29 Cdo 392/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně M. Š., MBA, MSc., jako insolvenční správkyně dlužníka Ray Net Local
a. s., proti žalovanému Prologin s. r. o., se sídlem v Praze 5, Moulíkova
3285/1a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25776274, zastoupenému JUDr.
Luďkem Lisse, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze - Starém Městě, Konviktská
24, PSČ 110 00, za účasti PFA Group, s. r. o., se sídlem v Kamenici - Ládví,
Letohradská 177, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 64940501, jako
vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, zastoupeného Mgr. Davidem
Metelkou, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Boleslavova
901/7, PSČ 709 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 122 Cm 4/2009, jako incidenční spor v insolvenční
věci dlužníka Ray Net Local a. s., se sídlem ve Starém Sedle 288, PSČ 357 46,
identifikační číslo osoby 26366703, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. KSPL 27 INS 4239/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 15 Cmo 250/2009-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2010, č. j. 15 Cmo
250/2009-100, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou 9. března 2009 se žalobce (K. M., jako insolvenční správce
dlužníka Ray Net Local a. s.) domáhal vůči žalovanému Prologin s. r. o. (od 28. července 2009 za účasti PFA Group, s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení
na straně žalobce) určení, že žalovaný nemá vůči dlužníku pohledávku ve výši
12.960.006,50 Kč, evidovanou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSPL 27 INS 4239/2008. Žalobu odůvodnil tím, že:
1/ Usnesením ze dne 29. prosince 2008, sp. zn. KSPL 27 INS 4239/2008, zjistil
insolvenční soud úpadek dlužníka a ustanovil žalobce insolvenčním správcem
dlužníka. 2/ Usnesením ze dne 4. února 2009, sp. zn. KSPL 27 INS 4239/2008-P1, rozhodl
insolvenční soud o vstupu žalovaného do insolvenčního řízení na místo původního
přihlášeného věřitele společnosti Luštěnice s. r. o. 3/ U přezkumného jednání konaného dne 10. února 2009 popřel žalobce
vykonatelnou pohledávku žalovaného co do pravosti, výše i pořadí. 4/ Vykonatelnost pohledávky žalovaného vyplývá z rozhodčího nálezu ze dne 20. prosince 2007, sp. zn. Rc 169/2007, vydaného rozhodcem JUDr. J. Š. (dále jen
„rozhodčí nález“), založeného v insolvenčním spisu. 5/ Žalobce při přezkumu předaných podkladů zjistil, že pohledávka žalovaného
vznikla na základě smlouvy o převodu cenných papírů - 100 kusů akcií
společnosti ALL Electronics a. s. (dále jen „společnost A“), uzavřené dne 5. listopadu 2007 mezi Ing. S. V. (dále jen „S. V.“) jako převodcem a dlužníkem
jako nabyvatelem (dále jen „smlouva o převodu cenných papírů“). 6/ Dne 19. října 2007 bylo dlužníku (jako povinnému) doručeno usnesení ze dne
9. července 2007, č. j. 17 Nc 6479/2007-7, jímž Okresní soud v Sokolově (dále
jen „exekuční soud“) nařídil exekuci. 7/ Smlouva o převodu cenných papírů tedy byla podepsána až po doručení usnesení
exekučního soudu, přičemž žalobce dále zjistil, že v době jejího podpisu bylo
(od 9. srpna 2007) usnesení exekučního soudu zapsáno v příslušném listu
vlastnictví zastavovaných nemovitostí, takže S. V. mohl „tuto
skutečnost“ (rozuměj existenci usnesení exekučního soudu) zjistit. Možnost a
povinnost prověřit oprávnění dlužníka nakládat se svým majetkem měl před
vyhlášením rozhodčího nálezu i rozhodce JUDr. Š.. 8/ Smlouva o převodu cenných papírů je tedy od počátku neplatná vzhledem k
ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, neboť v době jejího podpisu již dlužník nesměl
nakládat se svým majetkem, tedy ani s nemovitostmi. Vzhledem k předmětu
činnosti dlužníka pak nelze nákup cenných papírů považovat za běžnou obchodní
činnost. Jak S. V. tak rozhodce JUDr. Š. přitom mohli uvedené zjistit z veřejně
dostupných zdrojů. Rozsudkem ze dne 13. srpna 2009, č. j. 122 Cm 4/2009-50, určil insolvenční
soud, že pohledávka žalovaného, přihlášená jako vykonatelná ve výši
12.960.006,50 Kč do insolvenčního řízení dlužníka, neexistuje (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku) a o soudním poplatku
ze žaloby (bod IV. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Smlouvou o převodu cenných papírů převedl S. V. (jako převodce) na dlužníka
(jako nabyvatele), 100 kusů akcií emitenta společnosti A za kupní cenu 1 milión
Kč a 10 miliónů clearingových prostředků. Kupní cena byla splatná do 15 dnů od
podpisu smlouvy. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že při prodlení s úhradou činí
kupní cena 11 miliónů Kč a nastupují sankce v podobě smluvní pokuty ve výši 1
milión Kč a smluvního úroku ve výši 0,05 % denně z kupní ceny. K zajištění
kupní ceny a sjednaných sankcí uzavřeli účastníci podle článku VI. smlouvy o
převodu cenných papírů smlouvu o zřízení zástavního práva (dále jen „zástavní
smlouva“) k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví dlužníka, zapsaným na
listu vlastnictví číslo 405 v katastrálním území a obci P. u H., okres Ch. V
článku VII. smlouvy o převodu cenných papírů byla sjednána rozhodčí doložka. 2/ Usnesením ze dne 9. července 2007, č. j. 17 Nc 6479/2007-7, nařídil
exekuční soud ve prospěch oprávněného IV NOVA, a. s. proti povinnému dlužníku
exekuci pro pohledávku ve výši 12 miliónů Kč; provedením exekuce pověřil soudní
exekutorku Mgr. P. F., která usnesení doručila povinnému dlužníku s účinky
doručení dne 19. října 2007. 3/ Podle výpisu z listu vlastnictví číslo 405, z katastru nemovitostí pro
Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Ch., bylo 13. srpna 2007 na základě
usnesení exekučního soudu a navazujícího exekučního příkazu zahájeno řízení o
záznamu poznámky a došlo k zaplombování podílu dlužníka na nemovitostech. 4/ Rozhodce JUDr. Š. vydal 20. prosince 2007 rozhodčí nález, jehož obsah je
mezi účastníky nesporný. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že žaloba je důvodná, když
neměl za významnou argumentaci žalovaného rozhodčím nálezem. Podle
insolvenčního soudu nemůže rozhodčí nález nikterak zhojit neplatnost smlouvy o
převodu cenných papírů, pakliže na tento úkon dopadá ustanovení § 44 odst. 7
exekučního řádu a jde tedy o úkon ze zákona neplatný. Po doručení usnesení exekučního soudu (19. října 2007) nebyl dlužník oprávněn k
úkonu, který zjevně přesahuje rámec obvyklého hospodaření. Pohledávku ze
smlouvy o převodu cenných papírů, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka,
tudíž insolvenční správce správně popřel. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé a ve
výroku o soudním poplatku a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (první
výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud měl rozsudek insolvenčního soudu za správný jak co do skutkových
zjištění soudu, tak co do právní argumentace, s tím, že na jeho přesvědčivé
odůvodnění lze odkázat. Odvolací soud především nepokládal za důvodnou námitku, podle které soud v
incidenčním řízení zahájeném k návrhu insolvenčního správce není oprávněn
posuzovat předběžně (ne)platnost smlouvy o převodu cenných papírů uzavřené
dlužníkem, která byla právním důvodem vydaného rozhodčího nálezu, nebyla-li
podána žaloba na určení neplatnosti této smlouvy.
To podle odvolacího soudu
vyplývá z ustanovení § 231 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), které v incidenčním řízení dovoluje soudu
zkoumat platnost právního úkonu, z něhož se odvíjí vykonatelná pohledávka. Odvolací soud dodal, že na věc nedopadá ustanovení § 231 odst. 1 insolvenčního
zákona, jelikož vykonatelný rozhodčí nález nebyl vydán v průběhu insolvenčního
řízení a rozhodce v něm nerozhodoval o určení neplatnosti smlouvy o převodu
cenných papírů. Ustanovení § 231 odst. 3 insolvenčního zákona se pak vztahuje
jen na právní úkony relativně neplatné, zatímco neplatnost pro rozpor s § 44
odst. 7 exekučního řádu je neplatností absolutní a vyplývá přímo ze zákona. Neobstojí ani námitka, že soud v incidenčním řízení o žalobě na popření
existence vykonatelné pohledávky nemůže zkoumat platnost právního úkonu, z
něhož vycházel rozhodce při vydání vykonatelného rozhodčího nálezu (který se
rozhodnutím soudu v tomto řízem neruší). Rozhodnutí soudu v incidenčním řízení
vedeném v průběhu insolvenčního řízení je rozhodnutím určovacím, sloužícím jen
pro potřeby insolvenčního řízení a jeho smyslem je určit rozsah, v němž budou
přihlášené pohledávky dlužníkových věřitelů uspokojeny; je-li rozhodnuto, že
vykonatelná pohledávka žalovaného není po právu, nebude tato pohledávka v
incidenčním (správně insolvenčním) řízení uspokojena. Insolvenční zákon umožňuje popírat vykonatelné pohledávky v těch případech, kdy
dlužník sám svou nečinností, ať již úmyslnou nebo nedbalostní, založil nárok
věřitele za účelem jeho zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Právě o takový
případ v této věci jde. Dlužník zůstal v rozhodčím řízení zcela nečinný,
neplatnost smlouvy o převodu cenných papírů pro rozpor se zákonem neuplatnil a
nevyužil ani práva podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona
č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve lhůtě
stanovené v § 32 tohoto zákona. Žalobce (insolvenční správce) nebyl účastníkem rozhodčího řízení, jež skončilo
před zahájením insolvenčního řízeni. Do vydání rozhodnutí o úpadku již marně
uplynula lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, která činí 3
měsíce od jeho doručení (rozhodčí nález nabyl právní moci 18. ledna 2008). Za
této situace mohl insolvenční správce podle § 199 odst. l insolvenčního zákona
podat žalobu na popření vykonatelné pohledávky. V žalobě uplatnil (podle § 191
odst. 2 insolvenčního zákona) skutečnost, kterou dlužník neuplatnil v rozhodčím
řízení, ač tak učinit měl a mohl. Žalobce se pak žalobou nedomáhá jiného
právního posouzení věci, neboť rozhodce v rozhodčím řízení nezkoumal platnost
smlouvy o převodu cenných papírů, která založila povinnost dlužníka plnit
částku 12.960.006,50 Kč.
To, že výlučně dlužník způsobil absolutní neplatnost smlouvy, z níž žalovaný
dovozuje vykonatelnou pohledávku (dlužník při uzavírání této smlouvy věděl, že
je proti němu vedeno exekuční řízení a byl si vědom toho, že nemůže nakládat se
svým majetkem), kdežto žalovaný tuto smlouvu uzavřel v dobré víře, nemůže vést
k tomu, že soud v incidenčním řízení odepře žalobci právo založené mu
insolvenčním zákonem. Zásada obsažená v ustanovení § 5 písm. c/ insolvenčního zákona platí, jen
nestanoví-li insolvenční zákon jinak (právě tím, že ve svých dalších
ustanoveních upravuje právo insolvenčního správce popírat vykonatelné
pohledávky, byť nabyté v dobré víře věřitelem dlužníka), uzavřel insolvenční
soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho
odvolacími námitkami. Tvrdí, že oba soudy se vůbec nezabývaly výhradou, podle
níž má rozhodce pravomoc rozhodovat spor ze smlouvy o převodu cenných papírů
podle zásad spravedlnosti a možností přezkoumávání procesu rozhodování rozhodce
v „klasickém“ nalézacím řízení soudním, jež žádnými zásadami spravedlnosti
ovlivňováno není. Rozhodce rozhodoval spor v souladu s pokynem smluvních stran
podle zásad spravedlnosti a posuzoval i platnost smlouvy o převodu cenných
papírů.
Povinnost posuzovat platnost právních úkonů jako otázku předběžnou mají jak
rozhodci (v rozhodčím řízení), tak soudci (v klasickém soudním řízení).
Rozhodce tak činí podle práva pro spor rozhodného (nevyplývá-li z výslovných
pokynů smluvních stran, že rozhoduje podle zásad spravedlnosti) a soudce podle
platných a účinných ustanovení právních předpisů.
V této věci smluvní strany v rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o převodu
cenných papírů výslovně stanovily, že rozhodce je oprávněn spor rozhodnout
podle zásad spravedlnosti, takže dovolateli není zřejmé, na jakém základě
dospěly oba soudy k závěru, že rozhodce neposuzoval platnost smlouvy o převodu
cenných papírů.
Výsledkem posuzování skutkového stavu věci, včetně posuzování platnosti
právních úkonů, jež daly vzejít rozhodčímu řízení, je vydání pravomocného
rozhodčího nálezu, jímž byla uložena povinnost k plnění žalovaného nároku.
Při rozhodování sporů v rozhodčím řízení podle zásad spravedlnosti je jediným
kritériem pro rozhodnutí lidská spravedlnost tak, jak ji v každém jednotlivém
případě chápe rozhodce podle jeho svědomí a vědomí. Proto není nic nezákonného
na skutečnosti („nebo nutno jakéhokoliv přezkoumávání“), že rozhodce dospěl k
závěru, který je odlišný od kogentních ustanovení právních předpisů (zde
ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu, v tehdy účinném znění).
Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal náležitým způsobem ani s
námitkou, že insolvenční správce je oprávněn uplatňovat jako důvody popření
pravosti, pořadí nebo výše pravomocně přiznané pohledávky pouze ty skutečnosti,
které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo rozhodnutí (míněno
rozhodčímu nálezu). Důvodem popření pohledávky nemůže být jiné právní posouzení
věci (§ 192 odst. 2 insolvenčního zákona in fine). To, zda je konkrétní právní
úkon neplatný, je však otázkou právní, nikoli skutkovou; jde tedy o právní
posouzení věci a jako takové je žalobce nesmí namítat jako důvod popření
pohledávky a ani podat žalobu na určení, že pohledávka neexistuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se žalobce nedomáhá jiného
právního posouzení věci, neboť rozhodce v rozhodčím řízení platnost nezkoumal,
proto není přiléhavé. Podle dovolatele je jednak zřejmé, že rozhodce zkoumal
platnost právního úkonu, jednak je rozhodnutí v obou případech (v rozhodčím
řízení i v incidenčním řízení) založeno na právním posouzení věci (na posouzení
platnosti smlouvy o převodu cenných papírů). Důvodem popření pohledávky bylo
právě jiné právní posouzení platnosti smlouvy o převodu cenných papírů, což
zákon soudu zapovídá. Vzhledem k uvedenému se (dle dovolatele) nelze ztotožnit se závěrem odvolacího
soudu, že rozhodnutí soudu v incidenčním řízení má význam jen pro insolvenční
řízení. I v průběhu insolvenčního řízení zůstává rozhodčí nález coby exekuční
titul nezpochybněn, a na jeho základě probíhají exekuční řízení, takže je
nezbytné postavit najisto, jakou povahu má rozhodčí nález vedle rozsudku
obecného soudu o určení neexistence pohledávky a jakým způsobem a zda vůbec
mají být v rámci insolvenčního řízení, respektive incidenčního sporu, opět
přezkoumávány skutečnosti, o nichž již bylo rozhodováno v rozhodčím řízení. Také je nutno postavit najisto, jakým způsobem vůbec má být pohledávka
dovolatele na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, nadto
zajištěného nemovitostmi dlužníka, uspokojována, budou-li vždy již vedle sebe
existovat dvě soudní rozhodnutí, která se apriori vzájemně vylučují. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s jeho
argumenty k postupu soudu při zkoumání neplatnosti právních úkonů podle
ustanovení § 231 insolvenčního zákona, s tím, že odvolací soud se snaží svým
výkladem ustanovení § 231 insolvenčního zákona rozšířit rozsah přezkoumávání
právních úkonů v incidenčním řízení. Dovolatel míní, že ustanovení § 231
insolvenčního zákona je ustanovením kogentním, upravujícím postup soudu, takže
je nemyslitelné, aby vznikaly nejednoznačnosti ohledně jeho výkladu a aby bylo
aplikováno extenzívně. Dovolatel vykládá označené ustanovení tak, že v řízení o určení neexistence
pohledávky je soud oprávněn přezkoumávat neplatnost právního úkonu jen tehdy,
když rozhodnutí o neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku dlužníka,
bylo vydáno v průběhu insolvenčního řízení. Takovým rozhodnutím pak není
insolvenční soud vázán (je oprávněn a povinen aplikovat ustanovení § 231 odst. 2 insolvenčního zákona a posuzovat neplatnost právního úkonu sám). Podle
dovolatele nepřipouští insolvenční zákon výklad, podle kterého ustanovení §
231 odst. 2 insolvenčního zákona umožňuje přezkoumávat platnost právních úkonů
obecně. Ustanovení § 231 odst.
2 insolvenčního zákona je navázáno výlučně na
ustanovení § 231 insolvenčního zákona a to, že vznikají pochybnosti o jeho
výkladu, plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolací argumentaci pak dovolatel uzavírá tím, že si „dovoluje odkázat na svá
předchozí podání ve věci samé, která jsou součástí soudního spisu“. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, s tím, že se
ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí. K dovolací argumentaci pak uvádí,
že:
1/ Rozhodování rozhodců podle zásad spravedlnosti nemůže vést k obcházení
zákona. (srov. Bělohlávek, A. J.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, str. 206: „Rozhodci
při rozhodování podle zásad spravedlnosti nesmí překročit rámec zásad právního
řádu a společenského zřízení v místě řízení, tj. nesmí překročit především
rámec těch norem, na jejichž dodržení je nutno v každém případě trvat.‘‘). Princip ochrany práv třetích osob, v tomto případě ostatních věřitelů dlužníka
(v exekučním řádu převtělený do generálního inhibitoria), k takovým zásadám
českého právního řádu rozhodně patří. Tvrzení dovolatele k posuzování (ne)platnosti smlouvy o převodu cenných papírů
v rozhodčím řízení jsou účelová. V dovolání a ve vyjádření z 16. března 2009
uváděl, že platnost smlouvy posoudil rozhodce podle zásad spravedlnosti, kdežto
v odvolání tvrdil, že „řízení před rozhodcem nebylo řízením určovacím, aby byla
jednoznačně stanovena platnost nebo neplatnost předmětné smlouvy“. Z tvrzení
dovolatele tedy není zřejmé, zda rozhodce posuzoval platnost právního úkonu. 2/ Insolvenční soud je oprávněn posuzovat (ne)platnost smlouvy o prodeji
cenných papírů právě v rámci incidenčního sporu. „Není až tak podstatné, zda
byla pohledávka založená na této smlouvě přiznána“, když insolvenční zákon
umožňuje insolvenčnímu správci popřít i pohledávku vykonatelnou (a to i co do
pravosti ve smyslu ustanovení § 193 insolvenčního zákona). Pro posouzení
pravosti pohledávky je tedy nezbytné, aby insolvenční soud zkoumal, zda
pohledávka vznikla a aby se tedy zabýval tím, zda smlouva, od které věřitel
odvozuje svou pohledávku, byla platně uzavřena. 3/ Insolvenční soud má pravomoc přezkoumat v rámci incidenčního sporu pravost
pohledávky, o které bylo judikováno rozhodčím nálezem. Opačný výklad by vedl k
absurdnímu závěru, že ačkoli rozhodnutí věcně a místně příslušného soudu
přezkumu insolvenčního soudu podléhá, rozhodnutí rozhodce nikoliv. Pro takový
výklad nelze nalézt oporu v žádném ustanovení insolvenčního zákona. Podpůrně
lze naopak odkázat na ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, jehož
dikce se neomezuje jen na rozhodnutí příslušného soudu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc
uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro
incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se
zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro incidenční spory jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o
přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního
zákona. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení
otázky dovoláním otevřené, tedy mezím popěrného práva u vykonatelné pohledávky. Potud jde zčásti o otázku dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou a zčásti
o otázku, jejíž řešení odvolacím soudem odporuje níže označené judikatuře
Nejvyššího soudu. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci je pak rozhodný především obsah rozhodčího nálezu
(mezi stranami nesporný), který ukládá dlužníku zaplatit V. Š. částku 11
miliónů Kč na kupní ceně, 1 milión Kč na smluvní pokutě a smluvní úrok z
prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 11 miliónů Kč za dobu od 22. listopadu
2007 do zaplacení, a to na účet advokáta žalobce (bod I. výroku) a nahradit V. Š. náklady řízení ve výši 766.314,- Kč (bod II. výroku). Odůvodnění rozhodčího nálezu se zabývá (s kladným výsledkem) tím, zda je dána
pravomoc rozhodce spor rozhodnout a ze smlouvy o převodu cenných papírů (jejího
článku VII.) cituje pasáž, podle které strany pověřují rozhodce k rozhodnutí
sporu podle zásad spravedlnosti a podle které se strany výslovně dohodly, že
ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba. Dále již rozhodčí
nález obsahuje jen odůvodnění, podle kterého:
„Rozhodce vydal dne 4. prosince 2007 usnesení Rc 169/2007-01, v němž vyzval
žalovaného, aby se do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřil k podané
žalobě a vylíčil všechny skutečnosti, na kterých zakládá svou právní obranu a
svá tvrzení doložil konkrétními listinnými důkazy. Pro případ, že by žalovaný nabízel žalobci smír, vyzval jej rozhodce, aby v
podaném vyjádření navrhl jeho podmínky. Žalovaný však na výzvu rozhodce nereagoval. Jestliže se žalovaný bez vážného
důvodu na výzvu rozhodce podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
aplikovaného
přiměřeně (§ 30 zákona o rozhodčím řízení) a 15 odst. 4 až 5 Jednacího řádu
včas nevyjádří, a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom
brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O
této skutečnosti byl žalovaný řádně poučen ve výše specifikovaném usnesení. Rozhodce vzal z předložených důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami
sporu vznikl na základě smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. listopadu
2007. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s ohledem na ujednání mezi stranami sporu,
jakož i na ustanovení 20 odst. 1 Poplatkového řádu rozhodců sdružených u
Rozhodčího soudu České republiky (dále jen „Poplatkový řád“), podle kterého je
rozhodce oprávněn uložit účastníkovi, který ve sporu neměl úspěch, úplnou
náhradu nákladů vynaložených protistranou.“
Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel
vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního
soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou
pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního
dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené
pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec
3). V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení insolvenčního
zákona již v době přijetí insolvenčního zákona a později (s výjimkou doplnění
nadpisu pod označení paragrafu od 31. března 2011) nedoznalo změn. Dle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu po doručení usnesení o nařízení
exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku
patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti,
uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní
úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení exekučního řádu od
přijetí exekučního řádu do 31. října 2009. Podle ustanovení § 25 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (tj. naposledy ve
znění zákona č. 245/2006 Sb.), pro věc rozhodném se zřetelem k době vydání
rozhodčího nálezu (20. prosince 2007), rozhodčí nález musí být usnesen většinou
rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců podepsán. Výrok
rozhodčího nálezu musí být určitý (odstavec 1). Rozhodčí nález musí obsahovat
odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba; to platí i o
rozhodčím nálezu vydaném podle § 24 odst. 2 (odstavec 2). Při rozhodování se
rozhodci řídí hmotným právem pro spor rozhodným; mohou však spor rozhodnout
podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně
pověřily (odstavec 3).
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že pro dovolací přezkum je právně bezcenná ta
část dovolací argumentace, ve které dovolatel odkazuje „na svá předchozí podání
ve věci samé, která jsou součástí soudního spisu“. Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu), totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na obsah podání
učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat
za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). K jednotlivým (pro výsledek dovolacího řízení rozhodným) právním otázkám pak
Nejvyšší soud uvádí následující:
I/ K možnosti správce konkursní podstaty popřít vykonatelnou pohledávku
přiznanou věřiteli vůči dlužníku rozhodčím nálezem. Výkladem ustanovení § 199 insolvenčního zákona (upravujícím možnost popření
pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem) se Nejvyšší
soud zabýval v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, na
jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit a na který v podrobnostech odkazuje. Tam
na dané téma uzavřel, že:
1/ Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je spolehlivě
rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu
insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České
republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo
obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) bylo obsaženo
v § 199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k § 198 a
§ 199 osnovy), „v § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů
popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i
účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení
(např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k
vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné
rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení
opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít
např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o
případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení § 199 odst. 2 osnovy,
jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření
vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen
skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí,
neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné
právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v
právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“. 2/ Obecně tedy platí, že (ve shodě s dikcí § 199 odst.
2 insolvenčního zákona)
u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též
orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod
popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen
skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto
rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil
vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v
příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného
rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný
platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření
bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou
způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve
výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi,
které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly,
rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený
věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost)
nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči
dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené)
výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši]. 3/ Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané
pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její
pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za
středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při
nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti
nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v
řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti
sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně
skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení
věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí,
učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal
věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být
přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy
příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl
být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné
právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky
věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo
k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé
požadované výši.
4/ Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše
přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí
příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci
neplyne. Pro danou věc lze tedy především uzavřít, že režim přezkoumání vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím „příslušného orgánu“ se i podle
judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou
pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Vedlejší účastník
vskutku přiléhavě poukázal na absurdní důsledek opačného názoru (podle kterého
by vykonatelná pohledávka přiznaná věřiteli vůči dlužníku pravomocným soudním
rozhodnutím přezkoumatelná byla, leč stejná pohledávka přiznaná věřiteli vůči
dlužníku pravomocným rozhodčím nálezem nikoli). Řečené platí tím více, že podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení (v rozhodném znění) rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27,
nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27,
nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně
vykonatelný. Nabývá-li rozhodčí nález „účinku pravomocného soudního
rozhodnutí“, pak je logicky i proto přezkoumatelný v insolvenčním řízení
stejně, jako samo „pravomocné soudní rozhodnutí“. Argumentace (údajnou) „konkurencí titulů“ (tím, že vedle sebe budou stát
pravomocné zamítavé soudní rozhodnutí v tomto incidenčním sporu a pravomocný
rozhodčí nález) je zjevně nepřiléhavá. Na tom, že vzájemný vztah věřitele a
dlužníka je v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu (jež mezi nimi nebo jejich právními nástupci nadále vytváří
překážku věci pravomocně rozsouzené), se výsledkem incidenčního sporu o popřené
vykonatelné pohledávce ničeho nemění. Ve shodě s ustanovením § 201 odst. 4
insolvenčního zákona (v rozhodném znění) však jsou rozhodnutí insolvenčního
soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek účinná vůči všem procesním
subjektům „uvnitř“ insolvenčního řízení (v jeho průběhu), což poskytuje
ostatním věřitelům dlužníka příležitost vyhnout se (při úspěšném popření
pohledávky, lhostejno, zda vykonatelné) tomu, aby na jejich účet (k jejich
tíži) byla v insolvenčním řízení poměrně uspokojena též pohledávka vzniklá jen
proto, že dlužník v příslušném řízení nedbale hájil svá práva (nebo je nehájil
vůbec) nebo pohledávka „účelově vyrobená“ ve spolupráci s dlužníkem (srov. výše
citovanou důvodovou zprávu). Možnosti popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem
pak nebrání ani to, že strany rozhodce případně výslovně pověří k tomu, že může
spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti (§ 25 odst. 3 zákona o rozhodčím
řízení). Kromě toho platí, že co do úsudku, zda rozhodčí nález obsahuje
„právní posouzení věci“, není určující, jak jej rozhodce „mohl odůvodnit“ (že
jej mohl odůvodnit zásadami spravedlnosti), nýbrž jak jej rozhodce „skutečně
odůvodnil“. Dovolatelova výhrada v dotčeném směru je tudíž právně bezcenná již
proto, že ačkoli rozhodce tuto možnost měl (podle článku VII.
smlouvy o převodu
cenných papírů), „zásadami spravedlnosti“ zkoumaný rozhodčí nález neodůvodnil
(rozhodčí nález byl vydán proto, že podle rozhodce nastala fikce uznání nároku
ve smyslu § 114b o. s. ř., takže bylo možné rozhodnout o věci podle tohoto
uznání). II/ K tomu, zda rozhodčí nález obsahuje právní posouzení smlouvy o převodu
cenných papírů. Jak bylo řečeno výše, rozhodčí nález byl koncipován (za přiměřeného použití §
114b o. s. ř.) v podstatě stejně jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a
odst. 3 o. s. ř., čemuž odpovídá též způsob, jakým byl odůvodněn (ve smyslu §
157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro
zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které
rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání). Přitom Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že pro jeho další úvahy není rozhodné, zda takto rozhodčí
nález odůvodněn být mohl či měl (nejde o věcný přezkum rozhodčího nálezu),
nýbrž to, že takto odůvodněn byl. V již citovaném rozsudku sp. zn. 29 ICdo 7/2013 pak Nejvyšší soud ozřejmil, že
u rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině
zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá v
předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). Z tohoto rozhodnutí se rovněž podává, že závěr soudu, že i ohledně věřitelem
požadovaného nároku lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje
též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a
odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový
úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje
právní posouzení věci ohledně přiznaného nároku. V dané věci měl rozhodce (podle obsahu rozhodčího nálezu) „z předložených
důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami sporu vznikl na základě
smlouvy o převodu cenných papírů“. Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem (S. V.)
požadovaného nároku (na zaplacení kupní ceny s příslušenstvím tvořeným smluvním
úrokem z prodlení a smluvní pokuty podle smlouvy o převodu cenných papírů) lze
o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v
sobě tudíž zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním
předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí
nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. Úsudek odvolacího soudu, že žalobce se žalobou nedomáhá jiného právního
posouzení věci, neboť rozhodce v rozhodčím řízení nezkoumal platnost smlouvy o
převodu cenných papírů, tedy ve světle výše formulovaných závěrů nemůže
obstát. Podstatné nicméně je, zda důvody popření pravosti vykonatelné pohledávky
pravomocně přiznané rozhodcem vskutku tkví v nepřípustném „jiném právním
posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona)
nebo ve skutkových námitkách, které dlužník neuplatnil v rozhodčím řízení, jež
předcházelo vydání rozhodčího nálezu (§ 199 odst. 2 část věty před středníkem
insolvenčního zákona).
Platnost písemného právního úkonu není vždy závislá jen na skutečnostech
podávajících se z listiny, v níž je zachycen (srov. např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného
pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody neplatnosti
se mohou podávat z řady jiných skutečností, které (nebyly-li uplatněny
dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, z nějž vzešla
vykonatelná pohledávka) mohou být důvodem popření pravosti nebo výše
vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 část věty před středníkem insolvenčního
zákona) jako skutečnosti způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě
ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); srov. opět
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013, jak z něj bylo citováno výše. Takovou „skutečností“ může být i to, že před uzavřením smlouvy o převodu
cenných papírů bylo dlužníku doručeno usnesení o nařízení exekuce, takže
platilo generální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního
řádu (v rozhodném znění). Námitka týkající se neplatnosti smlouvy o převodu
cenných papírů v důsledku porušení generálního inhibitoria dlužníkem, je tudíž
(bez zřetele k tomu, že může vést k následnému jinému právnímu posouzení věci)
námitkou skutkovou (§ 199 odst. 2 část věty před středníkem insolvenčního
zákona), neboť se opírá o skutečnosti týkající se nařízení exekuce na majetek
dlužníka a doručení usnesení o nařízení exekuce, jež vyvolalo generální
inhibitorium. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem
84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 84/2011“) nicméně
Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení generálního inhibitoria nemusí za všech
okolností způsobovat neplatnost právního úkonu. Uzavřel totiž, že je-li
zastavena exekuce, aniž jí byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v
rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. října 2009, považují se úkony, jimiž
povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné. V dotčeném ohledu je napadené rozhodnutí po stránce právní neúplné, neboť
odvolací soud nikterak nezkoumal výsledek exekučního řízení, z nějž vzešel
zákaz, jehož porušení bylo podkladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu
cenných papírů. Z napadeného rozhodnutí rovněž není zřejmé, proč závěr o neplatnosti smlouvy o
převodu cenných papírů (podle které převedl S. V. na dlužníka 100 kusů akcií
emitenta společnosti A) nevedl (při stejném skutkovém základu) k posouzení, zda
a v jakém rozsahu má dovolatel vůči dlužníku pohledávku z titulu bezdůvodného
obohacení získaného dlužníkem plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku); byť v takovém případě by zjevně
nemohly být přiznány nároky z titulu smluvní pokuty a smluvených úroků z
prodlení. Srov. k tomu ohledně identity skutku v přihlášce pohledávky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn.
29 Cdo 1089/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006,
uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007
(jakkoli jde o judikaturu ustavenou při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání,
její závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné též pro přihlášku pohledávky do
insolvenčního řízení). III. K ustanovení § 231 insolvenčního zákona. Podle ustanovení § 231 insolvenčního zákona (jež od přijetí insolvenčního
zákona nedoznalo změn) insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či
jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění
neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani
jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení
posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud, a to buď
jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato
otázka. Žalobu v tomto sporu mohou podat účastníci insolvenčního řízení s
výjimkou dlužníka, nejde-li o dlužníka s dispozičními oprávněními, insolvenční
správce a státní zástupce. Žalobcem nebo žalovaným musí být vždy insolvenční
správce (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo
je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i
insolvenční správce (odstavec 3). Pro úplnost zbývá dodat, že ustanovení § 231 insolvenčního zákona v podobě
citované shora v žádném směru neřeší otázku platnosti právních úkonů
posuzovaných při přezkoumání pohledávek popřených co do pravosti, výše nebo
pořadí (lhostejno, zda vykonatelných) v insolvenčním řízení (neklade takovému
přezkoumání žádné meze). Jeho cílem je pouze zajistit, aby otázka platnosti
právního úkonu, jež je určující pro příslušnost majetku dlužníka do jeho
majetkové podstaty nebo pro identifikaci závazků dlužníka, nebyla v průběhu
insolvenčního řízení účelově vytěsňována (určovacími žalobami podle § 80 písm. c/ o. s. ř., podávanými u obecných soudů) mimo rámec procedur nastavených
insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek (aby např. nedocházelo k tomu, že
incidenční spor o příslušnost určitého majetku do majetkové podstaty dlužníka,
zahájený podáním vylučovací žaloby, bude blokován řízením vedeným u obecného
soudu o určovací žalobě týkající se některé z otázek, jíž má v onom incidenčním
sporu řešit insolvenční soud jako otázku předběžnou). Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že napadené rozhodnutí neobstálo v rovině právní
ohledně úsudku o povaze námitky, na které spočívá popěrný úkon insolvenčního
správce, dále mlčí o otázce, jejíž zodpovězení je významné pro závěr o
neplatnosti smlouvy o převodu cenných papírů (osud exekučního řízení, z nějž
vzešlo generální inhibitorium) a pomíjí možné posouzení nároku ze smlouvy v
režimu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.), včetně závislých výroků (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu