29 Cdo 1231/2022-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Autobusy KAVKA, a. s., se sídlem v Mostě, Báňská 287, PSČ 434 01,
identifikační číslo osoby 27 28 99 74, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným,
advokátem, se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, PSČ 419 01, proti žalovanému D. M.,
narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 26.389,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 314/2018, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2021,
č. j. 14 Co 145/2021-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v
Mostě dne 21. července 2018 se žalobce (Autobusy KAVKA, a. s.) domáhal vůči
žalovanému (D. M.) zaplacení částky 26.389,- Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody. V průběhu řízení (podáním ze dne 24. října 2018) vzal žalobce
žalobu zpět v rozsahu částky 6.689,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 27. ledna 2021, č. j. 22 C 314/2018-143,
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 19.700,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení
od 1. března 2018 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu úroku z prodlení z částky
19.700,- Kč od 22. srpna 2017 do 28. února 2018 žalobu zamítl (výrok II.),
zastavil řízení v rozsahu částky 6.689,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 22.
června 2017 do zaplacení pro zpětvzetí žaloby (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, podle něhož
žalovanému (jako zaměstnanci žalobce v profesi řidič – opravář) vznikla
povinnost nahradit žalobci (jako zaměstnavateli) škodu na (označeném) vozidle
ve výši 19.700,- Kč, kterou mu způsobil dne 21. srpna 2017 zaviněným porušení
povinností při plnění pracovních úkolů (§ 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce).
Přitom současně ? odkazuje na ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) a § 136 odst. 2
písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)
? zdůraznil, že za stavu, kdy se žalobce dověděl o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, dne 21. srpna 2017 [tj. poté, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. KSUL 85 INS XY, (mimo jiné) zjistil
úpadek žalovaného (a jeho manželky M. M.), povolil řešení jejich úpadku
oddlužením, ustanovil insolvenčního správce a vyzval věřitele dlužníků, kteří
dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne
rozhodnutí o úpadku], a kdy uplatněná pohledávka není pohledávkou určenou
ustanoveními § 168 a § 169 insolvenčního zákona, „neexistovala žádná procesní
překážka k uplatnění a projednání pohledávky v předmětném řízení“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. října
2021, č. j. 14 Co 145/2021-178, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne
27. ledna 2021 a řízení zastavil (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit státu
? České republice, na účet Okresního soudu v Mostě, náhradu hotových nákladů a
odměnu zástupce ustanoveného žalovanému (JUDr. Jana Hejdy) ve výši a lhůtě,
které budou určeny samostatným usnesením (třetí výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení § 109 odst. 1 písm. a), § 140c a § 141a
insolvenčního zákona ? na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru,
podle něhož dozvěděl-li se žalobce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již 21.
srpna 2017 [tj. před uplynutím 30 denní lhůty určené usnesením o úpadku
dlužníků k přihlášení pohledávek věřitelů (posledním dnem této lhůty byl 26.
srpen 2017)], měl a mohl takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního
řízení dlužníků. Neučinil-li tak a podal-li dne 21. července 2018 žalobu o
zaplacení pohledávky, jednal v rozporu se zákazem obsaženým v ustanovení § 109
odst. 1 písm. a) a § 140c insolvenčního zákona.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (dosud podle jeho názoru dovolacím
soudem nezodpovězené), jakým způsobem se uplatňuje pohledávka za dlužníkem,
která vznikla v době po vydání usnesení, jímž byl zjištěn úpadek dlužníka a
povoleno oddlužení, a koncem lhůty k přihlášení pohledávek, „konkrétně, zda se
tak činí přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení nebo žalobou v rámci
občanského soudního řízení“.
Dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož „se přihláškou
pohledávky v rámci insolvenčního řízení uplatňují pohledávky vzniklé před
vydáním usnesení o úpadku spojeného s povolením oddlužení. Naproti tomu
pohledávky vzniklé po vydání usnesení o úpadku spojeného s povolením oddlužení,
bez ohledu na to, zda vznikly před koncem lhůty k přihlašování pohledávek nebo
po jejím skončení, je třeba uplatnit žalobou v rámci občanského soudního
řízení“.
Dovolatel „se ohrazuje“ i proti závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku
pohledávky (konkrétně proti tomu, že s ohledem na obor, v němž podniká, jistě
znal či mohl bez jakéhokoli prodlení určit přibližnou výši škody již 21. srpna
2017), když „minimálně výše škody, byť přibližná, byla nejasná a mohla být
stanovena až s delším časovým odstupem po provedení opravy“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která
má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční
spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době,
kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o
úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného
v § 140c insolvenčního zákona. Za předpokladu, že stále trvají účinky
rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen
řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez
zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací
nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí
aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení
zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o
pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o
úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku).
Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29
Cdo 5749/2016, a ze dne 30. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, uveřejněných
pod čísly 128/2018 a 63/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 128/2018“ a „R 63/2022“).
2) Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v
ustanovení § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v
důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti
nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které
věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku
podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo
pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které
věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle ustanovení § 203
insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku,
respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k
přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu
pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň,
obsaženém v ustanoveních § 168 a § 169 insolvenčního zákona.
Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky,
platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na
podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o
úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o
prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené
rozhodnutím o úpadku.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29
NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen R 54/2012“), jakož i R 63/2022.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, vznikla-li pohledávka žalobce za
žalovaným před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené
rozhodnutím o úpadku žalovaného, jde o pohledávku, která měla být v
insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v
ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že polemikou se závěrem odvolacího soudu
ohledně okamžiku vzniku žalobcem tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody
dovolatelé
? oproti svému přesvědčení ? nepředkládají Nejvyššímu soudu k řešení žádnou
právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně)
zpochybňují správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je
Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je
totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání,
podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva
procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím
soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází
dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových
závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve
zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Nadto ve vztahu k výše označené otázce dovolatel v rozporu s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněným
pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i se závěry
obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání.
Konečně závěr ohledně okamžiku vzniku škody odvolací soud přijal po zhodnocení
všech rozhodných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května
2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince
2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.),
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu