NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1173/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, advokátky, se sídlem v Praze
1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka
BALTOM, s. r. o., identifikační číslo osoby 44565038, proti žalovanému T. D.,
zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecká
329/258, PSČ 720 00, o zaplacení 370 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 93/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo
155/2013-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 196,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 29 Cm 93/2012-92, Krajský
soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. Mgr. Martina Jinochová
Matyášová, jako insolvenční správkyně dlužníka BALTOM, s. r. o.) domáhala po
žalovaném (T. D.) zaplacení částky 370 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 23. července 2011 do zaplacení (bod I. výroku), a uložil žalobkyni zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 54 000 Kč (bod II. výroku). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a uložil
žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 26 199 Kč
(druhý výrok). Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Dne 22. července 2011 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu, jíž dlužník
postoupil žalovanému část své pohledávky vůči společnosti HOCHTIEF CZ, a. s. ve
výši 370 000 Kč „z titulu neuhrazené faktury č. 2600110112 splatné dne 25. srpna 2011 na částku 1 487 373 Kč“ za dohodnutou částku 370 000 Kč. 2/ Dopisem ze dne 25. července 2011 žalovaný započetl oproti pohledávce
dlužníka na úhradu úplaty za postoupení pohledávky ve výši 370 000 Kč své
pohledávky, které v dopisu specifikoval odkazem na faktury s uvedením čísel
jednotlivých faktur, datem jejich splatnosti a vyúčtovanými částkami. 3/ Mezi žalovaným a dlužníkem byly dlouhodobě uzavírány mandátní smlouvy, na
jejichž základě žalovaný vykonával pro dlužníka dohodnutou činnost (zajišťoval
povolení pro přepravu nadrozměrných nákladů), což vyplynulo z vydaných povolení
a výpovědí v řízení slyšených svědků. 4/ Činnost, kterou žalovaný vykonával pro dlužníka, byla nezbytná pro zachování
chodu podniku dlužníka. 5/ Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vyhláškou ze dne 18. srpna
2011, č. j. KSLB 76 INS 14670/2011-A-3, oznámil zahájení insolvenčního řízení
na majetek dlužníka BALTOM, s. r. o., usnesením ze dne 18. října 2011, č. j. KSLB 76 INS 14670/2011-A-32, ustanovil předběžnou insolvenční správkyní
žalobkyni, usnesením ze dne 22. prosince 2011, č. j. KSLB 76 INS
14670/2011-A-78, zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 23. dubna 2012, č. j. KSLB 76 INS 14670/2011-B-71, prohlásil konkurs na majetek dlužníka s tím, že
insolvenční správkyní se stala žalobkyně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pohledávka
dlužníka z titulu nezaplacené úplaty za postoupení pohledávky zanikla
jednostranným zápočtem pohledávek žalovaného z titulu nezaplacení odměny za
zařízení záležitosti dlužníka na základě ústně uzavřených mandátních smluv. Rovněž odvolací soud považoval úkon žalovaného směřující k započtení vzájemných
pohledávek za dostatečně určitý. Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku neplatnosti zápočtu pro rozpor se
zákonem. K postoupení pohledávky a jednostrannému zápočtu totiž došlo ještě
před zahájením insolvenčního řízení. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že
činnost prováděná žalovaným pro dlužníka byla nezbytnou pro zachování chodu
podniku dlužníka, což potvrzuje také to, že žalovaný na základě dalších
mandátních smluv tuto činnost vykonával pro dlužníka i po zahájení
insolvenčního řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která nebyla doposud dovolacím
soudem řešena, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, „za
současného nenaplnění podmínek řízení z pohledu věcné příslušnosti soudu“, a
požadujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka namítá, že o věci rozhodoval „věcně“ nepříslušný soud,
neboť pouze insolvenční soud je oprávněn podle § 231 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zkoumat neplatnost nebo
neúčinnost úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky a jednostranného zápočtu).
Podle dovolatelky je smlouva o postoupení pohledávky neplatným právním úkonem,
když dlužník byl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve stavu
faktického úpadku, o němž musel žalovaný vědět a cílem postoupení pohledávky
nebylo uhradit provozní náklady, ale již splatné pohledávky žalovaného.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně
dovolání zamítnout, když považuje napadené rozhodnutí za věcně správné.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pro něž neplatí
žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolatelka zpochybňuje správnost napadeného rozsudku především námitkou, že ve
věci rozhodoval „věcně“ nepříslušný soud, tedy že řízení bylo zatíženo vadou
spočívající v nedostatku podmínky řízení. Potud ovšem pomíjí, že tato výhrada
je ve skutečnosti (jen) námitkou místní nepříslušnosti (§ 105 odst. 1 věta
třetí o. s. ř.). Dovolatelka netvrdí, že ve věci měl v prvním stupni rozhodovat
jiný než krajský soud, ale zpochybňuje, že místně příslušným byl Krajský soud v
Ostravě. Za situace, kdy to byla právě dovolatelka, která podáním žaloby u
tohoto soudu řízení zahájila, jí ovšem tato námitka nepřísluší (k tomu srovnej
v literatuře shodně například Novotný, Z. in Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck,
2009, s. 700; či Javůrková, N. in David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2009, s. 485).
K uvedenému lze pro úplnost dodat, že řízení v dané věci není incidenčním
sporem, proto se místní příslušnost sporu řídila ustanovením § 84 a násl. o. s.
ř. (ve znění účinném v době podání žaloby).
Rovněž je zcela zřejmé, že soudy nižších stupňů nikterak nepochybily, když si
jako prejudiciální otázku posoudily platnost smlouvy o postoupení pohledávky a
jednostranného zápočtu pohledávek (obrany žalovaného). Jinak ostatně ani
postupovat nemohly. Poukazuje-li dovolatelka v dané souvislosti na ustanovení §
231 insolvenčního zákona (v jeho znění účinném do 31. prosince 2013), pak je
nesprávně interpretuje. Z toho, že insolvenční soud není vázán rozhodnutím
jiného soudu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění
neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani
jiným způsobem tohoto zjištění, a že platnost takového právního úkonu posoudí
insolvenční soud sám, neplyne, že by jiný než insolvenční soud nemohl takovou
otázku posoudit, je-li to nezbytné pro rozhodnutí sporu. K tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, a především
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo
914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Z uvedeného se zároveň podává, že rozhodnutí tohoto sporu se
nikterak nedotýká možných odpůrčích nároků, když z obsahu spisu je zřejmé, že
dovolatelka současně podala proti žalovanému odpůrčí žalobu, jíž se u
insolvenčního soudu domáhala určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky
a „dohody“ o započtení vzájemných pohledávek ze dne 25. července 2011.
Dovolatelka dále namítá, že smlouva o postoupení pohledávek je neplatná pro
obcházení zákona. Ani tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání.
Je tomu tak proto, že dovolací přezkum je vyhrazen pro posouzení právních
otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí (k tomu srov. dikci
ustanovení § 237 o. s. ř.). Nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť
Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v
souladu s požadavkem dovolatele), je způsobilé přinést pro dovolatele
příznivější rozhodnutí ve sporu.
V dané věci tomu tak ovšem není. Právním důvodem podané žaloby je nárok
dlužníka vůči žalovanému na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Z
uvedeného je zřejmé, že dovolatelka může být ve sporu úspěšná pouze tehdy,
je-li smlouva o postoupení pohledávky platná. V opačném případě by dlužníku
nevzniklo právo požadovat vůči žalovanému uhrazení smluvené úplaty za
postoupení pohledávky. Staví-li dovolatelka svou dovolací argumentaci na
zpochybnění platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, je zřejmé, že se
dovoláním předestřená otázka nemůže pozitivně projevit v poměrech dovolatelky.
Jinými slovy řečeno, ani kdyby Nejvyšší soud dal v řešení této otázky
dovolatelce za pravdu, nebyl by to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky by vedl k totožnému
výsledku sporu, tedy k zamítnutí žaloby. Žaloba by nemohla být úspěšná (již)
pro neplatnost smlouvy, od níž dovolatelka odvíjí dlužníkův nárok vůči
žalovanému.
Ve vztahu k té části dovolání, která směřuje proti výrokům, jimiž odvolací soud
rozhodl o nákladech řízení, je odmítnutí dovolání odůvodněno § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. února 2016
Mgr.
Milan Polášek
předseda senátu