240/14).
Navíc nelze přehlédnout, že ani kdyby měl Nejvyšší soud dovolateli předestřenou
argumentaci (k výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích) za
opodstatněnou, nebyl by jejím prostřednictvím nijak zpochybněn závěr odvolacího
soudu, podle kterého žádosti žalovaných o přiznání osvobození od soudních
poplatků není možné v poměrech dané věci vyhovět, neboť věrohodným způsobem
neosvědčili své majetkové poměry.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu