29 Cdo 1225/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobce B. F., zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem proti žalovanému
I. B., zastoupenému JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 1,550.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm
75/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. května 2007, č. j. 5 Cmo 113/2007-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 5 Cmo
113/2007-89, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2006, č. j. 30 Cm 75/2006-73,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1,550.000,-
Kč s 26% úrokem od 7. března 1998 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že výstavcem vlastní směnky, jejíhož zaplacení se
žalobce v řízení domáhá, je obchodní společnost F.A. a. s. (dále též jen
„společnost“), nikoliv žalovaný, který směnku podepsal pouze jménem společnosti
jako předseda jejího představenstva. Přitom zdůraznil, že uvedení rodného čísla
a adresy bydliště žalovaného u označení statutárního orgánu výstavce nebylo
nezbytné a nemůže proto ani způsobit „neplatnost úkonu“. Měl-li by být –
pokračoval dále soud prvního stupně – výstavcem směnky skutečně žalovaný jako
fyzická osoba, nemohl by pod svůj podpis připojit razítko společnosti. Proto
žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného zamítl. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit
žalobci částku 1,550.000,- Kč s 6% úrokem od 7. března 1998 do zaplacení (první
výrok), ohledně 20% úroku z částky 1,550.000,- Kč za dobu od 7. března 1998 do
zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit
České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek v celkové výši
124.000,- Kč (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud (po zopakování důkazu spornou směnkou) dospěl – na rozdíl od
soudu prvního stupně – k závěru, že výstavcem sporné směnky je žalovaný. Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že v rubrice
podpisu je na směnce (bezprostředně pod linkami určenými pro údaj směnečné
sumy ve slovní podobě) nejprve umístěn vlastnoruční podpis žalovaného, pod
ním se pak nachází rukou psaný údaj rodného čísla žalovaného, na dalších dvou
řádcích je vypsána adresa: L., P. 3, a teprve pod těmito údaji je otištěno
razítko společnosti. Akcentuje, že otisk razítka společnosti je „zcela zřetelně oddělen“ od podpisu
žalovaného, že osobní údaje o žalovaném (které sám na směnku vyznačil, popř. se
tak muselo stát alespoň s jeho souhlasem) jsou takové povahy, že jednoznačně
ukazují na žalovaného jako na fyzickou osobu a že naopak „z ničeho neplyne, že
jde o jednání za firmu F. A., a. s.“, když zejména prostorová souvislost
razítka a podpisu na směnce není taková, aby bylo možné konstatovat, že tvoří
jednotu, odvolací soud uzavřel, že žalovaný podepsal směnku sám za sebe a
žaloba je proto – v rozsahu práv daných ustanovením čl. I. § 48 odst. 1 zákona
č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – po právu. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
dovolání, odkazuje co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009
(dále jen „o. s. ř.“), tj.
namítaje, že 1/ řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že výstavcem
sporné směnky není společnost, ale sám žalovaný. Podle dovolatele mělo umístění
podpisu „bezprostředně pod text listiny (v určité vzdálenosti od jména firmy)
jediný účel, totiž zabránit tomu, aby nad tímto jeho podpisem byl směnečný text
jakkoli dodatečně doplňován“. Vzdálenost podpisu od označení firmy přitom
dovolatel nepovažoval za významnou, když „jediným rozumným vysvětlením“
přítomnosti razítka společnosti na směnečné listině je to, že se „jedná o
označení směnečně zavázané osoby“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „při změněném náhledu na směnečnou listinu“
nepoučil žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. „ve vztahu k
jeho procesním tvrzením“, popř. rozsudek nezrušil „s příslušným pokynem pro
soud prvního stupně“ tak, aby měl žalovaný možnost se „s takovým náhledem
vyrovnat“. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání jako opožděné odmítnout, popř. jako
nedůvodné zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. K výhradě žalobce, že dovolání je opožděné, Nejvyšší soud poznamenává, že
rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 31. července 2007
(srov. doručenku u č. l. 93 spisu), konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání
(srov. ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.) tak připadl na neděli 30. září 2007. Jelikož se nejednalo o pracovní den, byl ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 věty
druhé o. s. ř. posledním dnem lhůty k podání dovolání nejblíže následující
pracovní den, tj. pondělí 1. října 2007. Dovolání žalovaného podané téhož dne
(srov. č. l. 95 – 97) je proto včasné. Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud především prověřil správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném ke dni vystavení směnky (tj. ke dni 26. ledna 1998), právní úkony
právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o
zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném k témuž datu, je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo
prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni
jedná zástupce.
Otázkou podpisu právnické osoby na směnce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací
činnosti zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1620/2006. V
něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podpis právnické osoby na
rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon
činí, tj. musí z něj být patrno, že jde o podpis učiněný jménem právnické
osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního
orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby
právnické.
Jakkoli byl výše uvedený závěr přijat ve vztahu k podpisu rubopisu směnky,
uplatní se i pro jiné podpisy právnické osoby na směnce. Jinak tomu ostatně ani
být nemůže, když právě pouze z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na
to, zda vůli podepsat směnku projevila (prostřednictvím svého statutárního
orgánu) osoba právnická nebo zda se jedná „jen“ o podpis osoby fyzické. Jiný
zdroj informací v tomto směru směnečná listina pravidelně – s výjimkou situace,
kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího
dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného
prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční
podobu směnek obsahovat nemůže).
Nejvyšší soud – vycházeje z výše uvedeného – nesdílí názor odvolacího soudu, že
podpis vyhotovený na sporné směnce lze pokládat za podpis zavazující
žalovaného(tedy za podpis fyzické osoby).
Z obsahu směnky (tak jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je
patrno, že jako její výstavce je označena (prostřednictvím otisku razítka
obsahujícího obchodní firmu a sídlo společnosti) právnická osoba, přičemž
nad tímto označením je (v části, která není od provedeného označení
společnosti graficky nijak oddělena ani významněji vzdálena) umístěn
vlastnoruční podpis osoby (žalovaného), která jejím jménem jednala. Z toho je
podle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmé, že v posuzované věci není dlužníkem
ze směnky (jejím výstavcem) žalovaný, ale společnost F. A. a. s.
Na opačný závěr přitom nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že na směnce jsou
uvedeny také další údaje (rodné číslo žalovaného a adresa jeho bydliště) blíže
označující osobu, která na směnku (k označení právnické osoby) připojila svůj
podpis. Je-li z dalších údajů na směnce (jako v projednávané věci) zřejmé, že
výstavcem směnky je právnická osoba, nelze uvedeným údajům (z hlediska
platnosti směnky navíc nadbytečným) přisuzovat jiný význam, než že slouží k
identifikaci osoby jednající jménem výstavce – právnické osoby.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislých výrocích o
nákladech řízení a o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu