Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) Ing. D. P., 2) Z. K. a 3) EKO-HUM, spol. s r. o., se sídlem Přemyslovců 60, Opava, zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Týn 1049/3, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 – 143, a ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325/2010 – 195, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 224/11
a
sp. zn. IV. ÚS 233/11
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. I. ÚS 224/11
.
V ústavní stížnosti, doručené dne 24. ledna 2011, stěžovatelé Z. K. a EKO-HUM, spol. s r. o., navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 326/2010 – 195. Tato ústavní stížnost je vedena pod
sp. zn. I. ÚS 224/11
.
V další ústavní stížnosti, doručené téhož dne, doplněné podáním ze dne 27. ledna 2011, stěžovatelé Ing. D. P., ke které se připojila stejná společnost s ručením omezením, tj. EKO-HUM, navrhli zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, čj. 7 Cmo 325/2010 – 143. Této ústavní stížnosti byla přidělená
sp. zn. IV. ÚS 233/11
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 OSŘ, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
V případě shora uvedených ústavních stížností jsou tyto zákonné předpoklady naplněny, neboť oba případy spolu skutkově souvisí. Obě ústavní stížnosti směřují vůči shora označeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, která se týkají týchž účastníků a řeší zejména otázku, zda stěžovatelům, jako žalovaným, vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání společně, či každému zvlášť. Obě ústavní stížnosti obsahují stejné námitky, jsou sepsány týmž advokátem a napadená rozhodnutí obsahují shodné rozhodné důvody. Proto byly, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, spojeny ke společnému projednání pod
sp. zn. I. ÚS 224/11
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 269/99
, ze dne 2. 3. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Stěžovatelé svou ústavní stížností vyjadřují nesouhlas s tím, že jim byla každému jednotlivě uložena poplatková povinnost za podané odvolání. Měla být, podle nich, považována za společnou, vztahující se k solidárnímu nároku (žalované částky s příslušenstvím). Předmětem ústavní stížnosti je tedy jejich polemika s právními závěry odvolacího soudu, která spočívá v opakování argumentace, kterou již vtělili do svého odvolání.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že je zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Otázkou podmínek aplikace § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se ve své judikatuře již zabýval. Výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost podle tohoto ustanovení vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 171/06
,
II. ÚS 150/06
,
II. ÚS 95/06
,
III. ÚS 339/06
).
Jak ve věci stěžovatelů obdobně dovodily obecné soudy, je k tomu, aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, nutné, aby byli právě těmito "nerozlučnými" společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu § 91 odst. 1 OSŘ. Tento právní názor zhodnotil Ústavní soud v usnesení
sp. zn. III. ÚS 339/06
, ze dne 20. 6. 2006, jako ústavně konformní.
Odvolací soud dovodil, že provádí-li poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. nerozlučnými společníky, vzniká jim poplatková povinnost společně, a proto jsou povinni i soudní poplatek platit společně a nerozdílně podle § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích. Jde-li však o poplatné úkony více poplatníků, kteří jsou tzv. samostatnými společníky, jak je tomu i v případě stěžovatelů, jde o samostatné úkony a povinnost zaplatit soudní poplatek vzniká každému z nich samostatně.
Ve věci stěžovatelů se jedná o společenství samostatné, neboť předmětem řízení bylo zaplacení směnečné pohledávky a z čl. I. § 47 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, plyne, že všichni, kdo směnku vystavili, přijali, indosovali nebo se na ni zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou společnou a nerozdílnou. Majitel může žádat plnění na každém z nich, na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, ve kterém se zavázali. Podání odvolání jedním z nich nemá suspenzivní účinek v rozsahu týkajícím se ostatních a obráceně. Rovněž platí, že každý ze stěžovatelů s ním může zcela samostatně disponovat, aniž by tato dispozice měla vliv na práva a povinnosti ostatních.
Stěžovateli tvrzená solidární poplatková povinnost tak nastupuje pouze v případě, kdy hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi a úkon jednoho z nich zavazuje všechny ostatní. Ale stěžovatelé jsou v takovém společenství, kde právo a povinnost každého z nich je třeba posuzovat nezávisle od práv či povinností ostatních. Jde o tolik právních poměrů, kolik je stěžovatelů, přičemž společná je jen procesní stránka věci, tj. že se odvolání týká všech a soud o věci jedná v rámci jednoho společného řízení.
Solidární závazky proto nezakládají bez dalšího nerozlučné procesní účastenství, přičemž aby se uplatnilo ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, muselo by se právě o takové účastenství jednat, kdy odvolání jednoho ze stěžovatelů by bylo zároveň odvoláním všech ostatních a jen tak by vznikla společná solidární poplatková povinnost. V případě stěžovatelů však zjevně šlo o účastníky samostatné, proto také každému z nich vznikla poplatková povinnost samostatně. Obecné soudy proto správně dovodily, že ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích v jejich věci aplikováno být nemohlo.
Závěry obsažené v stěžovateli citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 409/1998, ze dne 27. 7. 1998, a nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1198/10
, ze dne 10. 6. 2010, pak na jejich věc zjevně nedopadají, neboť v jejich případě nešlo o společný úkon ani o jinou skutečnost způsobující vznik povinnosti zaplatit soudní poplatek společně.
Ústavní soud závěrem připomíná, že ke stěžovateli tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by jim bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, pokud by bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě zjevně nenastala.
Lze tedy uzavřít, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole, jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Za tohoto stavu byla tedy ústavní stížnost stěžovatelů, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu