29 Cdo 1199/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyň a) J. S., a b) L. F., zastoupených Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem, se
sídlem v Praze 4 – Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti žalovanému
Mgr. Čestmíru Sekaninovi, advokátu, se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17,
PSČ 680 01, jako správci konkursní podstaty úpadce AVAX – BRASSI, spol. s r. o.
v likvidaci, identifikační číslo osoby 48910112, o vyloučení nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 12 Cm 173/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. května 2011, č. j. 10 Cmo 2/2011-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 12 Cm 173/2008-81, zamítl Krajský soud v
Brně žalobu, kterou se žalobkyně (J. S. a L. F.) domáhaly vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadce AVAX – BRASSI, spol. s r. o. v likvidaci)
vyloučení v rozsudku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Oba soudy při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšly zejména z
toho, že:
1/ Investiční banka, akciová společnost (dále jen „banka“) uzavřela dne 19. července 1993 s pozdějším úpadcem smlouvu o úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“),
na jejímž základě se zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr ve výši
6.600.000,- Kč. 2/ Téhož dne uzavřela banka, pozdější úpadce a žalobkyně k zajištění pohledávky
z úvěrové smlouvy smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem
(dále též jen „zástavní smlouva“). 3/ Sporné nemovitosti byly v době uzavření zástavní smlouvy v rovnodílném
podílovém spoluvlastnictví obou žalobkyň. Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) především
uzavřel, že zástavní smlouva je platným právním úkonem, v němž jsou (přes
„určité nedostatky spočívající v tom, že pro její uzavření byl použit
předtištěný formulář, který nebyl důsledně vyplněn“) určitým a nezaměnitelným
způsobem identifikovány jak zajišťovaná pohledávka, tak i nemovitosti (jež byly
v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň), k nimž má být zřízeno zástavní právo. Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani žalobkyněmi uplatněnou námitku
promlčení zástavního práva. V této souvislosti – odkazuje na ustanovení § 407
odst. 1 a 4 a § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a §
100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
zdůraznil, že není-li (s ohledem na písemné uznání závazku z úvěrové smlouvy
pozdějším úpadcem dne 21. dubna 2005 a se zřetelem ke skutečnosti, že věřitel
uplatnil nárok na zaplacení části pohledávky z úvěrové smlouvy žalobou u soudu
dříve, než uplynula nová čtyřletá promlčecí doba, jejíž běh založilo uznání
závazku) promlčena v celém rozsahu (konkrétně co do částky 2.000.000,- Kč)
zástavním právem zajištěná pohledávka, nemohlo dojít ani k promlčení samotného
zástavního práva. K tvrzení o uspokojení (dosud nepromlčené) části pohledávky z úvěrové smlouvy z
výtěžku získaného zpeněžením úpadcových nemovitostí odvolací soud s poukazem na
zákonnou koncentraci řízení podle ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), při posuzování důvodnosti
žalobou uplatněného nároku nepřihlížel, neboť bylo uplatněno až v průběhu
odvolacího řízení, přičemž do skončení prvního jednání, které se v dané věci
konalo, nevyšly ani jinak najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné
dovodit, že je na místě se otázkou zániku zástavním právem zajištěné pohledávky
(výše uvedeným způsobem) zabývat. Přiléhavými konečně odvolací soud neshledal ani výhrady žalobkyň, podle kterých
jim měl soud prvního stupně při jednání poskytnout poučení podle ustanovení §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V situaci, kdy žalobkyně založily žalobou uplatněný
nárok pouze na tvrzení o neplatnosti zástavní smlouvy a promlčení zástavního
práva, soud prvního stupně nijak nepochybil, jestliže věc posoudil na základě
těchto skutkových tvrzení a žalobkyně postupem podle ustanovení § 118a odst. 1
a 3 o. s. ř. nevyzýval, aby případně tvrdily další „právně významné skutkové
okolnosti“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podaly
žalobkyně dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/), a
požadujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod 1. a § 434), s
přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a
vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory
vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona
o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který
je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti
dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Dovolání žalobkyň proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV.
ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelky přitom Nejvyššímu soudu žádné
otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, nepředkládají. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky, jimiž dovolatelky vystihují dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkami vytýkané vady (jež
měly spočívat v tom, že soud prvního stupně jednak nepoučil dovolatelky o tom,
že tvrzení uvedená v žalobě nejsou dostačující pro vyloučení sporných
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a postupem dle
ustanovení § 118a o. s. ř. je nevyzval, aby svá tvrzení doplnily a navrhly k
jejich prokázání další důkazy, jednak nepřihlédl ke skutečnosti, že zástavním
právem zajištěná pohledávka byla – v nepromlčené části – uspokojena) totiž
podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. června
2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32
Cdo 1591/2011) vyplývá, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost
tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost
důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě)
nikoli proto, že by účastníci (žalobkyně) neunesli důkazní břemeno nebo břemeno
tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu (umožňujícímu posoudit
důvodnost žalobkyněmi namítané neplatnosti zástavní smlouvy a vznesené námitky
promlčení zástavního práva), nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle
ustanovení § 118a o. s. ř.
Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že tvrzení o zániku (dosud nepromlčené) části
(zástavním právem zajištěné) pohledávky z úvěrové smlouvy dovolatelky uplatnily
až po skončení prvního jednání, které se v této věci konalo (učinily tak až v
průběhu odvolacího řízení) a soudy nižších stupňů proto k takovému tvrzení
nemohly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku se zřetelem k
zákonné koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. přihlížet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo
1538/2006 a ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006, uveřejněné pod
čísly 28/2009 a 50/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
ani v řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, když právní posouzení věci
v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením § 35 odst. 2
obč. zák. a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném
pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ani Nejvyšší soud
přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených soudy
nižších stupňů nelze – při posuzování obsahu zástavní smlouvy – dospět k jinému
závěru, než že předmětem zástavy byly právě sporné nemovitosti.
Dovolání konečně nečiní přípustným ani argumentace dovolatelek, podle níž
právní úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání neumožňuje zástavním
dlužníkům (odlišným od osobního dlužníka) „jakýmkoliv způsobem ovlivnit
zjištění pohledávky věřitele“. Postavení zástavního dlužníka v konkursním
řízení co do jeho (ne)možnosti zpochybnit (popřít) nárok zástavního věřitele
totiž nijak nelimituje okruh námitek, jež zástavní dlužník (obecně vzato) může
uplatnit ve sporu o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu
spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu