21 Cdo 2724/2020-141
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou
Čepelkovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, Pavlovova č. 1161/15, proti
žalované PAPERA s. r. o. se sídlem ve Svitavách - Předměstí, Hálkova č.
2217/13, IČO 25945653, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve
Svitavách, náměstí Míru č. 142/88,za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Viennna Insurance Group, se sídlem v
Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o 200 500 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 23/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové- pobočky v Pardubicích
ze dne 23. dubna 2020, č. j. 23 Co 26/2020-122, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2019, č. j. 6 C
23/2019-87, se potvrzuje.
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně
nahradit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 49 126 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Čepelkové, advokátky
se sídlem ve Svitavách, Pavlovova č. 1161/15.
Žalobce se žalobou došlou soudu dne 21. 1. 2019 domáhal zaplacení částky 200
500 Kč se „zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 200 500 Kč
od 22. 1. 2019 do zaplacení“ z titulu odškodnění ztížení společenského
uplatnění a náhrady za znalecký posudek. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne
21. 1. 2015 utrpěl pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy, žalovaná uznala
pracovní úraz a dne 20. 1. 2017 byla prostřednictvím vedlejšího účastníka
plněna náhrada za bolest, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a
účelně vynaložených nákladů spojených s léčbou. V prosinci 2018 lékař potvrdil,
že u žalobce přetrvává omezení hybnosti levé nohy, lékařský posudek toto
omezení vyhodnotil podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. celkem 800 body,
žalobci tak přísluší na náhradě za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč a
za lékařský posudek 500 Kč. Žalovaná a vedlejší účastník shodně navrhli žalobu zamítnout, namítajíce
promlčení nároku žalobce. Poukázali na závěry posudku, který předložil žalobce
a podle nějž došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce již dne 17. 5. 2015,
byla-li žaloba podána až v lednu 2019, stalo se tak až po uplynutí tříleté
promlčecí doby. Okresní soud ve Svitavách rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 6 C
23/2019-87, tak, že výrokem I. žalobě zcela vyhověl, a dále zavázal žalovanou a
vedlejšího účastníka nahradit žalobci náklady řízení ve výši 74 427 Kč k rukám
JUDr. Jany Čepelkové (výrok II.), České republice, na účet Okresního soudu ve
Svitavách ve výši 6 800 Kč (výrok III.) a zaplatit soudní poplatek ve výši 10
025 Kč (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 21. 1. 2015 utrpěl
pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy, který mimo jiné zanechal trvalé
následky v podobě omezení pohyblivosti levého hlezenního kloubu lehkého stupně,
které lze podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb. ohodnotit 800 body, a že k
ustálení zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 17. 7. 2015, jak to vyplynulo
ze závěrů znaleckého posudku. Dospěl k závěru, že žalobci přísluší nárok z
titulu pracovního úrazu v podobě ztížení společenského uplatnění ve výši 200
000 Kč, námitku promlčení vznesenou žalovanou odmítl jako nedůvodnou; vycházeje
z ustanovení § 7 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. uzavřel, že „…bodové ohodnocení
mohlo být poprvé vyhotoveno až rok po úrazu a v tomto období potom žalobci
začala běžet subjektivní promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. k uplatnění
případného nároku na ztížení společenského uplatnění…“, a že „… nebylo cílem
zákonodárce rozmělnit počátek běhu promlčecí lhůty pro nároky za ztížení
společenského uplatnění podle toho, zda se jedná o úraz lehčí či těžší. Stanoví-
li nařízení vlády, že se bodové ohodnocení provádí zpravidla rok poté, kdy
došlo k poškození zdraví, mělo by toto, z důvodu právní jistoty, platit pro
všechny typy úrazů. Uplatnil-li žalobce svůj nárok dne 21. 1. 2019, přičemž ke
vzniku škody došlo při pracovním úrazu dne 21. 1. 2015, uplatnil tak podle
soudu svůj nárok včas…“. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j.
23 Co 26/2020-122, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků,
včetně státu, nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. až IV.) a
vedlejšímu účastníku vrátil zaplacený soudní poplatek z odvolání (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně,
neztotožnil se však s jeho řešením otázky promlčení nároku; na rozdíl od soudu
prvního stupně uzavřel, že „…(ustanovení § 7 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.)
nevylučuje provedení bodového ohodnocení dříve než rok po pracovním úrazu,
stanoví pouze, že se tak děje zpravidla, může se však stát před i po této
lhůtě. Podmínkou pro takové bodové ohodnocení je však mimo jiné i to, že jde o
trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením,
popřípadě léčebně rehabilitační péčí nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci
zdravotního stavu. I tato podmínka byla splněna pro provedení bodového
ohodnocení ztížení společenského uplatnění v červenci 2015, případně nejpozději
v říjnu 2015… nejpozději k datu října 2015 považuje odvolací soud za naplněné
všechny podmínky pro bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění dle § 7
vyhlášky č. 276/2015 Sb., a tedy pro počátek běhu tříleté promlčecí doby dle
ustanovení § 619 a § 620 odst. 1 o. s. ř. (správně o. z.), která tak proběhla
nejpozději k období října 2018…“.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, která doposud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, „…od kdy začne běžet
promlčecí doba pro nárok na ztížení společenského uplatnění v případě škody na
zdraví způsobené pracovním úrazem, když se bodové ohodnocení stanovuje podle
nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“ a dovozuje též, že tuto otázku odvolací soudu
vyřešil nesprávně. Má za to, že je správný názor soudu prvního stupně, že k
ohodnocení následků pracovního úrazu v podobě ztížení společenského uplatnění
lze přistoupit teprve až po roce od úrazu, a teprve od tohoto okamžiku
(nejdříve) může začít běžet promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku, a to i v
případech, kdy „léčení (ustálení zdravotního stavu) bylo ukončeno dříve“. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek
soudu prvního stupně bude potvrzen a jemu budou přiznány náklady odvolacího a
dovolacího řízení. Vedlejší účastnice ve vyjádření obhajuje závěry odvolacího soudu, poukazuje na
nepřípadnost argumentace žalobce a navrhuje odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce dne 21. 1. 2015 utrpěl pracovní úraz – přetržení Achillovy šlachy,
který mimo jiné zanechal trvalé následky v podobě omezení pohyblivosti levého
hlezenního kloubu lehkého stupně, které bylo ohodnoceno poprvé posudkem z
prosince 2018 postupem podle vládního nařízení č. 276/2015 Sb. 800 body, a že k
ustálení zdravotního stavu žalobce došlo ke dni 17. 7. 2015 a žaloba byla
podána dne 21. 1. 2019.
Za uvedeného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení
otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení počátku běhu
promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za poškození zdraví v podobě
ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu podle právní úpravy účinné
po dni 31. 12. 2013, resp. po dni 26. 10. 2015, která doposud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a proto dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví vzniklé v důsledku
pracovního úrazu, který žalobce utrpěl dne 21. 1. 2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. přede dnem,
než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006
Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006
Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony
(dále jen „zák. práce“), zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o
odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády“). Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 4 zák. práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem;
nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu
se základními zásadami pracovněprávních vztahů. Podle ustanovení § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě,
promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí
promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle ustanovení § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné
moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé
(odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla
o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich
dozvědět měla a mohla (odst. 2). Podle ustanovení § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu
promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě
povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Podle ustanovení § 10 nařízení vlády byla-li bolest nebo ztížení společenského
uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li
přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění
bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo
náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto nařízení. Podle ustanovení § 7 odst.
1 nařízení vlády bodové ohodnocení ztížení
společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození
zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé
poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě
léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního
stavu. Při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí
z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou
případů, na které se vztahuje § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle
vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.) – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016. Se soudy obou stupňů tak je třeba souhlasit v tom, že je třeba, i když k
pracovnímu úrazu došlo dne 21. 1. 2015, výši a způsob výpočtu náhrady za
ztížení společenského uplatnění posoudit podle nařízení vlády, neboť před jeho
účinností (tedy přede dnem 26. 10. 2015) nebyl vypracován lékařský posudek
(podle dosavadní právní úpravy - vyhlášky č. 440/2001 Sb.) k výši náhrady
odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění (srov. ustanovení § 10
nařízení vlády), a odškodnění této újmy podle právní úpravy náhrady za ztížení
společenského uplatnění obsažené v o. z., ani v doporučující Metodice
Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, nepřichází v úvahu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018). S ohledem na znění ustanovení § 619 odst. 2 a § 620 o. z. jsou pro účely
posouzení rozhodných skutečností pro stanovení počátku běhu promlčecí doby k
uplatnění nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění jakožto následku
pracovního úrazu použitelné dosavadní judikaturní závěry, podle nichž škoda
spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo
jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav
poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém
rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O škodě se tedy poškozený
dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho
společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z
nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik reálného
vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem
bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění objektivně možné provést
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, roč. 2006, nebo rozsudek ze
dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod číslem 153/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pakliže je pro posouzení počátku běhu promlčecí doby rozhodné (mimo jiné)
zjištění, kdy mohlo být poprvé objektivně provedeno medicínské vyhodnocení
zdravotní újmy jakožto trvalého následku a jeho převedení na peněžní ekvivalent
(bodové vyhodnocení ve smyslu úpravy nařízení vlády, podle něhož se zjištění
ohodnocení újmy provádí), představuje právní úprava tohoto okamžiku (této
skutečnosti) v nařízení vlády zásadní interpretační hledisko pro posouzení
okamžiku vzniku škody a možnosti poškozeného se o ní dozvědět ve smyslu
předpokladů, upravených v ustanovení § 619 odst. 2 a § 620 o. z. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.)
soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je
součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se
zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Citované ustanovení Ústavy České
republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistil rozpor mezi
jiným právním předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení
nepřihlížel, ale zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného
předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit
vždy. Skutečnost, že soud aplikoval přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že
rozpor mezi takovýmto předpisem a zákonem nezjistil. Při zkoumání souladu
podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava
obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve
tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním,
byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry
(takové ustanovení by nemohl použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným
předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci
limitů stanovených zákonem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000). Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z
limitů zákonného předpisu (srov. ustanovení § 271c odst. 2 zák. práce, ve znění
zák. č. 205/2015 Sb., podle nějž vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest
a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování
výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku
včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti). Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se provádí zpravidla až rok
poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je
zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším
léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo
stabilizaci zdravotního stavu (§ 7 odst. 1 nařízení vlády).
Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů)
jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle
gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá
v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky),
systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními
normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad
(smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem,
který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje
v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se
má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze
používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří
součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní
normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž
spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím
chrání (§ 2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze
podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního
smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo
se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a
použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke
krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018. Požadavek předvídatelnosti práva je jedním ze základních atributů právního
státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Vyplývá z něj nutnost, aby měl adresát právní
regulace možnost v rozumné míře předvídat zákonnost či nezákonnost svého
jednání, a tedy možnost předvídat právní důsledky svých činů a přizpůsobit tomu
své chování [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/15, ze dne 13. 6. 2017 (245/2017
Sb.), bod 41]. Jazykový výklad uvedeného ustanovení řešení příliš nepodává, neboť z něj lze
pouze dovodit, že autor předpisu považoval za nezbytné kumulativní splnění obou
podmínek v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády (použitím souřadící spojky
„a“), avšak za situace, kdy nezbytnost splnění první podmínky relativizoval
slovem „zpravidla“, se samostatně stal pro účely vlastní interpretace jazykový
výklad nepoužitelný. Již ve vyhlášce č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění, od samého počátku své účinnosti (1. 5. 1965) bylo stanoveno, že se
posouzení (jak pro účely odškodnění bolesti, tak i pro účely odškodnění ztížení
společenského uplatnění) provede, jakmile je možno považovat stav poškozeného
za ustálený.
Uvedené se též stalo určující pro (stabilně publikované)
judikaturní závěry k otázce počátku běhu promlčecí lhůty v těchto případech
(srov. již právní závěr, učiněný již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod publikačním číslem 9/1986). I když následně ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné od
1. 1. 2002, došlo formálně k rozštěpení podmínek, kdy poprvé bylo možno
posoudit zdravotní stav poškozeného pro účely odškodnění bolesti [srov. ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky – „jakmile je možno zdravotní stav
poškozeného považovat za ustálený“], od posouzení zdravotního stavu pro účely
odškodnění ztížení společenského uplatnění [srov. ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky – „zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na
zdraví“], pro účely posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty uvedená změna
zjevně nic neznamenala (zůstává stěžejní zjištění o ustálení zdravotního stavu
poškozeného – srov. mimo jiné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010; lhůta „zpravidla jednoho roku“ nehrála v
úvahách o podmínkách počátku běhu promlčecí doby žádnou roli). Naposledy
nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ponechalo
rozdílnou úpravu posouzení zdravotního stavu pro účely odškodnění bolesti
[srov. ustanovení §5 odst. 1 nařízení vlády („bodové ohodnocení bolesti se
provádí v době, kdy je zdravotní stav ustálený“)] a odškodnění ztížení
společenského uplatnění [srov. ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády („…
zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo
nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle
poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí,
nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu“)]. Nelze přehlédnout,
že nařízení vlády ponechalo pravidlo pro možnost posouzení zdravotního stavu
poškozeného za účelem odškodnění bolesti uvedené v předchozí právní úpravě,
kdežto ve vztahu k možnosti posouzení zdravotního stavu poškozeného za účelem
odškodnění ztížení společenského uplatnění se vůči úpravě provedené v
předchozím předpisu významně vymezilo právě dodáním (doposud neexistující)
podmínky, že jde o „trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy
dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo
stabilizaci zdravotního stavu“, která není zcela identická s podmínku „ustálení
zdravotního stavu“. Lze proto usoudit, že v důsledku odchýlení od dosavadní
úpravy se otevírá prostor, ve vztahu k posouzení pracovněprávních nároků, pro
jinou úvahu o významu jednotlivých podmínek pro možnost posouzení zdravotního
stavu poškozeného a tím i pro posouzení počátku běhu promlčecí doby.
Je třeba též přednostně vycházet z toho, že adresátem posuzované právní normy
je (také) poškozený, který uplatňuje (hodlá uplatňovat) nároky z
pracovněprávního vztahu, a ve vztahu k němuž se uplatní též i zásada zvláštní
zákonné ochrany postavení zaměstnance [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a)
zák. práce]; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za
nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva a uplatní se jako významné
interpretační hledisko (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 140/2018). Dále je třeba při výkladu právní normy ctít premisu, že je třeba upřednostnit
takový výklad, který smysl a význam pravidla, stanoveného v právní normě,
nalezne, před výkladem, který posuzované pravidlo učiní obsoletním [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018 a zde
vyjádřený závěr, že „…výklad zákona, vedoucí k nesmyslnosti zákonné úpravy, je
vždy výkladem nepřípustným (je mimo rozumný výklad zákona)…“]. Po zvážení všech uvedených teoretických východisek dospěl dovolací soud k
závěru, že význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení
vlády, tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení)
ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve
rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a
jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o
trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením,
popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci
zdravotního stavu. Je tomu tak proto, že takový výklad jednak z hlediska formálně logického a
jazykového výkladu vyhovuje více, než závěr odvolacího soudu, který podmínku
„jednoho roku od poškození zdraví pracovním úrazem“ staví do pozice podmínky
obsoletní, neboť podle tohoto výkladu by mohlo být posouzení následků provedeno
kdykoliv, pokud by bylo již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle
poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí,
nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu; takový výklad tak
naprosto rezignuje na vysvětlení účelu, smyslu a významu jednoroční lhůty
jakožto kumulativní podmínky možnosti posouzení zdravotního stavu pro účely
ohodnocení trvalých následků. Přijatý výklad též, jak již bylo zmíněno, umožňuje poměrně výrazná změna
dotčené právní úpravy oproti doposud platící [již předeslaný formulační rozdíl
ve znění ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a ustanovení
§ 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.], jakož i to, že z hlediska
legislativní techniky není přístup, spočívající v odkladu počátku běhu lhůty,
neznámý, a to zejména v situaci, kdy uplatnění nároku je odvislé od
(pro)šetření okolností, na nichž je vznik nároku závislý [srov. ustanovení §
626 o. z. v návaznosti na ustanovení § 2796 o.
z.; v této souvislosti nelze
přehlédnout, že i v případě odškodnění pracovního úrazu bývá poškozený
zpravidla odkázán na šetření pojistitele (pojišťovny odpovědného
zaměstnavatele) s ohledem na zákonné pojištění těchto událostí (srov. ustanovení § 365 zák. práce)]. Je tomu tak dále (a to především) proto, že je třeba zohlednit jednak zvláštní
postavení poškozeného, k jehož ochraně je koncepce subjektivní promlčecí lhůty
vytvořena (srov. Též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18), a jednak především zvláštní postavení zaměstnance z
hlediska jeho ochrany prostřednictvím základních zásad pracovněprávních vztahů
[srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce]; nyní přijatá interpretace
těmto zásadám jednoznačně koresponduje, bere v úvahu taktéž to, že zdravotní
stav poškozeného, ačkoliv to subjektivně nepociťuje, objektivně může být již
ustálen, a nadto může být i pro něj znění nařízení vlády matoucí v tom, že
nemá jistotu (neuběhl-li rok od úrazu), zda již je oprávněn posouzení
vyžadovat, či nikoliv. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že právní názor odvolacího
soudu, že „…(ustanovení § 7 nařízení vlády) nevylučuje provedení bodového
ohodnocení dříve než rok po pracovním úrazu, stanoví pouze, že se tak děje
zpravidla, může se však stát před i po této lhůtě…“, není správný. Je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností
dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní (srov. ustanovení § 366
odst. 1 a násl. zák. práce). Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové
ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne
poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“,
tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila
21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit
promlčení nároku. Výše nároku není sporná a vyplývá ze znaleckého posudku. Uvedená zjištění vedla dovolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl
správně, pokud žalobě zcela vyhověl; věcně správné je i jeho rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.), náhradě
nákladů státu (srov. ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.), jakož i přenosu
poplatkové povinnosti [srov. ustanovení § 11 odst. 2 písm. e) ve spojení s
ustanovením § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích].
Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [§ 243d písm. b), § 219
o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a
úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny za zastoupení advokátem má být určena podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2
část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady
nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České
republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů dále – jen vyhláška) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 3559/15] pro účely odvolacího i dovolacího řízení ve výši 20.000
Kč (s využitím pravidla uvedeného v ustanovení § 3 odst. 1, bod 8., § 18 odst.
1 vyhlášky). Žalobci proto přísluší za odvolací a dovolací řízení náhrada
nákladů v celkové výši 49 126 Kč, kdy kromě paušální sazby odměny advokáta
vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši
300 Kč v každém stupni (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů); vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce osvědčila, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 8 526 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu